Postupné uvedení člověka do trojičního života
A právě na toto všechno ukazují trojiční texty závěru Duchovní písně a celého Živého plamene lásky. Otec, Syn a Duch svatý mají v díle posvěcení věřících (nebo, chceme-li, v období poslání v dějinách spásy) odlišnou úlohu, kterou v konkrétní mystické modalitě vnímá svatý Jan od Kříže jako „blaživou ránu“ (regalada llaga), jíž zasazuje duši „hebká ruka“ (mano blanda) Otce, který se jí „jemně dotýká“ skrze Syna (srov. toque delicado) příjemným kauterem (cauterio suave) Ducha (srov. ŽP 2,1nn.). (61)
Než však věřící křesťan začne podobným způsobem vnímat Boží působení ve svém životě, potřebuje být do této trojiční perspektivy prožívání postupně uveden. V tomto smyslu sanjuanistická nauka obsažená v jeho spisech odpovídá jeho osobní zkušenosti, neboť z ní vychází.
„Prehistorii“ mystické trojiční zkušenosti, ale i trojiční spirituality věřících, lze spatřovat v důvěrném vztahu ke Kristu jako Snoubenci. Ten umožňuje v Janově podání, inspirovaném biblickou Písní písní, rozvinout úchvatnou dynamiku hledání a nalézání – kde mnohem více než snoubenka (věřící křesťan) hledá a nachází Snoubenec (srov. DPB 27,1; ŽP 3,28) – a tato dynamika lásky vede postupně až k duchovním zásnubám a manželství s Milovaným Kristem. (62) Jde o první, snubní neboli christocentrickou etapu trojiční iniciace, kterou světec sám absolvoval v mystické modalitě v letech 1574-1584.
Duchovní manželství (tedy sjednocení Krista s věřícím) s sebou však nese jako účinek i požadavek lásky přetvoření člověka, k němuž v Janově mystickém popisu dochází na základě kontemplace krásy Ježíše Krista (srov. DP 36,5 a 37,3nn.) a které je zároveň jakýmsi „ztotožněním se“ s Ním i přijetím za Boží dítě (srov. DP 36,5nn.) a tím i novým objevením Otce. Jde o christicko-teocentrickou etapu trojiční iniciace, jak jsme ji v Janově zkušenosti datovali od druhé poloviny roku 1584 do konce roku následujícího.
Touha po rovnosti lásky, kdy chce milovaná snoubenka oplácet svému Snoubenci stejnou láskou, jakou je od něho milována (srov. DP 38,2nn.), připravuje vpád Ducha svatého do života věřícího křesťana, ony „osobní Letnice“, které jsou prožívány současně jako zaplavování i pohlcování Duchem (srov. ŽP 1,6.14‑17) (63) a k nimž v Janově životě muselo dojít někdy během roku 1585, nejspíš v jeho závěru. Tím začíná pneumatopaticko-trinitární etapa trojiční iniciace, neboť až s vědomě přijatým darem Ducha člověk plně prožívá své uvedení do vnitrobožského života. Projevem tohoto uvedení jsou jednak trojiční doteky božství v podstatě duše (srov. ŽP 2,2-8.16-20; DP 14 a 15,12-20), jednak trojiční vnímání a vyzařování božských atributů přetvořeným věřícím křesťanem (srov. ŽP 3,1-17.76-85): v těchto „ohnivých lampách“ (ib. 3,2), které zároveň osvěcují i zahřívají (tj. vlévají současně poznání i lásku), člověk vnímá i vyzařuje božské atributy Syna, jež v definitivním smyslu vyjadřují Otcovu lásku a jsou lidem sdíleny v plápolání Ducha.
Vrcholem uvedení mystika do trojiční spirituality jsou pak „procitání Milovaného v lůně duše“ (ŽP 4,4a), tedy aktuální zakoušení Boží přítomnosti a působení v duši (srov. ib. 4,14‑16), a především „vydechování Ducha“ spolu s Otcem a Synem (srov. DP 39,3-5; ŽP 4,17), tedy aktuální okoušení předjímajícího podílu na vnitrotrojičním životě.
Vrchol je úžasný, točí se z něj hlava. Není divu, že Jan od Kříže, tváří v tvář tak velkým možnostem, volá: „Ó, duše stvořené pro tyto velké věci a k takovým povoláním! Co děláte? Čím se zabýváte? Vašimi nároky jsou nízkosti a vaším jměním ubohosti. Ó, ubohá slepoto očí vaší duše, vždyť vůči tak velkému světlu jste slepí a k tak velkým hlasům jste hluší, a nevidíte, že zatímco hledáte velikost a slávu, nepřestáváte být ubozí a nízcí, neznalí a nehodní tolika učiněných dober!“ (DPB 39,7).