Ludvík Martin – 4

Ludvík chápal, že zůstane zcela sám (i Celina, která u něj dočasně zůstala, aby ho opatrovala ve stáří a nemoci, čekala, až bude moci uskutečnit stejné povolání jako sestry), a nyní mohl a musel dokončit svůj největší pozemský úkol jako otce tím, že měl dát dcerám poslední a největší evangelní příklad. On, otec, se měl vrátit jako dítě do náruče svého Boha. Jednoho dne během návštěvy kláštera se svěřil s tímto vyznáním:

„Dcerušky, vrátil jsem se z Alençonu, kde jsem v kostele Notre Dame dostal tak veliké milosti a útěchy, že jsem se modlil tuto modlitbu: ‘Můj Bože, to je příliš! Jsem příliš šťasten, nemohu jít takhle do nebe, chtěl bych pro tebe něco vytrpět!’ a nabídl jsem se mu…“

Netroufl si před dcerami pokračovat, ale všechny pochopily, že se nabídl k spoluprožívání Kristova utrpení. Postihlo ho velice hořké utrpení, o němž před časem jakoby prorocky řekl: „Je to největší zkouška, která může člověka postihnout.“ Zopakovaly se další dva záchvaty ochrnutí, k nimž se přidávaly dočasné, ale stále častější příznaky psychické degenerace: ztráta paměti, těžkosti s mluvením, halucinace, fixní myšlenky, neopodstatněné obavy, střídání depresivních a manických stavů, touha utéci daleko a tam se skrýt. Vše bylo pravděpodobně způsobeno aterosklerózou, provázenou akutní uremickou krizí, o níž se nevědělo, jak ji dostat pod kontrolu. Ve chvílích jasného uvažování se cítil pokořený, ale říkával: „Vše pro větší slávu Boží!“
V jeho mysli se mísily iracionální plány se znameními svatosti. Když ho přivedli domů po jednom dlouhém útěku bez cíle, který podnikl ve stavu zmatení, dceři, jež se ho ptala, proč odešel, odpověděl: „Chtěl jsem jít milovat Boha celým svým srdcem!“ Jeho mladické sny o povolání začaly znovu rašit a proplétaly se se zmateností způsobenou nemocí. Ale všechno poukazovalo na dvě různé dimenze: na povrchu ponížení z demence, uvnitř mystérium kříže. Když se Ludvík dozvěděl, že se v katedrále sbírají dary na nový hlavní oltář, rozhodl se darovat obrovskou částku – deset tisíc zlatých franků. Tento čin byl označen za nezodpovědnost vyvolanou jeho zdravotním stavem, ale Terezie z kláštera poukazuje na jeho posvátné otcovské právo. Daroval Bohu své dcery, nyní obětuje sebe samého a je správné, že právě on chce darovat i oltář! Jasné uvažování se mu vrátilo na den Tereziiny slavnostní „obláčky“ – začátku noviciátu. Tento den byl pro něj triumfem: dcera ve svatebních šatech na chvíli vyšla z klauzury a v doprovodu otce slavnostně vstoupila do klášterní kaple. A biskup, který vedl liturgii, když spatřil tu dojemnou scénu, popletl obřad a nečekaně zanotoval slavnostní Te Deum. Podobalo se to Květné neděli, po níž následovaly pašije – záchvaty se opakovaly ve stále těžší podobě. Bylo nutno přistoupit k bolestnému rozhodnutí – umístit tatínka do léčebny pro duševně choré.
Převezli ho k Dobrému Spasiteli, do nechvalně známého velkého ústavu s šestnácti sty nemocnými; Ludvík ještě chápal, co se s ním děje. Vrchní sestra na oddělení říkala:

„Je těžké vidět tohoto krásného patriarchu v takovém stavu. My sestry jsme z toho hluboce zarmoucené, i personál je konsternován. Za ten krátký čas, co je u nás, jsme si ho všichni zamilovali, a navíc je v něm cosi, co budí úctu! Nese v sobě jakousi tajemnou tíhu. Je zřejmé, že je to zkouška…“

