2. Aktuálnost jejího poselství

Někdo by mohl namítnout, že obraz bosé karmelitky, která umřela před 200 lety, zůstává v temnu a je málo moderní. Když nás všechny plní tak trochu starost, abychom byli „aktuální“ – neboť myslíme, že hodnotu má jen to, co je moderní – musíme podtrhnout aktualitu poselství sv. Terezie Markéty.
Především nesmíme zapomenout, že v náboženství je moderní všechno to, co má věčnou hodnotu. Tomu nás učí tento skrytý život florentské světice – i když byl utrhnut již v jaru mladých let, má pro všechny, zvláště pro rozjímané duše, věčnou hodnotu.
Bůh očekává dokonalou oddanost v lásce ode všech duší, které se zasvětily kontemplativnímu životu. Je to očekáváním církve a neméně i světa, že chce mít takové kontemplativní lidi. A to je právě to velké poučení, které nám přítomná oslava jubilea dává a milý obraz sv. Terezie Markéty opětovně představuje. Světice se oddala výlučně a cele Bohu, odevzdala se Mu bez výhrady, aby On v ní své naplánované dílo lásky nádherně uskutečnil.
„Bůh je láska. Kdo zůstává v lásce, zůstává v Bohu“ (1 J 4,16), říká sv. Jan.
Na jednu neděli po Svatém Duchu, když se v chóru po tercii četla tato slova, dostala Terezie Markéta mimořádné osvícení. Novým a netušeným způsobem zakusila Boha jako Boha lásky. Byla to mystická milost? Nebo se jednalo o milost sjednocení s Bohem? Dějiny nám naznačují, že od tohoto okamžiku její život překročil přirozené a stal se tajemstvím lásky. Podle slov jejího zpovědníka, P. Ildefonse, „začala skoro bezpodmínečně vycházet ze sebe“, když se před ní mluvilo o lásce Boží. „Hned to byly ohnivé vzdechy, hned náhlé zvolání“; a tak tomu také bylo, když mi krásnou mluvou svěřovala své vznešené myšlenky o poznání Boha a o lásce Boží, které prostupovaly její nitro. Jednoho dne, když jí objasňoval slova „Deus caritas est“ (Bůh je láska) – „řekla mi božské věci a odhalila mi, že tato láska je totožná s tou, se kterou se Bůh od věčnosti miluje, a že je to Duch Boží, Jeho Život a jistým způsobem Jeho Dech, Duch Svatý, Třetí Osoba nedělitelné Trojice. A dodala, že si říká, že kdo je v lásce, ten je také v Bohu a Bůh v něm, a žije v životě Božím a Bůh žije jistým způsobem v něm život jeho“.
Tato milost pobízela světici, aby ještě s větší horlivostí než dříve se obětovala při ošetřování nemocných, v jejím úřadu lásky. Jak jsem už řekl, nevyznamenávala se svým životem lásky jen v životě modlitby, jak předpisuje řehole, „modli se bez ustání“, ale stále se snažila prokazovat svým spolusestrám takové služby lásky, že ji při ošetřování nazývaly „andělem lásky“.
A přece se od tohoto okamžiku, kdy se jí v onu neděli dostalo nového osvícení, které ji dalo hlouběji proniknout do chápání smyslu „Bůh je láska“, oddávala své úloze docela novým způsobem: její již tak intenzivní, rozjímavý život byl v současné době zaměřen na apoštolský rozměr lásky.
Postava je natolik moderní, nakolik ještě čehosi z jejích dobrých snah v jistém slova smyslu neuskutečnila; zdá se, jako by chtěla lidi naléhavě vyzvat, aby oni dokončili, co ona začala. Terezie Markéta nás opustila ve 22 letech a všechno, co ve velkodušnosti z jejího mládí a z jejího poznání Boha mohlo vzejít, zůstalo nedokončené. To vše, zdá se, nás dnes vybízí, ano nutí, abychom tento ideál lásky, kterému se zasvětila, uskutečnili a dokončili. Dokážeme to? Ano, neboť výzva platí všem, ale zvláště nám, kteří máme stejné povolání. Je to výzva k novému mládí v obnoveném karmelitánském zasvěcení.
Terezie Markéta měla tu výhodu, že žila v opravdu tereziánské komunitě, kde se svatá Matka Terezie jakoby zdála být živě přítomná. Bylo jí proto skoro samozřejmé následovat její šlépěje a příklad. „Měla horoucí přání hledat Boha ve všech věcech a stále se s Ním pevněji sjednocovat“, svědčila při procesu M. Anna Marie Piccolomini, pomocnice světice z jejího noviciátu. „Aby tento cíl uskutečnila, snažila se ve všem, jak jen to bylo možné, napodobovat ctnosti a jednání naší sv. matky Terezie. Podle našeho mínění se stala jejím živým obrazem.“ (8) Bylo jí to usnadněno příkladem komunity, která se vyznačovala řeholní observancí, pěstovala sesterskou lásku a pevně zachovávala ducha klauzury. (9)
