1. kapitola – Josef, milující manžel Marie

Důvěrnost života s vyvolenými bytostmi je to, co je na zemi nejlepší, nejdokonalejší a nejpodobnější životu nebeskému.

(Lacordaire)

Maria nás uvádí k Josefovi

Kdosi řekl, že to nejhorší, co se udělalo se svatými, je postavit je na piedestal. Pokud jde o Josefa, můžeme si stěžovat nejen na piedestal, ale i na jeho zobrazování, které je nám až příliš často kladeno před oči. Když zvážíme střízlivost evangelia, vidíme, že se Josefovi životopisci často utíkali k „doplňkovým informacím“ nebo k „předpokladům“, které se zakládaly na zbožné zvědavosti a které odsouvaly skutečnou podobu do stínu. Přitom Josefův život spočívá v hlubinách Božího tajemství.
Je třeba se rozhodně vymanit z těchto příkras a prosit Ducha Svatého, „který jediný zkoumá hlubiny Boží“, aby nás uvedl do Josefovy duše a dal nám ho dal úplně poznat jako člověka. A především ho postavit po boku Marie jako něžně milujícího manžela, v němž se přirozenost a milost harmonicky spojují v jedno.
Po přesvaté Panně se žádný svatý nehonosí tolika skvělými vlastnostmi. Není možné vměstnat do několika řádků tak nesmírný námět. Omezme se tedy, protože je třeba vybírat, na to, že zde načrtneme některé aspekty vztahu, který pojí Marii a Josefa.
Budeme-li analyzovat jejich vzájemnou lásku, pronikneme dále i do samotného tajemství Boží lásky k lidem.
Od Marie je to krok k Josefovi.
Jedna mariánská duše se jednoho dne obrátila na spolupracovnice:
Jestli chcete vědět, zda skutečně milujete svatou Pannu, odpovězte upřímně na tuto otázku: milujete sv. Josefa?
Kritérium je jasné, test je všem na dosah. Opravdu, jakým právem bychom mohli rozloučit, co Bůh spojil?
Jak přijímat Marii a zároveň odmítat nebo odsunovat do stínu Josefa?

Opravdový domov

Žádný svazek zde na zemi po tom, který poutal Ježíše a jeho matku, nebyl tak pevný a posvátný. Svazek, který je spojuje, je svazek opravdového manželství. S výjimkou tělesného spojení patří úplně jeden druhému a úplně se odevzdávají Bohu.
Tyto duše muže a ženy – píše P. Nicolas OP – jsou tak spojeny, že v sobě dokonale završují obraz Boží. Je tak krásné, že tolik lásky – lásky tak lidské a zároveň i Božské – zároveň otvírá i rozšiřuje tato panenská srdce. Dokazuje nám to, že čistota může dát srdci schopnost milovat a sjednocovat se a že láska mezi mužem a ženou, když je zduchovnělá, může být zcela zbavena toho, co ji normálně vzbuzuje a udržuje.
Tyto řádky jsou bohaté na poučení. Maria a Josef skutečně pozvedají manželskou lásku k nejvyššímu stupni. Je třeba se odvážit to se vší otevřeností uznat, z úcty k Božímu dílu i z důvodu křesťanského realismu.
Bázlivost, která nemá co dělat s vírou, inspirovala zbožné zobrazování, aby dalo Josefovi podobu mlhavého, téměř anonymního starce, žijícího jakoby ve stínu. Mezi oběma manžely však vládla skutečná harmonie, a to i v lidské rovině.
„Čím je žena světější, tím více je ženou,“ napsal Léon Bloy. V případě Marie jsou tato slova o to pravdivější: milost v ní jistě (a ještě méně než u kohokoli jiného) nepotlačila přirozenost. Což ostatně nijak nebrání tomu, aby Boží láska, která lidskou lásku převyšuje, jí nevdechla nanejvýš významné rozhodnutí zůstat pannou a zároveň manželkou. A Josef byl schopen sdílet tento ideál. To stačí, aby se dokázala jedinečná příbuznost mezi těmito dvěma dušemi, které pochopily ve stejném stupni jak krásu lidské lásky, tak neporovnatelnou transcendenci Boží. A tuto paradoxní syntézu života nevyřešili tím, že by snižovali to, co je lidské, tedy že by minimalizovali přirozenost, ale tím, že Boží primát dovedli k maximální intenzitě.

