Temná noc, teologální život a teologální ctnosti
„Opuštěnost je pilníkem a pro velké světlo je zapotřebí snášet temnoty“ (K1). Tak psal Jan od Kříže v roce 1581 z Andaluzie, několik let po své zkušenosti toledského vězení. (9)
Pro našeho mystika není temná noc, především v tom, co on požaduje nejvíc za temnou noc, tj. etapy a období pasivního očišťování, jak co do smyslu nebo smyslovosti, tak co do ducha, nikdy cílem, nýbrž spíše krokem nebo přechodem k většímu světlu.
Ale je ještě něčím víc. Můžeme říci, že jakýmsi způsobem to, co nazývá temnou nocí, je opět velkou zkušeností světla: světla Božího, které očišťuje. To nám říká například následující text věnovaný pasivní noci smyslu: „A tak je vhodné upozornit na jiný vynikající zisk, který je v této noci a vyprahlosti smyslové žádosti (…)a to: [že] v této temné noci žádosti – aby se uskutečnilo, co říká prorok (Iz 58,10), čili: Zazáří tvé světlo v temnotách – osvítí Bůh duši nejen tím, že jí dá poznání o její nízkosti a ubohosti, jak jsme řekli, nýbrž také o velikosti a skvělosti Boží“ (1N 12,4).
Jan od Kříže vidí celou lidskou existenci z pohledu lásky Boha, který tvoří člověka pro lásku, vykupuje ho láskou, (10) a jako láskyplná matka jej občerstvuje a živí svou láskou (srov. 1N 1,2). Láskou jej však také má v záměru doprovázet všemi jednotlivými etapami jeho růstu a podporovat v něm nezbytné kroky k tomu, třebaže v mnoha z těchto chvil se člověku zdá spíš, že Bůh ho nemiluje nebo se mu změnil v protivníka, jak se někdy stává i v lidské zkušenosti dítěte s vlastní matkou nebo s vlastním otcem. (11)
Bůh, který je zároveň láskou i světlem, dělá svůj díl, aby se tato láska a toto světlo uchytily v člověku. Proto zároveň předpokládá pro člověka – od začátku až do konce tvora plného nedokonalostí a omezení – projití celou řadou situací a etap temnoty nebo očistné kontemplace, způsobených zmíněnou přemírou láskyplného světla, jímž je Bůh, jak říká náš mystik. Je to takzvaná temná noc, oblíbený symbol Jana od Kříže k vyjádření tohoto zatemňujícího, a tím také očišťujícího osvícení, které člověk v těchto okolnostech cítí ve svém nejhlubším bytí, jak již bylo uvedeno výše.
„Avšak podívejme se nyní – říká Jan od Kříže – jaká je příčina, proč, když je toto světlo kontemplace vůči duši tak mírné a přátelské, takže (ta) již nemá po čem toužit – vždyť, jak bylo výše řečeno, jde o totéž (světlo), jímž se má duše sjednotit a nalézt v něm všechna dobra ve stavu dokonalosti, po kterém touží, – jí způsobuje svým vpádem v těchto počátcích tak těžké a bolestivé účinky, jak jsme zde řekli. Na tuto pochybnost se snadno odpoví tím, co jsme již částečně řekli: že příčinou je to, že ze strany kontemplace a božského vlití není nic, co by samo (o sobě) mohlo působit bolest, naopak, (působí) mnoho příjemnosti a rozkoše, jak bude dále řečeno, nýbrž že příčinou je slabost a nedokonalost, jakou má v té době duše, a dispozice, jež v sobě má, a překážky k jejich přijetí; takže, když do nich vpadne zmíněné božské světlo, duši nezbývá než trpět již zmíněným způsobem“ (2N 9,10n.).
Člověk tedy nemůže projít a prožít pozitivním způsobem tyto okamžiky a etapy zrání v životě Božím, leč pouze nakolik se opírá o teologální ctnosti, které pro našeho mystika shrnují podstatné v křesťanském životě.
Tak nám to vyjadřuje nádherná jedenadvacátá kapitola druhé knihy Noci, takřka na závěr popisu pasivní noci ducha. Vysvětluje v něm, jak a v jaké míře každá z těchto tří ctností (víra, naděje a láska) jsou nezbytné a nepostradatelné, aby se člověk mohl opravdu znovuzrodit k novému životu podle Boha, což je plodem projití spolu s Kristem smrtí všemu, co je starý člověk v každém z nás (srov. 2N 4; 6-7; 13,11; 21,22). A takto shrnuje své myšlení v této věci v závěru zmíněné kapitoly: „Protože tyto ctnosti (víra, naděje a láska) mají za úkol oddělit duši ode všeho, co je menším než Bůh, a mají ji následně spojit s Bohem. A tak bez opravdového kráčení v oděvu těchto tří ctností je nemožné dospět k dokonalosti sjednocení s Bohem skrze lásku. Proto, aby duše dosáhla toho, oč usilovala, což je toto láskyplné a lahodné sjednocení s jejím Milovaným, byl velmi nezbytný a vhodný tento oděv a toto přestrojení, které si zde na sebe duše vzala. A také to, že se trefila do oděvu a vytrvala v něm až po dosažení vytouženého nároku a cíle, jakým je sjednocení lásky, bylo velkým štěstím“ (2N 21,11n.).
Ovšem již od počátku druhé knihy Temné noci se k nám hovořilo o nezbytnosti této cesty teologálních ctností, když se nám například praví:
„V chudobě, bezmocnosti a opuštěnosti od všech vjemů mé duše, to je v temnotě mého rozumu a v tísni mé vůle, ve sklíčenosti a úzkosti co do paměti ponechána v temnotách v čisté víře, která je temnou nocí pro zmíněné přirozené mohutnosti, (kdy) pouze vůle je dotčena bolestí a sklíčenostmi a touhami lásky Boží, vyšla jsem ze sebe samé, to je, z mého nízkého způsobu chápání, a z mého slabého druhu milování a z mého ubohého a nedostatečného způsobu okoušení Boha, aniž by mě rušily smyslovost či ďábel“ (2N 4,1).
V podstatě všechno, co se nám popisuje v knize nebo knihách Temné noci je jednou velkou zkušeností víry, naděje a, především, lásky. Ctnosti jsou zároveň Božím darem a zároveň osobní a pozitivní životní volbou, nebo lépe: pozitivní volbou života, protože je darem Božím. A pokud člověku z jedné strany pomáhají, aby se očišťoval od všeho, co není Bohem, z druhé (strany) naše prožívání teologálních ctností je zároveň očišťováno působením a zkušeností Boha-lásky, pociťovaného v této noci jako světlo a temnota: jako noc očišťující pro člověka v jeho celkové bytí a v jeho vztahu s Bohem.