Srdce ukazuje cestu
„Ti, kteří milují Boha, o Něm vědí nejvíc.“ Když se vzkříšený Kristus ukázal na břehu Tiberiadského jezera, první z učedníků, jenž Ho poznal a řekl: „Pán je to!“ byl ten učedník, kterého Ježíš miloval (J 21,7). Sv. Terezie Markéta Redi, žijící asi o sto let později než její druhá patronka sv. Markéta Marie Alacoque, dostala predikát „od Ježíšova Srdce“.
Máme na paměti, že kult Ježíšova Božského Srdce, zakořeněný už v rodném domě Anny Marie Redi zejména díky jejímu otci Ignácovi, se stal v pozdějším věku karmelitky z Florencie nesrovnatelně víc, než ono přiřčené omen, znamení. Radikální láska, která se zjevila na kříži jako Bůh bezmezně se odevzdávající, se stala v životě sv. Terezie Markéty od Ježíšova Srdce cestou, pravdou, životem a láskou.
Výmluvné svědectví o tom vydává další citace z kanonizačních akt Terezie Markéty Redi:
„Tato láska se nikdy nemůže vyrovnat nekonečné Boží lásce a tato podivuhodně vznešená touha po nenaplněné lásce doléhá na duši tak, že se jí zdá, jako by byla skrytá temnou nocí a zbavena Boží lásky. Láska totiž, čím je hlubší, tím menší se zdá sobě být, a duše je tím více mučednictvím srdce přibita s Kristem na kříž, tím více získává hojné plody vykoupení pro sebe i pro druhé. Nejčistší a nejvznešenější jsou v církvi tudíž ty duše, jež utrpením, láskou a modlitbou podporují všechny skrytým apoštolátem.“
Zdánlivě skryta ve florentském karmelitánském klášteře se sestra Terezie Markéta od Ježíšova Srdce stala „obětí zcela odevzdanou Bohu za hříšníky,“ jež se nechala ničit utrpením ke slávě Snoubence a pro duše vykoupené Jeho krví. Stala se tichou apoštolkou božské lásky Ježíšova Srdce v dobrovolně přijaté oběti utrpení a nacházela v této bohoslužbě prostředek spásonosné přeměny člověka. Žila v přísné klauzuře kláštera a přitom byla celou myslí, srdcem i obětí lásky podle vzoru božského Ježíšova Srdce otevřená vůči všem starostem Církve, světa a spáse všech lidských duší.
Poslední tři léta života svaté karmelitky z Florencie, sestry Terezie Markéty od Ježíšova Srdce, jsou zcela a vědomě zaměřena na to, aby co nejvěrněji odpovídala na Boží vůli. Od soukromých rekolekcí v roce 1768 „nežije ničím jiným než plněním Boží vůle“. V předsevzetích z téhož roku se snaží s co největší horlivostí „odpovědět láskou na lásku v naprostém sebeodevzdání“. Je si však vědoma své lidské omezenosti, proto se obrací k Bohu a používá plurál maiestaticus:
„Můj Bože, víte, že se nacházím v tom stavu, ve kterém potřebuji Vaši zvláštní pomoc. Abych se obětovala celá a bez výhrad působení lásky […] Jenom Vy od této chvíli i v budoucnu můžete panovat mému srdci […] Chci Vás milovat trpělivou láskou, láskou, která umřela [sobě], láskou, která nežije jinak než pro Vás, láskou, která je činná, láskou vytrvalou.“
Osvobodila se od veškerých překážek, jež by mohly zadržet rozvoj dokonalé lásky v jejím srdci, připodobňovala se Ježíšovu Srdci získáváním duchovních ctností v hrdinském stupni a bez výhrad se odevzdávala Jeho přetvářející lásce:
„Po ničem jiném netoužím, [jenom po tom], abych mohla být obětí Vašemu Srdci, spálena ohněm Vaší svaté lásky.“
Sestra Terezie Markéta od Ježíšova Srdce dokonale chápe, že pramen svaté lásky, která plane a chce stále víc plát, je sám Duch Svatý; ona sama není středem božského tajemství svého srdce, je pouze jeho podmětem. Proto ustavičně prosí Ducha Svatého o Jeho dar, jenž je plodem kříže; ustavičně prosí o Jeho pomoc, aby „nikdy nebyla líná ve svém srdci“, aby stále planula žárem této lásky Ducha Svatého a předávala jej ostatním. Její osobní sjednocení s Bohem skrze lásku v této konečné etapě časného putování trvá nepřetržitě. „Mučednictví lásky bylo“, jak pravil její duchovní vůdce, „nejautentičtější příčinou její smrti, poněvadž dosáhla dokonalého stavu oběti lásky přetvářena Ohněm, jemuž ve skrytosti a mlčení svěřila celý svůj život“.
S laskavým svolením
krakovské provincie bosých karmelitánů
přeložila sr. Terezie Eisnerová