Ludvík Martin – 3
Ludvík Martin přijímal osobnosti svých pěti dcer, které ho milovaly a nazývaly ho „otcem, jemuž není rovno“, způsobem, který odkazoval jejich citlivou každodenní víru na Boží otcovství. A náležela mu jejich láska a bezmezná úcta.
„Nemohla jsem si bez zachvění ani pomyslet, že tatínek může zemřít… Jednou vylezl na žebřík, a poněvadž jsem stále těsně pod ním, volal na mě: ‘Odstup, maličká, jestli spadnu, tak tě rozdrtím!’ Když jsem to slyšela, v duchu jsem se vzbouřila. Místo abych odstoupila, přitiskla jsem se k žebříku a myslela jsem si: ‘Jestli tatínek spadne, aspoň nebudu mít tu bolest, že ho uvidím umírat, protože umřu s ním!’“ (Sešit A, 21r).
„Nedovedu říci, co jsem na tatínkovi milovala. Všechno u něho vzbuzovalo můj obdiv. Když mi vykládal své myšlenky (jako bych byla velké děvče), říkala jsem mu naivně, že kdyby to všechno řekl velkým lidem od vlády, určitě by ho udělali králem a Francie by pak byla šťastná jako nikdy předtím“ (Sešit A, 21r).
Všechny děti procházejí, nebo by měly projít obdobím obdivu a téměř zbožňování svých rodičů. Dá se dokonce říci, že Bůh vymyslel ve svém moudrém plánu stvoření tuto sladkou lest, aby nás lépe přitáhl k sobě. Obvykle to trvá jen krátký čas, toto období je pak ukončeno ranami nepochopení a deziluzí, ačkoli by pak mělo vědomě přejít do svátostné úrovně.
V Tereziině případě byla milost tak veliká a hluboká, že se tato lest plynule proměnila v nadpřirozenou zkušenost. Bůh pro ni vždy byl a zůstal „tatínek dobrý Bůh“ a věčný život „otcovský krb v nebesích“, kde se všichni jednou sejdeme (Sešit A, 41r). Není tedy divné, že v takové rodině vzkvétají povolání k zasvěcenému životu jedno po druhém, což je dáno tím, že povolání vždy závisí na vroucím vnímání Božího otcovství a na snoubenecké lásce k Božímu Synu Ježíši.
První odešla na Karmel dvacetiletá Pavlína, druhorozená, která především se do té doby věnovala Tereziině výchově. Tato dcera se nejvíce podobala matce a zdědila jejího ducha. Ludvíka její volba nepřekvapila, tak dobře znal srdce i touhy své zemřelé Zélie! Nečekal však, že prvorozená Marie, na jejíchž bedrech spočívala tíha vedení domácnosti, se za čtyři roky poté (ve svých šestadvaceti letech) rozhodne stejně. Dcera vypravuje:
„Když jsem se tatínkovi svěřila se svým velkým rozhodnutím, vydechl překvapením nad vyslechnutou novinou. Něco takového vůbec nečekal, protože jsem předtím nijak nenaznačovala, že bych se chtěla stát řeholnicí. Povzdechl si, jako by vzlykl, a řekl mi: ‘Ach, ale bez tebe…’, nedokázal dokončit větu. Pověděla jsem mu: ‘Celina je už dost velká, aby zaujala mé místo, uvidíš, že všechno půjde dobře!’ A můj ubohý tatínek mi řekl: ‘Dobrý Bůh ode mě nemůže žádat větší oběť. Byl jsem přesvědčen, že ty mě nikdy neopustíš!’ A objal mě, aby skryl své city.“
Pro Ludvíka Martina nebylo těžké vytušit, že také Terezie časem nastoupí stejnou cestu, vždyť ji tak dobře znal! Naštěstí bylo ještě tolik času, vždyť jeho benjamínkovi bylo pouhých čtrnáct let. Jemu bylo už třiašedesát a jeho zdraví nebylo pevné. Několik měsíců po Mariině vstupu na Karmel byl postižen záchvatem mozkové mrtvice s ochrnutím na polovinu těla, které ale naštěstí časem odeznělo.
Jen co se uzdravil, Terezie ho v pozdním odpoledni na slavnost Seslání Ducha svatého poprosila o souhlas k nezvyklému skutku – smět vstoupit na Karmel už v patnácti letech. Sama o tom vypráví takto:
„Svěřila jsem mu svou touhu vstoupit na Karmel… Neřekl ani slovo, aby mě odvrátil od mého povolání. Spokojil se jen s tím, že mě upozornil, že jsem hodně mladá pro tak vážné rozhodnutí. Ale hájila jsem svou věc tak dobře, že při své prosté a přímé povaze byl tatínek záhy přesvědčen, že má touha je od samotného Boha. Ve své hluboké víře zvolal, že Pán Bůh mu prokazuje velikou čest, když od něho takto žádá jeho děti…
Zdálo se, že tatínek zakouší klidnou radost, jakou dává přinesená oběť. Mluvil ke mně jako světec… Přistoupil k nízké zdi a ukázal mi bílé květinky, podobné miniaturním liliím, vzal jednu z nich, dal mi ji a vysvětloval, jak pečlivě jí dal Pán Bůh vzrůst a zachoval ji až do tohoto dne.