Před zkouškou

Josef byl zároveň nejzamilovanější a nejrezervovanější ze snoubenců: sama nedotčenost dodávala lásce k Marii vzletu a trvalé a rostoucí pevnosti – tak, jak milost zaplavovala jeho duši. Jsou to již dva snoubenci (1) hluboce sjednocení v srdci a chystají se spojit své životy, když anděl zvěstování přichází zvrátit jejich úmysl. Nastává skutečné drama svědomí, které se bude pro Josefa odehrávat od chvíle, kdy Maria vyřkne své FIAT.
Dříve než přijala slavné poslání stát se Matkou Boží, položila svatá Panna nevyhnutelnou otázku: Jak se to stane? A anděl zodpověděl: Duch svatý sestoupí na tebe a moc Nejvyššího tě zastíní.
Maria však uzavře tento rozhovor a toto vysvětlení ve svém srdci a střeží je. Jaká úcta k Bohu je v tomto mlčení! Maria je přesvědčena, že nemá právo podle své vůle disponovat, a to ani vůči Josefovi, s tajemstvím Krále. Ve své jemnosti ponechává Bohu samotnému úplnou iniciativu v tajemství, které se odehrává. Spěchá tedy ke své sestřenici Alžbětě, aby jí nabídla svou pomoc, a odevzdává se Bohu, aby zpravil Josefa.
Když po třech měsících znovu uvidí svého snoubence, ten prožije klíčovou chvíli svého života, protože objeví první známky mateřství. Co se odehrálo v duši tohoto spravedlivého? Zapochyboval o Marii? Ne, nemohl podezřívat tu, o níž věděl, že je naprosto čistá. Duše mají svou vůni: svatost se prozradí. Jsou gesta, která neklamou, slova, která člověk nenachází, přízvuk, který nenapodobí. Jsou duše, u nichž člověk vycítí, že přetékají láskou, která proudí z pramene, z ráje. Josef vdechoval tuto vůni. Uchoval si příliš živou vzpomínku na své postupné objevování svatosti, která neměla sobě rovné. Nemohl zapochybovat o té, kterou miloval víc než svůj život.
Ale nemohl ani zapochybovat o tomto mateřství, které se ohlašovalo a které způsobilo neřešitelný případ svědomí. Měl poslechnout své srdce, svůj hluboký instinkt, svou bezpečnou intuici, nebo měl poslechnout neúprosné zákony svého lidu, předpisy, které rovněž byly hlasem Božím?
V těchto chvílích morálního zápasu Maria mlčí. Je to tíživé mlčení nevýslovného utrpení. Byla by ho tolik chtěla ušetřit těchto srdcervoucích chvil a odhalit mu andělovo poselství. Ale pochopila, že když se odevzdává do Boží vůle sama, musí mu zároveň ponechat starost o to, aby vyřešil záhadu ve chvíli, kterou určil sám Bůh.
Její mlčení respektuje samotné mlčení Boží: ve svém dojatém, ale pevném srdci opakuje: Vím, v koho věřím. Němě důvěřuje Bohu a obětuje své utrpení za toho, kterého miluje víc než kdy jindy a který ji možná zapudí.
Ona sama trpí víc než on, protože utrpení je úměrné lásce a protože její láska je hlubší než Josefova. Kromě toho nedává nic z toho najevo a Bůh dovolí, aby Josef nedokázal najednou proniknout tajemství této čisté a průzračné duše, která mu již odevzdala své srdce.
Nebe se nad Josefem smilovalo.
Ve snu se mu zjevil anděl Páně a řekl mu: Neboj se přijmout Marii, svoji manželku; neboť co se v ní počalo, je z Ducha svatého (Mt 1,20). Jaký to byl záblesk za noci, jaký úsvit dne!
Noční můra byla zaplašena, vrátil se mu život a s Marií znovu našel celé to dlouhé putování milosti, které ho k ní vedlo.
Dokážeme si představit, co pro Josefa znamenala tato světlá noc?
Když se s ním Maria za časného rána setkala, pochopila vše dříve, než bylo vyslovené jediné slovo. Josefův obličej zářící štěstím, mluvil za něho. A jaké asi „Magnificat“ Josef zazpíval! Nebyl do toho zasvěcen žádný evangelista. Maria to uchovávala mezi slovy, o nichž uvažovala ve svém srdci: existují radosti příliš veliké, aby byly svěřovány okolí.
I pro Josefa právě učinil Pán veliké věci: Bůh shlédl na jeho pokoru a shledal ho hodným „přijmout Marii“. Jaký poklad byl svěřen do jeho ochrany, jakého poslání se mu dostalo! Josefova sláva spočívá cele v této volbě. I on nalezl milost před Bohem a příští pokolení ho měla blahoslavit.

