Zanícena láskou k Bohu
Dva duchovní proudy ovlivnily a určily její formaci v klášteře: karmelitánská spiritualita a Písmo svaté, přitom se také zvlášť projevily dary Ducha Svatého.
V Sant’Apollonia pochytila trochu latiny a to jí pomohlo živit se Božím Slovem v breviáři a v misálu. Tímto duchovním chlebem se mohla sytit kdykoli v průběhu dne: verše, které pro sebe pociťovala jako potřebné, si opakovala. Při procesech k jejímu blahořečení a svatořečení se uvádějí mnohé z těch, které se obvykle modlila.
Pokud jde o tereziánský způsob života, našla jej dokonale ztělesněný ve velkých postavách své komunity. Díky výborné paměti mohla do sebe přijmout a vnitřně zpracovat díla svaté Terezie od Ježíše, především však dokázala s velkou důsledností proměňovat učení v život. Svatého Jana od Kříže nečetla přímo; přijala však jistě jeho nauku prostřednictvím karmelitánů, kteří ji vedli. Ale ať je tomu jakkoli, dá se asi říci, že i přes její nevědění ji Bůh sám pro její velkou otevřenost k tomu, aby se Jím dala vést, vedl cestou „todo – nada“ (všechno – nic).
Tou měrou, jak rostla její láska k Bohu, vzrůstala také její obětavost k druhým: láska k Bohu a láska k bratřím a sestrám jsou úzce spjaté.
V neděli po svátku Nejsvětějšího Srdce Páně, 28. června 1767, se v chóru při tercii čtou tato slova: „Deus caritas est et (…) Deus in eo“ („Bůh je láska (…) Bůh [zůstává] v něm“) (1 Jan 4,16): v tu chvíli je sestra Terezie Markéta jako šípem zasažena náhlým prožitkem lásky. Několik dní neustále opakuje tato slova a je jimi tak uchvácena, že si toho sestry všimnou, neznají však důvod. Je to vstup do posledního úseku jejího života.
To, že se jí v prožitku zjevil Bůh, jenž je Láska, ji už nenechá v klidu. Po vzoru svaté Markéty Marie Alacoque, kterou si zvolila za duchovní vůdkyni, je trýzněna stálou touhou milovat: Bůh, který – jak se zdá – ji chce co nejrychleji vzít k sobě, všechno jakoby zahaluje závojem, aby od nynějška viděla už jen Nekonečného. Co může udělat stvoření ve vztahu k svému Stvořiteli? Předsevzetí, které si zapsala při exerciciích roku 1768, jsou jakoby shrnutím jejího vnitřního života v posledním období. Ztotožnění s Kristem, s hnutími Jeho Srdce, tvoří jádro: „Ano, můj Bože, chci už jen jedno: stát se tvým dokonalým obrazem. A protože Tvůj život nebyl nic jiného než skrytý život pokořování, lásky a oběti, ať je takový i můj život. Chci se teď proto navždy uzavřít do Tvého nejvýš milováníhodného Srdce jako v poušti, abych tu v Tobě, s Tebou a pro Tebe vedla skrytý život lásky a oběti. Víš přece, že netoužím po ničem jiném než být zápalnou obětí Tvého Nejsvětějšího Srdce; obětí, která se nechá zcela strávit ohněm Tvé svaté lásky. Tvé Srdce kéž je oltář, na kterém Tobě, svému milovanému Ženichovi, přinesu svůj život. Ty rač být knězem, který oběť sežehne ve výhni tohoto Srdce. Ale jak se stydím, můj Bože, když vidím, jak hříšný a nehodný je ten dar, který má být přijat jako oběť. Spoléhám však pevně na to, že se v Božském ohni všechno promění v popel.“
A Bůh přijímá tento dar, stravuje svou snoubenku a přivádí ji stále blíž k sobě. „Dát lásku za lásku. Láska nechce rozdělená srdce, láska chce všechno.“ Z lidí v jejím okolí si jen pater Ildefonso uvědomuje, že Terezie Markéta nebude už dlouho schopna vést tak intenzivní vnitřní život. Dosáhla nyní té dokonalé svobody ducha, kterou si tak přála při svém vstupu na Karmel. Je přetvořena v lásku k Bohu a hoří nedočkavostí po sjednocení s Bohem v plné svobodě blažené věčnosti.
Svatá Terezie Markéta, jejíž srdce a duch jsou tak čisté a jež je skrz naskrz uchvácena absolutní láskou k Bohu a obětavým sebeodevzdáním bližním, ona, která pokorně a poslušně odpovídá na vnuknutí Ducha Svatého, může být pro nás příkladem a pro lidi našich dnů učitelkou radosti pramenící z křesťanské naděje.
Odkazy na literaturu
G. Papasogli: Tereza Margherita Redi OCD, Paderborn 1961
Sv. Terezie Markéta od Nejsvětějšího Srdce Ježíšova, ilustrovaný životopis, vydaly karmelitky ve Florencii k 50. výročí svatořečení, Karmel ve Florencii 1964