Jednota a rozlišení mezi třemi teologálními ctnostmi
U konkrétního člověka existuje těsný vzájemný vztah mezi třemi teologálními ctnostmi. A takto, těsně vzájemně propojeny vystupují v celé druhé knize Temné noci. Zároveň však každá z nich přináší specifický odstín.
Předně můžeme říci, že projití takzvanou temnou nocí je bezpochyby od počátku záležitostí víry, jak v noci smyslu, tak v noci ducha, ve které poté, co se v jistém okamžiku ze zkušenosti pozná lásku Boží, aniž by se vědělo, jak a proč, přechází se k tomu, že má člověk dojem, jako by ztratil Boha navždy, i kdyby se sebevíc snažil vrátit předcházející situaci. A nejen to, nýbrž že se nadto zdá, jako by se Bůh sám změnil člověku v protivníka a odmrštil ho navždy daleko od sebe (srov. 1N 7,5; 8-10; 2N 2.5n.).
Zároveň všechno to předpokládá očišťování paměti, neboť se duše v podstatě cítí, jako by ztratila všechnu naději na znovunabytí minulé duchovní prosperity. Avšak naproti tomu, tyto etapy očišťování je možné pozitivně žít pouze do té míry, do jaké se s obnoveným úsilím a s vědomím vlastní reality vkládá naděje pouze do lásky Boží, kterou člověk poznal a zakusil tak citelně a zblízka v minulých dobách. Jan od Kříže na toto téma říká:
„Této duši se vše stává těsným, nevejde se do sebe, nevejde se do nebe ani na zem, a naplňuje se bolestmi až do temnot, jak (…) říká Job; řečeno duchovně a k našemu tématu [to znamená] čekat a trpět bez útěchy jisté naděje na nějaké světlo a duchovní dobro, jak zde takto trpí duše. Tím je úzkost a bolest této duše v tomto roznícení větší, neboť je znásobena ze dvou stran: z jedné strany duchovními temnotami, v nichž se vidí, které ji svými pochybnostmi a obavami skličují; a z druhé strany láskou Boží, která ji rozněcuje a podněcuje a svým zraněním ji láskyplně a podivuhodně děsí. Tyto dva způsoby utrpení vystihuje v podobném období velmi dobře Izaiáš (26,9), když říká: Má duše po tobě toužila v noci, to je, v ubohosti; a to je způsob utrpení ze strany této temné noci. Avšak svým duchem, říká, budu pro tebe ve svých útrobách bdít; a to je druhý způsob utrpení v touze a dychtivosti ze strany lásky v útrobách ducha, jimiž jsou duchovní náklonnosti“ (2N 11,6n.).
V tomto textu jsme mohli nalézt nejen vzájemný vztah mezi vírou a nadějí, ale rovněž mezi nimi oběma a láskou.
Na samém počátku knihy Noci se nám říká, že toto je cesta následování Krista, která předpokládá, že jej budeme následovat i v opravdové smrti tím, že budeme žít život opravdové lásky. A to je možné pouze do té míry, nakolik jsme zamilováni do Snoubence Krista.
„Duše v této první písni vypráví o způsobu a počínání, které měla, když vycházela co do náklonnosti ze sebe a ze všech věcí a když umírala opravdovým umrtvováním všem věcem a sobě samé, aby dospěla k prožívání sladkého a příjemného života s Bohem. A říká, že toto vyjití ze sebe a ze všech věcí bylo temnou nocí, kterou zde míní očistnou kontemplaci, jak se dále řekne, jež pasivně působí v duši zmíněné popření sebe samé a všech věcí. A toto vyjití, jak zde ona říká, jež mohla uskutečnit silou a vroucností, kterou jí k tomu dala láska jejího Snoubence ve zmíněné temné kontemplaci“ (1N prohlášení,1-2).
Bez této dispozice je zkušenost nového života v Bohu a s Bohem nemožná, nebo, jak řekne světec na různých místech, možná pouze do té míry, do jaké se udržuje a prožívá zmíněná láska.
Zároveň, jak už bylo řečeno výše, tato láska je především darem Božím, který se člověku ve své lásce k němu ukazuje nejprve spíš jako láska smyslová a později kdoví, možná spíš ve zkušenosti absence a očišťující temnoty. Ale je to kupodivu právě z této temnoty, z níž se rodí a raší v člověku opravdová láska k Bohu, která se pociťuje skutečně jako zdarma daná, jako skutečný dar. Tak říká například Jan od Kříže v první knize Temné noci:
„Toto roznícení lásky se v počátcích obvykle necítí, protože k němu (ještě) nedošlo nebo nezačalo pro nečistotu přirozenosti, nebo (se nerozvinulo), protože mu duše nedala pokojný prostor, jelikož si nerozumí, jak jsme řekli; přesto se někdy i bez toho a onoho začíná vzápětí pociťovat určitá dychtivost po Bohu; čím víc (totiž) duše postupuje, tím víc [se] vidí s náklonností a roznícená v lásce Boží, aniž by věděla či rozuměla tomu, jak a odkud se jí rodí tak jemná láska a náklonnost, a vidí jen, jak v ní [někdy] tak roste tento plamen a roznícení, že s touhami lásky dychtí po Bohu (…). A protože roznícení v lásce někdy v duchu velmi roste, touhy po Bohu jsou v duši tak velké, že se jí zdá, že jí v této žízni chřadnou kosti a uvadá přirozenost a živostí žízně lásky se kazí její teplo a síla, protože duše cítí, že tato žízeň lásky je (velmi) živá. (…) Avšak je třeba poznamenat, že prudkost této žízně není stálá, leč (jen) někdy, třebaže obvykle se (alespoň) nějaká žízeň pociťuje. Avšak je třeba zde upozornit, že, jelikož jsem začal mluvit o tom, že v počátcích se obvykle necítí tato láska, leč vyprahlost a prázdnota, o nichž mluvíme; a tehdy, namísto této lásky, která se později roznítí, to, co s sebou nosí duše uprostřed oněch vyprahlostí a prázdnot mohutností, je obvyklá péče a starost o Boha, s bolestí a obavou, že mu neslouží“ (1N 11,1n.).
To, co se pociťuje již v první části pasivní noci, tj. v noci smyslu, bude pociťováno mnohem silněji ve druhé noci, ducha. Ovšem i její plody sebepoznání a poznání moudrosti Boží a plody lásky a věrnosti v lásce budou tímtéž také větší. To Jan vysvětluje především v komentáři k veršům „ve tmě a bezpečná po skrytém žebříku“ (12) a shrnuje to takto: „Toto je ten skrytý žebřík, o kterém zde mluví duše, třebaže na těchto horních stupních již pro duši není příliš skrytý, neboť se jí velmi odhaluje láska velkými účinky, které v ní působí. Avšak na tomto posledním stupni jasného vidění (po smrti), což je poslední stupeň žebříku, kde spočívá Bůh, jak jsme již řekli, a kde již není pro duši nic zahaleného na základě úplné spodoby; proto náš Spasitel (Jan 16,23) říká: Onoho dne se mě nebudete na nic ptát, atd. Ale do tohoto dne dosud, byť by se duše vznesla sebevýš, jí to zůstává poněkud skryto, a to tolik, kolik jí chybí, aby se úplně spodobila s božskou bytností. Tímto způsobem, touto mystickou teologií a skrytou láskou, vychází duše ze všech věcí a ze sebe a vystupuje k Bohu. Protože je spodobena s ohněm, který stále stoupá vzhůru v touze dostat se do středu své oblasti“ (2N 20,6).