Mějme na paměti tento příklad důvěry v Boha

Jaká lekce důvěry pro nás, když nechápeme cesty Boží a jsme v pokušení si stěžovat. Poučme se zde, že chvíle nejvypjatějšího utrpení je často chvílí svrchované milosti. Bůh dopouští, aby zkouška hluboce zbrázdila duši, kterou chce otevřít pro vznešený osud. „Veliké milosti“, řekl otec Faber, „jsou horská pásma, která vytvořila podzemní hnutí bolesti.“
Dá nám spoustu námahy, abychom si nestěžovali na Boha právě ve chvíli, kdy Bůh hýbá nebem i zemí pro naší větší svatost. Josefova úzkost je rubem neporovnatelného předurčení, jeho zármutek je výkupným za naprosto nečekané dobrodiní.
Potřebujeme živou víru, abychom věřili, že Bůh nás miluje ve chvíli tísně a že nebe je pořád modré, i když jej zatemňují a zakrývají mraky. V takových chvílích nás Bůh prostě žádá, abychom zavřeli oči, vložili své ruce do jeho, neptali se ho proč a ponechali mu poslední slovo. Kvůli nám neposlal anděla, aby nás ve snu poučil a objasnil nám záhadu, ale slíbil, že kdokoli uvěří, uvidí činnou Boží lásku.

Rostoucí důvěrnost

Pro Josefa byla zkouška vstupní branou do nového světa: objevil Marii Božíma očima. Vstoupil do nevýslovného tajemství. K této základní radosti přistoupila další: od této chvíle jejich důvěrnost denně vzrůstala v rytmu milosti, která oživovala jejich duše. Že trpíme, pomíjí; že jsme milovali, zůstává. A že oni společně vytrpěli tyto hodiny úzkosti, navždycky upevnilo jejich lásku. Řekli bychom, že rozmnožení milosti a posilování vzájemné lásky jdou ruku v ruce: každý další den se posiluje toto jedinečné spojení. Maria milovala Josefa tak jak nikdy manželka nemilovala manžela. Josef byl pro ni radost beze stínu.
Bezpochyby Maria milovala všechno stvoření toutéž nadpřirozenou láskou, která se ze své přirozenosti dává vždycky úplně. Milovala Alžbětu a Zachariáše a později každého z apoštolů a každou ze svatých žen. Ale je-li láska táž pro všechny, když je opravdová a pramení v Bohu, důvěrnost a její vyjádření jsou různé. Maria dává své srdce každému, neúnavně a bezměrně, dává všechno, co může dát, v nejvyšší míře. Ale přijímání daru nezáleží na ní a intenzita sdělované lásky se bude měnit podle schopností ji přijímat. Bůh sám dává každému maximum své lásky, ale duše jsou různě otevřeny pro její přijímání. Zde na zemi mu dovolilo jediné stvoření – nemluvíme zde o lidství Kristově – aby do ní vlil veškerou svou lásku, a to je Maria. A Maria zase mohla dosáhnout úplné důvěrnosti pouze v jedinečném setkání s Josefem, svým manželem. Josef přijal Marii natolik, nakolik ji mohlo lidské stvoření přijmout. Poznal neporovnatelnou důvěrnost lásky velké jako svět. Byl jako akvadukt, který zachycuje celý proud a nese jeho váhu.
Spojení Marie a Josefa zůstává opravdu pro všechny doby nejjemnějším a živým komentářem Písně Písní, nejčistším štěstím lidské lásky: předchutí ráje.
Toto všechno vyjádřil sv. Bernardin Sienský se vzácným pochopením:
Jak si může prozíravý duch myslet, že by Duch svatý spojil tak úzkým svazkem duši tak velikou, jako je duše Panny Marie s nějakou jinou duší, aniž by jí ona byla podobná životem ve ctnostech? Věřím tedy, že sv. Josef byl nejčistší z lidí ve své neposkvrněnosti, nejhlubší v pokoře, nejvroucnější v lásce k Bohu a bližním a nejvyšší v kontemplaci.

Sv. Bernardin Sienský (+ 1444)

Pokračovat
Zpět na úvod