Zélie Guérinová – 3
Nyní se naše vyprávění bude věnovat především osobnosti matky, jak ji mohla Terezie poznat už od prvních roků života.
„Dobrý Bůh mi dal milost, že můj rozum se rozvinul velmi rychle… Bezpochyby ve své lásce chtěl, abych poznala matku, které není rovno, která mi byla dána, ale kterou jeho božská ruka rychle chtěla korunovat v nebi.“
Zvláště ve vztazích s dětmi manželé Martinovi uváděli v praxi čistotu sobě vlastní: právě proto, že děti pro ně byly každodenně a zcela „místem štěstí i bolesti“, nerozdělitelně spojených, a chápali je jako vlastnictví Boha Otce a milovali je pro jejich nejvyšší úděl.
Zélie a Ludvík Martinovi měli devět dětí: dva chlapce a sedm děvčátek. Terezie byla poslední, narodila se v době, kdy už její matka věděla, že onemocněla zhoubným nádorem prsu. Že děti náležejí Bohu, to zakoušeli každý jednotlivý den, ruku v ruce s tím, jak se učili přijmout těžký koloběh porodů a úmrtí, nemocí a uzdravení, zhoršování i zlepšování zdravotního stavu.
Dnešní rodiny také znají nevyhnutelný sled nemocí, které musí prodělat jejich děti, ale mají k dispozici lékaře i léky všeho druhu, a bitva je v naprosté většině případů vyhrána. Jinak tomu však bylo v 19. století, kdy už samotný porod byl těžkým rizikem, který vyčerpával matky i novorozence, a mnohé nemoci se nedařilo ani diagnostikovat. Na střevní potíže existovaly jen nevědecké metody léčení, bronchitidy trvaly měsíce a bývaly léčeny obklady na hruď, vyrážky znamenaly vysoké riziko, a spalničky dokázaly vyhubit celé čtvrti. Existovala také takzvaná „nemoc ochablosti“, o níž se nedalo říct nic jiného, než že dítě nečekaně zemřelo. Zélii zemřeli dva chlapečci a jedna holčička, všichni do věku jednoho roku. Další milovaná dcerka zemřela v pěti letech. Přežilo pět děvčátek. Malá Terezie byla několikrát v ohrožení života, ale vždycky projevila neuvěřitelnou vůli žít.
Kdo chce, má dnes k dispozici Zéliiny dopisy, aby si mohl uvědomit, jako by ji slyšel, nakolik tato matka žila narozením a růstem svých maličkých, mezi radostí bez hranic i nevýslovným utrpením, starala se o výchovu i rozvoj všech, k tomu řídila krajkářskou dílnu, což znamenalo, že byla na nohou každý den od čtyř hodin ráno do jedenácti večer. Ze stránek plných utrpení i něžnosti stále vyzařuje ona „čistota“ (neboli víra, neboli směřování srdce k Bohu, neboli očekávání nebe), o níž jsme už mluvili. Vyberme teď několik odstavců z oněch stránek plných utrpení. Tady je její vyprávění o smrti pětileté Helenky:
„To, co mě nejvíce zarmoutilo a nedá se utěšit, je skutečnost, že jsme lépe nerozpoznali její stav… Lékař, který přišel, řekl, že neobjevil žádnou určitou chorobu, že neočekává zhoršení a proto není potřeba, aby se vracel…
V neděli večer ji zachvátila slabost a já jsem hned poslala pro lékaře. Nemohli ho sehnat, tak přišel až v pondělí ráno. Řekl, že holčička má horečku a zápal plic, že je v těžkém stavu a že by měla dostat jen trochu vývaru… Když odešel, smutně jsem ji pozorovala, ale její pohled už byl zakalený, bez života, a já se dala do pláče.