Mnoho lidí záměrně přehlíží, jak je potřeba obnovit řeholní život a navrátit se k jeho pramenům mladosti a svěžesti. Chtějí žít výlučně z výtěžku velkolepé minulosti. Pro tyto lidi se stává řeholní život, život kontemplativní a prostý každodenní život pohodlným životním stylem a prospěšným životním postojem. Ale život na Karmelu potřebuje neustálou obnovu, neboť bereme za svou tu část tereziánského charismatu, která je vnitřně způsobilá stále se vnitřně obnovovat a omlazovat.
Takováto obnova nemusí znamenat opomíjet zákony věrnosti a opravdovosti.
Především je to věrnost k čistě rozjímavému povolání a tereziánskému ideálu. Mimořádná kapitula toto všechno vyjádřila ve svém souhrnném poselství bosým karmelitkám. Instrukce „Venite seorsum“ pak vypracovala teologické a biblické odůvodnění ve všeobecné nauce o rozjímavém životě.
Jak jsem našim sestrám psal již 15. října 1969, je to jejich život, který staví kontemplativní duši do středu tajemství církve, kde se nachází jako neúnavně tlukoucí srdce mystického Těla Kristova, vždy připravena k úplnému oddání se lásce Boží a k službě životu, aby naplňovala potřeby a zájmy Boží církve a lidstva, pro které je znamením a svědectvím transcendentního Boha a Jeho bezvýhradné lásky k lidem.
Takováto věrnost se musí vztahovat na všechno, co je opravdu tereziánské – nejen na jednotlivosti duchovního života, ale i na svatou Reformátorkou pevně stanovený způsob života. Kdyby se přihodilo, že něco z toho ztratí na síle a není již jako dříve, pak záleží na nás, abychom co možná nejvelkoryseji vlili nový život a dali mu nový životodárný obsah. To přirozeně neznamená koncilem chtěné obnově zavřít dveře; naopak, právě to je cesta k pravému přizpůsobení se požadavkům moderního života a k přesnému porozumění „znamení doby“. Musíme v duchu dokonalé lásky a oddanosti Bohu ve všem co nejhlouběji obnovit křesťanské smýšlení a hledat evangelijný ideál. Tak to činila Terezie od Ježíše a Terezie Markéta následovala její stopy. Všechno toto se musí dít v duchu opravdovosti.
Poselství, které nám u příležitosti 200. výročí sv. Terezie Markéta zvěstuje, obsahuje výzvu k věrnosti a opravdovosti. Její obraz se nám odhaluje v její typické tereziánské pravdě. Věřím, že toto je účinný příspěvek mladé karmelitky, Terezie Markéty Redi, k obnově karmelitánského života, příspěvek, proti kterému všechno ostatní je druhořadé. Její poselství, ostatně jako poselství každé jednotlivé bosé karmelitky, důrazně vybízí všechny křesťany a všechny lidi, ke kterým došel hlas Boží, aby se s Ním sjednotili. Jste dušemi, které jsou přesvědčeny o své vlastní transcendentní misii v církvi dneška a v každé době usilujete o plné společenství s Bohem, které nezná mezí a vyznačuje se duchem celistvosti.
Vnitřní dynamika kontemplativního charismatu nás musí vybízet, abychom tak jako Terezie Markéta povzbuzovali a zvěstovali, v koho se máme proměnit: v duše, které nehledají pro naši dobu tak charakteristické „stavěti sebe do popředí“, ale touží po pokoře skrytého života s Kristem v Bohu, aby byly požehnáním pro celé velké mystické Tělo.
V tomto světle musí být pojímána také jiná hlediska života florentské svaté, především její sesterská láska, ochota pomoci, a duch blíženecké lásky, kterým tato mladá karmelitka tak mnoho vynikala. Nejedná se přitom o čistě lidskou horizontálně probíhající lásku, ani ne o aktivismus, který by se chtěl vyhýbat požadavkům kontemplativního života, ale spíše o úplné stravování sebe sama a uskutečňování toho, že „Bůh je láska“.
