Zélie Guérinová – 4
Ve skutečnosti její nejskvostnější prací byla právě výchova dětí, ze které nikdy nic neslevila, ačkoli hrozilo, že ji ostatní starosti zavalí. K potvrzení tohoto faktu by stačila dlouhá a častá korespondence s dcerou v penzionátu, jež je tak bohatá na „týdenní historky“, jako by chtěla dívku přímo vtáhnout do domácí atmosféry. Popisuje události humorné i smutné, jak rostou sestřičky, novinky ze sousedství, humorné historky i náznaky rodinných starostí. To vše smíšené s dobrými radami a očekáváním, že dcera bude prospívat před lidmi a hlavně před Bohem. Zbytek byla poctivá a namáhavá každodennost. Všechny dcery věděly, že den se nikdy nezačne bez „obětování srdce Pánu“, modlitbou předříkávanou matčinými ústy: „Můj Bože, obětuji ti své srdce, přijmi je, pokud chceš, aby nepatřilo nikomu jinému, než pouze tobě, můj dobrý Ježíši.“ V Dějinách duše Terezie při vzpomínce na dětství píše: „Tolik jsem milovala Boha a často jsem mu obětovala své srdce v krátké modlitbě, kterou mě naučila maminka.“ A maminka okouzleně vyprávěla:
„Dnes ráno v půl šesté, když jsem vstala, Celina (předposlední dcera) už byla vzhůru. Zeptala jsem se jí, jestli by nechtěla kousek čokolády. Neodpověděla mi, protože právě zcela usebraně obětovala své srdce dobrému Bohu… Dnes ráno jsem na ni se smíchem zavolala: ,Ty můj svatý andílku‘ a zeptala jsem se jí: ,Kdo ti takhle říkal?‘ Odpověděla mi: ,Moje chůva!‘ – Zeptala jsem se jí: ,Myslíš na ni v modlitbě i teď, když už zemřela?‘ Řekla mi: ,Ještě jsem na ni nikdy nezapomněla, každý den se za ni modlím jeden Otčenáš a jeden Zdrávas‘“ (dopis ze dne 19. listopadu roku 1876).
Dívky věděly, že tatínek i maminka jdou každé ráno za vyzvánění zvonů přesně v půl šesté na „mši chudých“. Někdy se malá Terezka vzbudila, když je slyšela odcházet, ale říkala: „Maminko, budu hodná, moc hodná…“ Děti dovedou být tak milé…!
Zpytování svědomí před zpovědí se konalo na matčině klíně, protože jen ona dovedla zprostředkovat dobro a plnost něhy této poněkud těžší části svátosti smíření. Všechny malé těžkosti života – od učení se číst a psát ke způsobu řešení drobných sporů nebo ke strachu ze zubaře – byly porovnány podle kritéria „dělání radosti Ježíši“. Tak byly děti zvyklé počítat „úkony“, neboli „kvítka“. Riziko rozvoje zbožnosti kladoucí příliš důrazu na vlastní skutky lásky je bezpochyby nekonečně menší než opak, kdy se nedělá nic pro to, aby srdce Boha milovalo a cítilo se jím milováno.
Mezi toto obvyklé tkanivo života se pak vplétaly ty postoje, které se z rodičů přenášely na děti: almužna pro chudé i za cenu velké námahy a úsilí, solidarita se sousedy i ve velmi nepříjemných situacích, vztah matky k dělnicícm. Rozdílení týdenní výplaty dělnicím bylo pro Zélii tak posvátným úkolem, že ho nechtěla přenechat někomu jinému ani toho dne, kdy přišla o dítě. Nedělní odpoledne bylo vždy vyhrazeno návštěvám nemocných dělnic a mnohokrát také zasahovala svým prostým jemnocitem v nepříjemných situacích.
„Pokud jste spokojeni s komornou, kterou jsem vám doporučila“ – píše švagrové – „snažte se ji udržet, protože je nesmírně těžké najít dobrou. Dobré výdělky nemohou vždy zabezpečit loajalitu služebnictva, je potřeba, aby cítilo, že je milováno, abychom jim prokazovali své sympatie a nebyli k nim příliš přísní… Ty víš, že jsem hodně temperamentní, a přece mě všechny služebné měly rády a dělaly, co jsem chtěla. Ta, kterou mám teď, by snad onemocněla, kdyby musela odejít a jsem si jistá, že ani kdyby jí nabízeli dvě stě franků, nechtěla by změnit místo. Nechovám se totiž ke svým služebným hůř než ke svým dětem“ (dopis ze dne 2. března roku 1868).
Neminula ji ani pro matku velice těžká zkušenost: Leonie, jedna z dcer, která byla vždy velmi nerozhodná, citlivá a jakoby ve stínu druhých, neustále upadala z jednoho extrému do druhého, od velkorysosti až k vzdorovitosti hraničící až s choromyslností, v určitém období začala být neposlušnou a nechala se ovládat jednou komornou. Když něco chtěla, byla schopná křičet celý půlden. V penzionátu (tedy ve škole) ji označili za enfant terrible, a dokonce ji pak vyloučili. A Zélie to s naprostou důstojností komentovala: „Když naše děti nejsou takové jako ostatní, je na nás rodičích, abychom nesli následky.“ Matčin úsudek o této podivné „nepodařené“ dceři je jasnozřivý až nelítostný, ale nikdy pro ni netoužila po jiném údělu než u ostatních dcer: pro ni obětovala Bohu všechny námahy, všechny těžkosti, všechna utrpení, každou modlitbu, aby i ji učinil svatou. Využívala každou příležitost k nalezení vhodného okamžiku, aby znovuzískala dívčino srdce.