A znovu opakuje: „Je v něm cosi, co budí úctu…“ Aby zůstal v kontaktu s ostatními nemocnými, odmítl malý byt, který si mohl pronajmout, a to, co dostával jako dárky od příbuzných, rozdával, jako by to bylo pro všechny.
Jednoho dne mu sestra řekla, že v tomto ústavu může vykonat mnoho dobra pro další pacienty, kteří nemají víru: „Vy byste mohl být apoštolem!“ – „To je pravda,“ odpověděl Ludvík, „ale dal jsem přednost jinému postavení, protože právě to je Boží vůlí. Věřím, že se to všechno děje, abych dokázal zvítězit nad svou pýchou.“ V jiném okamžiku jasného vědomí vysvětlil lékaři: „Vždycky jsem byl zvyklý udílet rozkazy, a teď mi nezbývá nic jiného než poslouchat. Ale vím, proč mi dobrý Bůh seslal tuto zkoušku! Nikdy v životě jsem nebyl pokořen, a tak se sluší, abych to alespoň jednou zažil…“ Až na samé dno si musel sáhnout, když k němu kvůli jistému nedorozumění přišli dva notáři, kteří ho bez sebemenších ohledů donutili podepsat souhlas se správou jeho majetku s tím, že si to přejí jeho dcery.
Mezitím se v městě, a dokonce i v klášteře, začaly šířit zprávy o této ponižující nemoci (byla považována za hanbu pro rodinu a dávala podněty k pomlouvačným řečem) a staly se pravou obětí, kterou dcery neustále přinášely Bohu. Mnozí tvrdili, že Ludvík onemocněl proto, že ho dcery opustily. Jiní upřesňovali, že hlavně odchod jeho nejmladší a nejmilovanější dcery mu zlomil srdce a zatemnil mysl.

„Tři roky tatínkovy nemoci,“ napsala Terezie, „byly nejplodnější v celém našem životě, nevyměnila bych je ani za všechny extáze a zjevení světců. Mé srdce překypuje vděčností při pomyšlení na tento neocenitelný poklad“ (Sešit A, 73r).

Někdo vyprávěl Terezii, že její otec si někdy během psychické krize zakrýval obličej šátkem, jako by se styděl, že ho někdo vidí takhle pokořeného. Před ostatními sestrami mlčela, ale pro ni to bylo osvícením. Připomněla si Kristovu tvář, kterou biřici s posměchem zakrývali a kterou osušila šátkem Veronika. A ponořila se do onoho tajemství, že Bůh nechal zahalit utrpením tvář „nejkrásnějšího z lidských synů“.
Vzpomněla si, že když byla malá, zdálo se jí jednoho dne, že vidí v zahradě tatínka s hlavou zakrytou jakousi zástěrou – což bylo nemožné, neboť Ludvík toho dne odjel na delší cestu – a ona už tehdy cítila, že je to tajemné a neblahé proroctví. Znovu tuto podivnou příhodu sestrám připomněla, a teprve teď všechno pochopily:

„Opravdu jsem viděla tatínka, jak kráčel, sehnutý věkem… Opravdu to byl on, na své úctyhodné tváři, na své bílé hlavě měl znamení své slavné zkoušky… Jako klaněníhodná tvář Ježíšova, která byla zahalena při jeho umučení, tak i tvář jeho věrného služebníka měla být zahalena ve dnech jeho bolestí – aby mohla zářit v nebeské krajině u jeho Pána!“ (Sešit A, 20v).