Když jsem to slyšela, věřila jsem, že naslouchám své vlastní historii. Taková byla podobnost mezi tím, co udělal Ježíš pro malou květinku a pro malou Terezii… Přijala jsem tuto kytičku jako relikvii. Viděla jsem, že když ji tatínek chtěl utrhnout, vyhrabal všechny její kořínky, ale nepřetrhl je. Zdálo se, že je určena k tomu, aby žila dál v jiné, úrodnější půdě…“ (Sešit A, 50v).
Kdo čte „Dějiny duše“ – ve kterých Terezie píše o svých duchovních zážitcích a zkušenostech – a vidí, že začínají slovy „Příběh bílé květinky“, neměl by je hned považovat za pouhý styl pozdního romantismu. Svatá z Lisieux pouze vzpomíná na symbolické gesto, tak něžné a silné, jež učinil její otec v nejslavnostnější chvíli svého poslání, ve chvíli, kdy stárnoucí rodič obětoval Bohu své nejmilejší dítě. Přestože byl otec okamžitě přesvědčen, že „Tereziino přání pochází od Boha“ (jak důkladně musel znát srdce obou, když od nich chtěl toto přesvědčení!), kolem rodiny se rozpoutala úplná bouře. Příbuzní hovořili o vrcholném nerozumu, představená Karmelu o tom nechtěla ani slyšet a městečkem se brzy začaly šířit pomluvy a kritizování.
Ludvík tedy doprovodil dceru k diecéznímu biskupovi, na němž spočívalo rozhodnutí o udělení výjimky. Ten se snažil Terezii přemluvit, aby počkala, a doufal mimo jiné, že ho její otec podpoří. Byl však udiven, když se Ludvík za Terezii začal přimlouvat. Nedosáhli ničeho, ale na kurii to komentovali s tím, že „nic takového se ještě nikdy nestalo, aby se dcera tak toužila odevzdat Bohu, stejně jako její otec toužil odevzdat ji“.
Rozhodli se tedy zúčastnit diecézní poutě do Říma, kde se Terezie během audience proti všem předpisům chytila oděvu stařičkého papeže Lva XIII., aby si vyprosila jeho souhlas. „Vstoupíte, bude-li to Pán Bůh chtít!“ odpověděl jí Svatý otec. Museli ji doslova odtrhnout od jeho nohou, protože se pokoušela ještě pokračovat, a stařičký papež jí, než ji šlechtická garda odtáhla pryč, položil ruku na ústa a pak jí požehnal. Když před něj poklekl Ludvík Martin, jenž mu byl představen jako otec dvou karmelitek, papež položil svou ruku na ctihodnou hlavu tohoto starého pána a možná pochopil tajemství, které se před ním právě odehrálo. Terezie viděla v těchto slovech a gestech proroctví. Bůh doopravdy chtěl, aby se mu dcera i otec zcela zasvětili, a opravdu mu oba dva svůj život slavnostně odevzdají.
Nečekaně překážky padly jedna po druhé, a Terezie v patnácti letech vstoupila na Karmel. Toho dne, kdy měla v bílých svatebních šatech překročit práh klauzury, poklekla před svým starým otcem, aby ho požádala o požehnání. I Ludvík se vrhl na kolena ke své dceři a na čele jí udělal znamení kříže. „Byla to podívaná, při které se museli usmívat andělé,“ komentovala to Terezie, „když tento stařec obětoval Pánu své dítě, jež bylo v rozpuku života!“ (Sešit A, 69r).
Jeden známý, který scéně přihlížel, řekl potom otci, že mu připadal jako Abrahám, když neodmítl Bohu obětovat Izáka. Ludvík se usmál: „Ale,“ řekl mu, „když mě Bůh požádal, abych mu obětoval svou holčičku, já jsem pozvedl nůž mnohem, mnohem pomaleji, protože jsem očekával jehně a berana.“ Svému příteli napsal: „Včera moje královnička vstoupila na Karmel. Jen Bůh může žádat takovou oběť. On mi ale pomáhá tak mocně, že uprostřed slz mé srdce překypuje radostí!“ Od té doby rád říkal, že se i on stal „přítelem Božím“ jako Abrahám. Při této příležitosti měli všichni pocit, že se posvátný úkol Ludvíka Martina uzavírá. Zcela dokončil své poslání, předal přímo do rukou jediného Otce své dcery, které mu byly svěřeny do péče, a zvláště Terezii, vykazující jasné znaky vyvolení. Ta mu z Karmelu píše:
„Když myslím na tebe, drahý tatínku, myslím instinktivně na Pána, protože se mi zdá nemožné vidět na zemi někoho svatějšího než tebe…, a budu se snažit, abych byla tvojí slávou a stala se velkou světicí“ (dopis ze dne 31. července roku 1888).