Její zbožnost k Nejsvětějšímu Srdci Ježíšovu a k Nejsvětější svátosti oltářní
Víme všichni, jak důrazně trvala naše sv. matka Terezie na tom, abychom se v našem životě modlitby neodvraceli od rozjímání přesvatého Kristova. Lidství (srov. Ž 22; H VI,7). Tuto tereziánskou nauku následovala Terezie Markéta plně v celém svém duchovním životě s největší věrností.
Kristus je pro ni příkladem, který má napodobovat. „Jestliže se snoubenka nesnaží se zvláštní horlivostí připodobnit se svému snoubenci, nezalíbí se mu.“ Ale aby se směla nazývat Jeho Snoubenkou, musí „nejvíce ovládat své nejtypičtější vášně“ a „Jeho obraz“ pozorně sledovat ve svých spolusestrách, které musí zahrnovat svou dobro přející láskou. (6) Tato kristocentrická zaměřenost vnitřního života se ukazuje především v její zbožnosti k Nejsvětějšímu Srdci a k Nejsvětější svátosti oltářní. Právě zmíněný otec Gabriel píše, že spiritualitě sv. Terezie Markéty neporozumíme, když si neuvědomíme význam, jaký měla Nejsvětější svátost oltářní v jejím životě.
Je zajímavé zjistit, jak hluboce světice prožívala liturgii. S mnohem větším porozuměním než lidé její doby se účastnila eucharistického tajemství i božského oficia. Díky její záviděníhodné znalosti latiny mohla sledovat všechny svaté texty a v nich obsažené pravdy s užitkem proměňovala v potravu pro svůj duchovní život. Toto je výslovně zdůrazněno v kanonickém procesu blahořečení i svatořečení. Při slavení liturgického roku hledala a nalézala Kristova tajemství tak, že se v jednotlivých liturgických obdobích postupně obracela na tajemství vtělení, dětství, skrytého a veřejného Spasitelova života, jeho utrpení a vzkříšení. Tajemství liturgie pro ni bylo tajemstvím Kristovým, které žije vždy znovu ke spáse všech – i každé jednotlivé duše. Ponoření se do tajemství liturgie bylo pro ni jedním a tímtéž způsobem, jak rozjímat a žít Kristova tajemství. Se svatou horlivostí se snažila, aby i její spolusestry měly účast na jejím liturgickém životě.
V této kristologické spiritualitě naší světice zaujímá přední místo pobožnost k Nejsvětějšímu Srdci Ježíšovu. Tato zbožnost vždy nalézala na Karmelu živnou půdu. Stačí si jen vzpomenout, jakou roli hrála v duchovním životě Marie od Ježíše (1560 – 1640) – „Letradillo“, malé doktorce sv. Matky Terezie, – které byla sv. matka srdečně nakloněna; nebo též na blahoslavené mučednice z doby sv. Terezie Markéty, které dokonce za svou „velikou horlivost“, se kterou uctívaly Nejsvětější Srdce a šířily Jeho úctu, byly odsouzeny k smrti. Naše florentská světice chápala úctu k Nejsvětějšímu Srci Ježíšovu jako účinný prostředek, jak žít svou vášnivou lásku k Ježíši Kristu v hloubce vnitřního života a pěstovat v pojetí božských ctností.
Také vnější pobožnosti byly pro ni výzvou k strhující oddanosti lásky k Ježíšovu Srdci. Toto Srdce, které neúnavně vírou rozjímala, láskou hledala, se pro ni stalo středem setkání s Bohem lásky. Jak velmi cítila, že je Jeho vlastnictvím! Neboť úcta k Nejsvětějšímu Srdci pro ni nebyla citovým vzplanutím, ale nekonečně realistickou zbožností k lásce, která jí dávala pochopit, že láska se splácí jen láskou. Proto není duši, jako je její, těžké projevit náklonost k pobožnosti, které je láska vším. Z toho zároveň vyplývá takřka hmatatelná nutnost svěřit se i v nepatrných životních událostech zcela Lásce, aby jen On sám v ní působil podle své božské Prozřetelnosti.