Pod dojmem těchto událostí si Terezie rozšířila své řeholní jméno a začala podepisovat své dopisy jako Terezie od Dítěte Ježíše a Svaté Tváře, jako by chtěla říci, že evangelní dětství, jemuž se zasvětila, se nyní dovršuje v tajemství trpícího syna, jímž byl Ježíš, když ho sňali z kříže a položili do klína Matky Bolestné. „Pán miluje tatínka nesrovnatelně více než my. Tatínek je malým děťátkem Božím,“ napsala Terezie z kláštera. A skutečně, zdálo se, že Ludvík Martin, zcela oproštěný, se každým dnem více a více odevzdává do rukou Božích.
Celina, která se na něj chodila každý den ptát, ačkoli vidět se s ním směla jen jednou týdně, mu často opakovala, že se všichni, a zvláště na Karmelu, modlí za jeho uzdravení. „Není třeba modlit se za tohle,“ odpovídal, „je třeba pouze chtít Boží vůli.“ Později, když zcela ochrnul na dolní končetiny a nehrozilo nebezpečí, že by si ve chvílích snížené příčetnosti mohl ublížit, byl vrácen dcerám, aby ho dopravily domů. Když mu švagr pomáhal nasednout do kočáru, oči nemocného zářily radostí. „Odplatím ti to v nebi,“ řekl. Za dva dny ho vzali na návštěvu do kláštera. Dcery věděly, že je to jeho poslední návštěva. Mohly se na něj jen dívat a plakat, protože nemocný dokázal vyslovit jen několik kratičkých slov a každá snaha o rozhovor by ho zbytečně vysilovala. Nakonec mu řekly jen: „Na shledanou!“ – A on pozvedl oči i ukazováček vzhůru, dlouho tak setrval a pak ze sebe namáhavě vypravil: „V nebi!“ První slovo, které se Terezie naučila psát, se stalo posledním slovem, které jí tatínek řekl.
Doma se o něj starali, jako se pečuje o světce. Míval ještě okamžiky jasného vědomí, a všichni viděli, že sklony jeho srdce i mysli se nezměnily. „Pros svatého Josefa, abych mohl zemřít jako světec,“ zašeptal jednoho dne dceři, která se o něj starala. A ona napsala sestrám karmelitkám:

„Tatínek se stal mým děťátkem… Každý večer, když mu popřeji dobrou noc, mu nenápadně požehnám, a vždy má pak velmi klidnou noc. Je to, jako bych se stala jeho matkou, a dojímá mě síla, kterou má znamení kříže u dobrého Boha.“

Ludvík Martin zemřel dne 29. července roku 1894 v jedenasedmdesátém roce života. Předtím upřeně pozoroval dceru, která se u něj nahlas modlila krásnou modlitbu, jež začíná slovy: „Ježíši, Maria, Josefe, dávám vám své srdce, život i svou duši…“
Terezie vyznala: „Tatínkova smrt mi vůbec nepřipadá jako smrt, ale jako opravdový život. Znovu jsem ho nalezla po šesti letech odloučení, cítím ho vedle sebe, že se o mě stará, že mě ochraňuje“ (dopis ze dne 20. srpna roku 1894). Napsala také dlouhou báseň s názvem „Modlitba dcery svatého“, v níž mu svěřuje do ochrany všechny své sestry jednu po druhé a nakonec i sebe samu a vypráví všechny vzpomínky na něj.
Na Karmelu uchovávali jako relikvii poslední pohlednici, kterou tatínek poslal několik let před svou smrtí, na níž shrnul celou jejich rodinnou historii:

„Chtěl bych vám říci, mé drahé dcery, že musím s vámi vzdávat díky dobrému Bohu, protože cítím, že naše rodina, jakkoli nepatrná, má tu čest být mezi vyvolenými našeho milovaného Stvořitele.“

Ludvík byl nedávno vyzdvižen k úctě oltáře spolu se svou manželkou; jde o první případ v historii církve, kdy byli manželé beatifikováni současně. Dávno předtím ho však už oslavila Terezie tím, co o něm napsala v době, kdy byl na vrcholu ponížení. Napsala sestře tato slova, která zní jako proroctví:

„Brzy budeme v naší rodné zemi. Brzy znovu získáme radosti našeho dětství, nedělní podvečery, naše tajné rozhovory…, to vše se nám se nám navždy vrátí, i s úroky. Ježíš nám znovu daruje radosti, které nám na chvilku vzal!… Ze zářící hlavy našeho drahého tatínka uvidíme tryskat paprsky světla a každý z jeho bílých vlasů bude jako slunce, jež nás naplní radostí a štěstím!“ (dopis ze dne 23. července roku 1891).

Z knihy Svatí Karmelu
S laskavým svolením KNA

Zpět na úvod