Objala mě svýma ručkama a těšila, jak nejlépe dovedla, celý den nepřestala říkat: ,Moje ubohá maminka, jak ta plakala!‘ Strávila jsem u ní celou noc, ale její stav se zhoršil. Ráno jsme se jí ptali, jestli by chtěla trochu polévky. Řekla, že ano, ale nedokázala ji polknout. S největší námahou se mě zeptala: ,Když to sním, bude mi lépe?‘ Tak ji snědla, ale se strašným utrpením, a nevěděla, co dělat dát. Uviděla lahvičku s lékem, který jí předepsal lékař a chtěla ji vypít, protože prý když ji vypije celou, uzdraví se. Pak mi kolem tři čtvrtě na deset řekla: ,Ano, rychle se uzdravím, ano, už brzy…‘ Podpírala jsem ji, ale v té chvíli mi její hlava klesla na rameno, zavřela oči a za pět minut už nebyla naživu…
To ve mně zanechalo vzpomínky, které nikdy nezapomenu. Ani já, ani můj manžel jsme nečekali tak rychlý konec. Když vešel do pokoje a uviděl svou ubohou dcerušku mrtvou, začal vzlykat a vykřikl: ,Má malá Helenko, má malá Helenko!‘ Pak jsme společně přinesli oběť Pánu.“ (dopis ze dne 24. února roku 1870).
„Společně přinést oběť Pánu“, vidět své vlastní dítě mrtvé je tragická zkušenost, kterou manželé Martinovi sdíleli s většinou rodin té doby a prostředí. I dnes jsou na světě mnohé páry, jež poznaly tuto tak krutou bolest.
Ale to, co je činí „příkladem“ – tj. modelem křesťanského života – je ona „oběť“, vědomé slavení onoho tajemství: neboť darovali život ve jménu Stvořitele (to je pravý význam slova „re-produkce“), svěřili ho jeho rukám, a nikoli pouze nějaké podivné a temné náhodě. To zcela jistě neznamená, že by na všechno zapomněli nebo že by trpěli méně, ale znamená to, že stále věří v život darovaný dětem, udržují s nimi vztah a myslí na ně. Měsíc po smrti malé Helenky Zélie napsala: „Od té chvíle, kdy jsem přišla o svou holčičku, zakouším horoucí přání ji znovu spatřit… Není ani minuta, kdy bych na ni nemyslela“ (dopis ze dne 27. března roku 1870). Nepřestávala si ani připomínat její narozeniny: „Včera uplynulo jedenáct let od narození Helenky. Tolik jsem na ni myslela, budu tak šťastná, až se s ní znovu setkám na onom světě“ (dopis ze dne 14. října roku 1875). Ve skrytu své nejhlubší modlitby stále hovořila se svými maličkými, jež ztratila pouze z očí. Svému bratrovi, který také přišel o dítě, píše:
„Ano, je to velmi těžké, můj milý, ale nereptejme. Bůh je Otec, pro naše dobro nás může nechat trpět, ale jeho pomoc a milost nám nikdy nechybějí… Řekni mi hlavně, jestli dítě žilo, když přijalo křest. Lékař by ho měl pokřtít ihned po narození. Když je člověk v nebezpečí, tohle je nejdůležitější“ (dopis ze dne 17. října roku 1871).
Švagrové při stejné příležitosti sděluje svou opakovanou bolestnou zkušenost:
„Kéž by vám Bůh daroval odevzdanost své svaté vůli. Vaše miminko je u něj, vidí ho, miluje ho a jednoho dne se s ním setkáte. To je velká útěcha, kterou jsem zakusila a stále zakouším. Když jsem zatlačila oči svým milovaným děťátkům a pohřbila jsem je, zažila jsem mnoho bolesti, ale jsem stále odevzdaná. Nestěžuji si na žal ani na trápení, které jsem kvůli tomu zakusila. Mnozí mi říkali: ,Bylo by lépe, kdybys nikdy žádné neměla.‘ S tím nemohu souhlasit. Nevěřím, že by se bolesti a utrpení mohly srovnávat s věčnou blažeností mých dětí. A pak, neztratila jsem je navždy, život je krátký a plný bídy, setkám se s nimi tam v nebi!“ (dopis ze dne 17. října roku 1871).
I malá Terezie, naše světice, byla v prvních měsících po narození v nebezpečí života:
„Včera, když jsem se šla s lékařem podívat na svou malou Terezii, jsem si řekla: …nebudeme šťastní, dokud všichni, my i naše děti, nebudeme sjednoceni v nebi. A obětovala jsem svou malou holčičku Bohu…Udělala jsem vše, co jsem mohla, pro záchranu své malé Terezie. Když se Bůh rozhodne jinak, pokusím se tuto zkoušku nést s největší možnou trpělivostí. Musím opravdu sebrat všechny své síly, už jsem toho v životě mnoho vytrpěla“ (dopis ze dne 30. března roku 1873).