Její láska ke skrytosti, můžeme-li použít toho výrazu, byla vroucím způsobem spojena s její zbožností k Nejsvětějšímu Srdci Ježíšovu. Byla jejím plodem i jejím požadavkem. Právě v důsledku vnitřního vábení k nazíravému ponoření se do Nejsvětějšího Srdce Ježíšova a k životu v nejvnitřnější důvěrnosti s Ním, Terezie Markéta stále jasněji chápala potřebu mlčení a usebranosti. V textech procesu jejího blahořečení je toto s podivuhodnou shodou tvrzeno.
Všichni neúnavně opakují a popisují její osobnost jako „abscondita“, skrytou duši, a ukazují tak nejvíce nápadný rys jejího charakteru. Tím zdůrazňují a podtrhují typický rys bosé karmelitky, která podle naší svaté Matky má být nejen řeholnicí, ale – když chce žít dokonale – také poustevnicí; a – jak jsme viděli, Terezie Markéta se chtěla „uzavřít do nejsvětějšího Srdce Ježíšova tak jako do pouště“, aby tam s Kristem, v Kristu a pro Krista vedla život lásky a oběti. Jak rozuměla Terezie Markéta skrytosti, poznáváme z důrazu, který kladla na božskou ctnost lásky a pevné společenství s Kristem. Zaznívá v něm zřetelný, denně opakovaný pavlovský motiv: „per Ipsum, cum Ipso, et in Ipso“. Skrytost byla pro ni pokorné, vnitřní i zevní zachovávání mlčení, samoty a ústraní. Byla podmínkou, aby úplně a zcela vydržela ve stálé usebranosti v Kristu. Byla též výrazem bezpodmínečné věrnosti karmelitánské řeholi v tereziánském stylu, která přikazuje modlit se dnem i nocí, s pohledem víry a lásky na Ježíše Krista. Tento nepřetržitý pohled na Ježíše působil, že se jí klauzura zdála být jako nejvíce milováníhodná. Usnadňovala jí kontemplativní úkol, aby vedla v církvi život obrácený k tajemství Kristovu, „jak pobýval na hoře v nazírání“. (7) Odpoutání jí nepřipadalo tvrdé. Zároveň však byla nucena použít všech prostředků, které jí napomáhaly v zachovávání mlčení, skromnosti a ústraní v cele. Ty se jí stávaly způsobem, jak žít své povolání bez jakýchkoli postranních úmyslů. Skrytý život ji neučinil tvrdou, ani ji nevzdaloval od života komunity. Její snaha „vést skrytý život s Kristem v Bohu“ neznamenala, že by se zdála být méně milováníhodná. Na její tváři nikdy nechyběl úsměv. Bylo jí darováno to, co je dáno těm vidoucím, kteří ve víře nazírají na Boží Tvář. Její činnost měla v komunitě v sobě něco mimořádného. Protože se uzavřela do Srdce svého Boha, a jen v Něm a z Něho žila, byla stále ochotnější ke každé práci. Zdálo se, že v důsledku jejího skryvání se v Srdci Ježíšově převzala také Jeho přetékající touhy po darování se a podílela se na něm. Tato touha se stala pro ni potřebou a nikdo jí v tom nemohl zabránit, pracovala za tři, jak se praví v procese svatořečení. Bylo to především při ošetřování nemocných, kde její oddanost dosáhla opravdu heroického stupně. Mlčky se při této práci usmívala, stejně jako se usmívala ve všech duševních i tělesných zkouškách a utrpeních, a mlčela. Nebylo jejím heslem, to znamená, heslem její teologální skrytosti: vždy „trpět v mlčení s Bohem, co mohu vytrpět“? Nechtěla „pro Ježíše trpět a mlčet“? Kdo chce být v pokoji, hleď, trp, a mlč. Při pohledu na Ježíše jí bylo všechno možné a všechno snadné. Její vnitřní a zevní mlčení podporovalo její skrytý život a její usebranost, dvě nepostradatelné podmínky pro karmelitánskou modlitbu. Při tom naplňoval její duši hluboký pokoj, který byl darem Božím a ovocem její askeze, kterou toužila živit život sjednocený s Bohem v nejvyšší lásce.