V příkladném životě, který se v lásce k Bohu a k bližnímu zcela strávil, spočívá bohatství, které Terezie Markéta věnovala Karmelu. V přítomné době všeobecných zmatků a řešení otázek ohledně kontemplativního života, v tomto okamžiku, kdy se zdá, že všude panuje zmatek, vystupuje tato pokorná bosá karmelitka, která se v nemnohých letech svého života sotva stala předmětem pozornosti svých spolusester, do skutečného světla. Život světice je jemnou kritikou toho, jakým způsobem se v přítomné hodině myslí a jedná. To je důvodem, proč je její poselství dnes tak platné a skutečně aktuální, že ho nelze odmítat.
Dej nám Bůh, abychom její poselství přijali a žili tak, jak ona žila.
Až budu 7. března u tělesných pozůstatků panenského těla sv. Terezie Markéty slaviti mši svatou, budu rád pamatovat na všechny bosé karmelitky a na celý řád. Chci prosit Pána, aby nám na přímluvu své věrné služebnice udělil, abychom zůstali vždy věrni našemu zvláštnímu povolání v církvi Boží a abychom žili velkodušně v neúnavné věrnosti milosti nám předaného tereziánského charismatu. A budu prosit malou světici, aby byla každé její spolusestře po celém světě nablízku v této hodině tmy a světla, útrap i milosti, aby se každá tak darovala Ježíši, jak to učinila ona. Aby stále plněji uskutečňovala ideál skrytého života, mlčení a samoty, který je základem našeho povolání a tak vždy plněji uskutečňovala k radosti celé církve stále vroucnější a hlubší společenství s Bohem lásky (Neboť Bůh je láska!).
Zvu všechny kláštery a konventy, aby se se mnou 7. března zvláštním způsobem sjednotily. Je mým přáním, aby dvousté výročí úmrtí naší malé světice oslavila každá komunita také veřejně, v kostele, jak to bude nejvhodnější, aby všichni návštěvníci našich chrámů, zvláště naši terciáři, byli povzbuzení příkladem florentské světice, jejíž památku slavíme, a následovali v bezpodmínečné věrnosti Krista. Především ale má být tato slavnost pro nás všechny, bratry a sestry, vybídnutím k obnovení našeho života, abychom puzeni novou horlivostí přizpůsobili naše vnitřní i vnější smýšlení současné obnově a přitom zůstali v našem jednání na úrovni nám darované vlastní milosti našeho povolání a poslání. Cestu nám ukazuje Terezie Markéta jemnou svěžestí svého mládí, stravujícího se v lásce Boží a pro Boha lásky. Je to cesta, která v nepřetržité lásce hledá Krista a věčné společenství s Ním; cesta krajní jemnosti, která s mužným úsilím zpřítomňuje lásku ke Kristu skutky. Jsou to právě skutky lásky, jimiž se náš řádový život stravuje v lásce. Ať je to cesta skrytosti a samoty, která je podmínkou postoje jít s láskou stále hlubší a životodárnější. A ne na posledním místě je cesta velkomyslné služby bratřím a sestrám, kterou máme s úsměvem prokazovat až k smrti z lásky. V tom spočívá výzva a tajemství věčného mládí naší florentské světice, tajemství, které nám všem chce sdělit, abychom my sami se stali mladými věčným mládím, dávající se a stravující se z lásky, a bohatě zaplavili dnešní církev a svět milostí a radostí tereziánského charismatu a novými povoláními do řeholní rodiny, kterou založila sv. Terezie od Ježíše.
Prosím sv. Terezii Markétu také o její zvláštní ochranu pro přičleněné řeholní rodiny, které žijí podle ideálu tereziánského Karmelu ve společenství s Bohem a oddávající se apoštolátu. Florentská světice ať vyprosí všem milým sestrám, které jsou členkami těchto institutů, milost radostné oddanosti, jakou byla její a aby stále hledaly Ježíše a Jeho lásku, pramen pokoje a radosti.
Všem mé srdečné otcovské požehnání.

V Římě 25. prosince 1969

P. Michael Angelus od sv. Josefa
generál řádu

Zpět na úvod

Poznámky pod čarou:

(1) „Ephemerides Carmeliticae“ 3/1949.
(2) „Ephemerides Carmeliticae“ 10/1959.
(3) „Ephemerides Carmeliticae“ 10/1959/405.
(4) Tamtéž, 407.
(5) Srov. Dekret o obnově řeholního života „Perfectae caritatis“, 7.
(6) Srov. P. Gabriel od sv. Magdaleny, „Dal Corde alle Trinita“ Milán, Řím, 1961, 54.
(7) Srov. Lumen Gentium, 46.
(8) Srov. “Ephemerides Carmeliticae“ 10/1959/107.
(9) Tamtéž, 99/108.