Už od začátku Zélie věděla, že jejím úkolem je „rodit děti pro nebe“; to sice také znamenalo dlouhou, trpělivou a radostnou etapu jejich výchovy, vzdělávání ve víře a přípravu na věčné štěstí, ale tento cíl jistě nebyl zmařen tím, že si je Bůh vzal k sobě tak malé. Kdosi chtěl demonstrovat své znalosti psychoanalýzy, a napsal celé svazky, aby poukázal na „morbiditu“ takovéto odevzdanosti vzhledem ke smrti vlastních dětí. Ale spíše je podivná tato věda, považuje-li za normální, když se matka smíří s absurditou a nesmyslem a spokojí se s dlouhým utrpením jako zvíře, aby se pak zapomněním „uzdravila“, zatímco považuje za negativní a morbidní postoj, když někdo čerpá ze své víry prostor k životu a dokonce předmět očekávání.
„Tyto dva pocity, bolest a radost (bolest ,ze ztráty dítěte tady na zemi‘, ale radost ,z pomyšlení, že má anděla v nebi‘), se ve mně stále střídají: vím, že život je krátký, a také že se brzy znovu setkáme“ (dopis ze dne 5. listopadu roku 1871).
Když potom děti dokázaly překonat nevyhnutelné dětské krize, vyžadovaly a dostávaly všechnu energii srdce i mysli, aby mohly růst a prospívaly na těle i na duši. A to byl svátek bez ohledu na každodenní únavu:
„Je to tak sladká práce zabývat se vlastními dětmi! I kdybych nemohla dělat nic jiného než to, považovala bych se za nejšťastnější z žen. Ale je dobře, že jejich otec i já pracujeme, abychom je zabezpečili, aby až budou velké, byly s námi spokojené!“ (dopis ze dne 14. dubna roku 1868).
Je pravdou, že Zélie Guérinová žila každé své mateřství jako modlitbu: prosila o tento dar, přijala ho a pak se o něj pečlivě starala. Jestliže jí někdy tento dar byl zase odňat, necítila se oklamaná. Obdivovala Boží plán, sice někdy tíživý, ale jistě ne chtějící zlo.
A právě proto neprosila Boha jen ve chvílích krize, jak to dělají mnozí, kteří volají k Bohu, jen když se Boží vůle zdá zatemnělá, ale nehledají ho, když je všechno v pořádku. Zélie se v Božím světě cítila jako doma, zvláště pro své útěšné meditace o svaté Panně.
Přečtěme si, jak vypráví v jednom dopise čtrnáctileté dceři Pavlíně o „duchovních“ okolnostech jejího početí:
„Ve středu je slavnost Neposkvrněného početí, veliký svátek pro mě! V tomto dni mi svatá Panna seslala tolik velikých milostí…
Nikdy nezapomenu na den 8. prosince roku 1860, kdy jsem prosila naši Matku v nebi, aby mi darovala malou Pavlínu, ale nemohu se ubránit úsměvu, když si vzpomenu, že jsem byla úplně jako malá holčička, která prosí matku o panenku, a přesně tak jsem se chovala: chtěla jsem mít Pavlínu, jako je ta, kterou mám, a vyjádřila jsem se naprosto jasně, protože jsem se obávala, že by svatá Panna nemusela zcela správně pochopit, o co prosím. V první řadě bylo potřeba, aby měla krásnou dušičku, schopnou stát se svatou, ale chtěla jsem také, aby byla velmi půvabná. Co se toho týká, není přespříliš hezká, ale pro mě je překrásná, protože je přesně taková, jakou jsem si ji přála“ (dopis ze dne 5. prosince roku 1875).
