Ve světle víry
Právem byla zdůrazněna blíženská láska Terezie Markéty; zdá se však, že nebyl dost vyzvednut její život víry.
Lásku předchází poznání. I když víra je zde na zemi pro lidský rozum čirou tmou, přece zůstává stále v platnosti výrok svatého Jana od Kříže: „Jen víra je nejbližší a vhodný prostředek k tomu, abychom dospěli ke spojení s Bohem“ (Výstup II, 9,1).
Jak ujišťuje pater Ildefonso, jednala Anna Marie od své první svaté zpovědi ve věku sedmi let vnitřně i navenek už jen z motivů daných vírou. Od této události, která pro ni měla význam „vnitřního osvícení“ je zřejmé, že dělala rychlé a stálé pokroky jak v blíženské lásce, tak ve spojení s Bohem. Jakmile začala užívat rozumu, probudila víra v jejím srdci žhavou touhu poznat a milovat Boha.
„Kdo je Bůh?“ Tak se ptá neustále, nikoli však jen z touhy po vědění, nýbrž z kontemplativního podnětu, jak dobře ukazuje svědectví její tety Anny. Ta jednou zastihla svou pětiletou neteř, jak upírá oči k nebi a je zcela ponořena do modlitby. Později, když ji trápí vědomí, že nedokáže milovat Boha tak, jak si to zasluhuje, svěřuje se sestra Terezie Markéta pateru Ildefonsovi: „Ježíš ví dobře, že si už od dětských let přeji jen jedno: milovat jej a dělat mu radost.“
Za pomoci otce i zpovědníků a duchovních vůdců dospívá k tak průzračné a tak čisté víře, že vidí Boha ve všem a žije v dokonalé prostotě v nadpřirozeném světě – tak přirozeně, jako člověk dýchá.
Ale jako všichni ostatní musela Anna Marie také tvrdě bojovat proti svým chybám. Vedla však tento zápas v ovzduší naprosté poslušnosti a věrnosti, bez zbytečných napětí. Vidět se v Bohu přineslo Anně Marii mimořádné poznání sebe. Světlo Boží pravdy, jež do sebe pokorně přijímala, jí propůjčilo udivující nevinnost (dosvědčují to všichni svědkové) a uschopňovalo ji to ochotně odevzdat Bohu všechno, co poznala jako Jeho vůli. V naprosté poslušnosti a vědoma si svých chyb dokázala vidět v sestrách a bratřích obraz Boží. „Ježíši, má lásko, slibuji ti, že budu zcela tvá, ať mě to stojí cokoli.“
Všechna zbožná cvičení, jež konala a jež se dnes jeví nepochopitelná a zdá se až nemožné je uskutečnit, byla pro ni naprosto přirozená, protože je prožívala jako stálé spojení s Bohem.
Na této cestě víry zaslouží zvláštní pozornost některé úseky, které jsou zároveň dary dozrávání a růstu v blíženské lásce.
Exercicie dona Pellegriniho, které zažila jako mladá dívka, jí pomohly uvědomit si první hnutí sebelásky. Hlubším sebepoznáním a silnější láskou tak dospívá do období větší obětavosti. Dostává svolení přistupovat častěji ke svatému přijímání a konat první kající cvičení; tak chce odpovídat na Ježíšovu lásku. V touze dělat Mu radost chce s Ním a pro Něho trpět, jako se On vydal pro ni. To je doba, kdy se v ní ozývá řeholní povolání, které don Pellegrini z celého jejího chování vytušil. Svými radami ji na této cestě povzbuzoval.
Po vstupu na Karmel mladá sestra píše: „Všechno se uskutečňuje vnitřně; stále se musím cvičit v poslušnosti a odříkání se vlastní vůle. K tomu je nutná pravá svoboda ducha, ta mi ještě do značné míry chybí. Proto je pro mne toto stálé cvičení poněkud obtížné. Doufám však, že to přece jen půjde dobře.“
V těžkostech skládá naději zase v Boha. Je vzdálena tomu, aby ztratila odvahu a vzdala zápas; jak se její přirozenost vzpírá, právě v tom nachází příležitost svěřovat se plna důvěry „svému dobrému Tatínkovi“ v nebi.
V procesu blahořečení se pater Ildefonso ve věci její lásky k Bohu soustředil na teologické syntézy a interpretace. Pokud ale jde o důvěru, uvádí na mnoha místech slova světice, která nám ji ukazují v jejím konkrétním každodenním životě.
Podle výpovědi svědků zůstávala ve všech situacích vyrovnaná, přijímala klidně všechno, ať se dělo cokoli. Svým vnitřním klidem byla sestrám oporou, když se na ni obracely v tísni nebo nejistotě. Například když zemřel pater Giovanni Colombino, představený jejich kláštera, vynikající duchovní vůdce. Jako všechny ostatní sestry byla i Terezie Markéta hluboce zarmoucena. Byl i jejím duchovním vůdcem, zkoumal její povolání, byl u její obláčky a když dostávala závoj, odsouhlasil a požehnal její „duchovní svazek“ se sestrou Albergotti. A právě ona teď nachází pro spolusestry slova víry a naděje: „Jsme v rukou dobrého Boha, Otce veškeré útěchy. Všechno, co dopouští, je jen k našemu dobru. Vložme tedy všechnu svou naději do Něho! Mysleme jen na jedno: On dal našemu zemřelému otci tak vynikající vlastnosti, On je dá i jeho nástupci; a udělá to v té míře, jak mu budeme důvěřovat. Věřte mi: ani duch řádu, ani pořádek v řádu neutrpí škodu.“