„Dnes odpoledne přišla ke mně, abych jí přečetla nějaké modlitby, ale brzy ji to unavilo a tak mi řekla: ,Maminko, vyprávěj mi o životě našeho Pána Ježíše Krista!‘ Nemohla jsem moc mluvit, stále mě bolí v krku, takže mi to dělalo potíže. Ale nakonec jsem sebrala všechny síly a povídala jsem jí o Kristově životě. Když jsem došla až k umučení Páně, začala plakat. Byla jsem velice ráda, že jsou v ní takové city!“ (dopis ze dne 7. září roku 1875).
Jedné z dcer napsala:
„(Leonie) je obdařená dary přirozenosti méně než vy, ale přesto má srdce, jež touží milovat a být milováno, a pouze matka je schopná dávat jí každým okamžikem tento cit, který tolik potřebuje!“ (dopis ze dne 25. června roku 1877).
Obětovala na tento úmysl i svůj život:
„Kdyby bylo potřeba obětovat život za to, aby byla svatá, udělala bych to ihned z celého srdce!“ (dopis ze dne 18. ledna roku 1877).
Snažila ze všech sil získat duši své „problémové“ dcery i v posledních měsících svého života:
„Začala mi projevovat náklonnost, která nezadržitelně roste. Nemůže se ode mě odtrhnout a začala mi dokonce svěřovat i své nejtajnější myšlenky; úcta a láska k Bohu pomaloučku pronikají celým jejím srdcem. Ale kdybys věděla, s jakou něhou se k ní chovám… Na konci května chce přistoupit k přijímání a jak se na to připravuje – každý den, každičkou chvíli! Ať je dobrý Bůh veleben!“ (dopis ze dne 10. května roku 1877).
A tato dcera – po matčině smrti – i přes své opakované neúspěchy dokázala nakonec zrealizovat své nejosobnější povolání. Stala se vizitantkou, řeholnicí řádu Navštívení Panny Marie, a zemřela ve vysokém stáří v pověsti svatosti pro svou pokoru, mírnost a vyrovnanost, vlastnosti, které získala dlouhými lety odevzdání sebe samé Bohu a také především následováním příkladu a učení „malé Terezie“, své nejmladší sestry.
K výchovným starostem, které naplňovaly Zéliinu duši i srdce, se přidávaly i starosti přinášené neklidnou dobou. Stačí si připomenout, že to byly roky porážky u Sedanu a pádu druhého císařství. Francouzští vojáci se vraceli poražení a pruské oddíly s černými prapory a lebkami na helmicích rozsévaly strach na ulicích Alençonu. Zabavovali zvířata, věci všeho druhu a obyvatelé je museli ubytovávat. I Martinovi museli ve svém domě poskytnout ubytování devíti pruským vojákům. V celém městě nebylo k sehnání ani maso, ani mléko. „Všichni ve městě pláčou,“ píše Zélie, „kromě mě.“ I její obchod měl dobrá a špatná období, i krize, kdy se obávala nejhoršího.
„Jaká námaha pro tenhle mizerný kousek Alençonu, v němž se jen završují všechny mé potíže! Vydělám trochu peněz, to je pravda, ale, můj Bože, kolik mě to stojí sil!… Zaplatím za to životem, neboť si myslím, že to zkrátí mé dny, a jestli mě Pán neochrání zvláštním způsobem, mám pocit, že už dlouho vydržím…“ (dopis ze dne 23. prosince roku 1866).
„Když jsem začala v Alençonu obchodovat s krajkami, dokonce jsem onemocněla z přepracování. Teď už jsem trochu rozumnější, mnohem méně se trápím a jsem smířena se všemi nepříjemnostmi, které se udály i které by mohly nastat. Říkám si: ,Takhle to chce Pán‘, a už na to víc nemyslím“ (dopis ze dne 14. února roku 1868).
„Mé obchody jdou špatně, moc špatně, už to ani nemůže být horší. Skutečně si myslím, že přijdu o všechno, přestože ať chci nebo ne, musím pracovat až do konce kvůli svým dětem. Máme jich teď pět, a to nepočítám ty, které by ještě mohly přijít, neboť doufám, že budeme mít ještě tři nebo čtyři!“ (dopis z května roku 1868).
Před dcerami se dokonale ovládala. „Pán mi dal milost, že se nestrachuji, jsem klidná“, „Bůh je dobrý Otec, který na svá stvoření nikdy nenakládá víc, než mohou snést.“ Dokázala svou neúnavnou prací shromáždit nezanedbatelný majetek, ale bohatství nemilovala. Říkávala:
„Netrápí mě touha po zbohatnutí, mám víc, než si mohu přát. Ale zdá se mi, že by bylo šílenství přestat pracovat, zvlášť vzhledem k tomu, že živím pět dětí. Pro ně se musím snažit až do úplného vyčerpání… Kdybych byla sama, a měla znovu zažít to všechno, co jsem vytrpěla od svých čtyřiadvaceti let až dodnes, radši bych umřela hlady, protože i při pouhé myšlence na to mi po zádech běhá mráz“ (dopis ze dne 6. února roku 1876).