Nad takovou „zbožností“ se můžeme pousmát. Ale je faktem, že bychom měli spíš být dojati. Tato matka „prosila svatou Pannu o děťátko“ v den svátku Neposkvrněného početí při ranní mši dne 8. prosince roku 1860. A Pavlína se narodila dne 7. září 1861, přesně devět měsíců poté. Dne 8. září, na svátek Narození Panny Marie, byla pokřtěna. A vězme, že ten rozhovor s Immaculatou v den jejího svátku se už nikdy nepřerušil. Matka dále v dopise píše:
„Letos půjdu zase k Panně Marii, brzo ráno, chci tam být úplně první, obětuji jí svíci jako obvykle, ale nebudu už prosit o další děti. Budu se modlit za to, aby ty, které mi byly dány, se staly svatými, abych je mohla následovat, ale aby ony byly mnohem lepší, než jsem já!“ (dopis ze dne 5. prosince roku 1875).
Zde nalézáme klíčové slovo celého příběhu: slovo „svatost“. Zélie Guérinová byla ženou podivuhodné energie, ponořenou do práce až k vyčerpání. Svou krajkářskou dílnu změnila v malý podnik, který zadával domácí práci mnoha dělnicím a natolik prosperoval, že její manžel, aby jí pomáhal, mohl zanechat svého hodinářského a zlatnického řemesla. Stále se také zabývala vedením domácnosti a organizováním rodinného života, což bylo více vyčerpávající, než si můžeme představit (stačí pomyslet na devět těhotenství během třinácti let). Avšak to jí vůbec nebránilo mít na zřeteli tu jedinou nejdůležitější „starost“ – starost o svatost svých dětí a – v pokorném následování přijatého povolání – o svou vlastní svatost.
„Chci se stát svatou“ – napsala – „ale nebude to lehké. Mám toho mnoho k opracování, dřevo je tvrdé jako skála. Měla jsem se do toho pustit dříve, když to ještě nebylo tak těžké, ale lépe pozdě než vůbec“ (dopis ze dne 1. listopadu roku 1873).
Svatost je především „bezhraničné přesvědčení o Boží lásce“, o jeho „doprovázení“ (dané tím, že se jmenuje Emanuel – „Bůh s námi“). Švagrové se svěřuje:
„Vidím, má drahá sestro, že znovu čekám dítě. Mám obavy o jeho zdraví, ale koneckonců, dobrý Bůh nezkouší nikoho nad jeho síly. Můj manžel měl tolikrát kvůli tomu o mně velkou starost, ale já jsem naopak zůstala úplně klidná a řekla jsem mu: ,Neměj strach, dobrý Bůh je s námi.‘ Ačkoli jsem byla zavalena prací a starostmi všeho druhu, měla jsem pevnou důvěru, že jsem seshora podpírána“ (dopis ze dne 5. května roku 1871).
Dceři vyprávěla o rozhovoru s dobrým známým, který měl „velmi svobodomyslné ideály“, o kterého měla starost pro jeho malou (nebo spíš žádnou) víru:
„… Jednoho dne mi řekl, že Bůh se o nás nestará… Zabolelo mě, že i tak dobří přátelé jsou takového názoru. Já vím velice dobře, že dobrý Bůh se o mně stará! Už jsem to pocítila ve svém životě tolikrát a mám na to tolik vzpomínek, jež z mé paměti nikdy nevymizí!“ (dopis ze dne 12. března roku 1876).
Dcerkám do penzionátu (druh tehdejší školy) psala:
„Je potřeba dobře sloužit dobrému Bohu, mé drahé dcerušky, a snažit se o to, abychom byly jednou zapsány do počtu svatých, jejichž svátek dnes slavíme“ (dopis ze dne 1. listopadu roku 1873).
„Jsi hodná dcerka, velmi citlivá a milá, ale stále ještě ne dost zbožná“ (dopis ze dne 10. října roku 1875).
„Nepřestávej být hodnou a svatou dcerkou“ (dopis z ledna roku 1876).
„Doufám, že Marie (prvorozená dcera) bude hodné děvče, ale chtěla bych, aby byla svatá a chtěla bych, abys byla svatá i ty, má Pavlíno. I já bych se chtěla stát svatou, ale nevím, z kterého konce začít, je toho tolik, co mi ve splnění toho přání brání. Říkám často během dne: ,Můj Bože, jak bych chtěla být svatá!‘ A pak nestihnu dodělat práci! A tak je to celý den…“ (dopis z 26. února roku 1876).