„Vy jste světlo světa“ (Mt 5,14)
Tento výklad o „temné noci a teologálním životě“ u svatého Jana od Kříže by nebyl úplný, kdybychom, alespoň krátce, nezmínili jeden důležitý aspekt aktuálnosti světce.
Když má náš mystik pojednávat o těchto tématech, má před sebou především konkrétní cestu individuálně reflektovaných osob. Avšak poslední dobou, v několika posledních desetiletích, se začíná mluvit o možnosti a vhodnosti aplikace (do jisté míry) celé této sanjuanistické nauky na putování, které dnes prožívá církev a společnost a které se prožívá na mnoha místech, mimo jiné i v Evropě. Byť to bezpochyby není poprvé, a předpokládám, že ani naposled, kdy se zmiňované situace jisté temnoty prožívají kolektivně nebo ve společenských a církevních skupinách a kolektivech.
Papež Jan Pavel II. tak sám učinil přinejmenším při dvou příležitostech. Jednou při svém proslovu roku 1982 v Segovii. A podruhé v roce 1990 ve svém apoštolském listu Učitel víry, který byl sepsán při příležitosti čtyřstého výročí smrti Jana od Kříže.
V Segovii například mimo jiné řekl:
„Moderní člověk navzdory svým výdobytkům naráží ve své osobní i kolektivní zkušenosti také na propast opuštěnosti, pokušení nihilismu, absurditu tolikerého fyzického, mravního a duchovního utrpení. Temná noc, zkouška, která nás přivádí k tomu, abychom se dotkli tajemství zla, a vyžaduje otevřenost víry, nabývá někdy epochálních rozměrů a kolektivních proporcí. Také křesťan a samotná církev se mohou cítit identifikování s Kristem svatého Jana od Kříže, na vrcholu jeho bolesti a opuštěnosti. Všechna tato utrpení byla přijata Kristem v jeho výkřiku bolesti a v jeho důvěryplném odevzdání se Otci. Ve víře, naději a lásce se noc mění v den, utrpení v radost, smrt v život. Jan od Kříže nás svou vlastní zkušeností vybízí k důvěře, abychom se nechali očistit Bohem; v nadějeplné a láskyplné víře začíná noc poznávat „východ úsvitu“; stává se světlou jako velikonoční noc – „O vere beata nox!“ „Ó, noci milejší nad svítání!“ – a zvěstuje vzkříšení a vítězství, příchod Snoubence, který se sebou pojí a přetváří křesťana: „Milovanou v Milovaného přetvořila.“ Kéž by temné noci, které hrozí individuálním i kolektivním vědomím naší doby, byly prožívány v čiré víře; v naději „která dostává tolik, kolik doufá“; v planoucí lásce moci Ducha, aby se proměnily ve světlé dny našeho bolestného lidstva, ve vítězství Vzkříšeného, který osvobozuje mocí svého kříže!“ (13)
V tomto smyslu nedávno zesnulá zakladatelka hnutí Fokoláre, Chiara Lubich, mluvila při jisté příležitosti o nezbytnosti podporovat kulturu vzkříšení se vzkříšeným Kristem, novým člověkem. Něco, co by se mělo bezpochyby stát kulturou ztotožnění se s Ukřižovaným a Opuštěným Kristem, objeveným a milovaným v ranách trpícího lidstva. A v tomto světle ráda nabízela větu, kterou vkládá liturgie do úst svatého Vavřince v den jeho svátku: „V mé noci není temnoty, nýbrž všechny věci září světlem“. (14)
Není pochyb, že působit, aby toto Boží světlo bylo přítomno uprostřed temnoty noci nebo nocí našeho světla, je možné pouze tehdy, když budou existovat osoby, které se zároveň nechají osvítit Kristem a velikonočním tajemstvím jeho smrti a vzkříšení. Takto má noc ve svém nejpozitivnějším významu, dokonce i tehdy když je chápána pouze v osobním smyslu, vždy kolektivní dopad, třebaže obě noci mají ne vždy souhlasné charakteristiky.
Všichni si pamatujeme, jak nás v loňském létě překvapila média zprávou o tom, že matka Tereza z Kalkaty prožila dlouhá léta ve vnitřní temné noci. A přitom byla vždy svým houževnatým nasazením pro nejpotřebnější bližní, uprostřed temnot našeho světa a společnosti, které se usilovaly budovat sebe samé zády k Bohu, výmluvným svědkem lásky Boží, jak to uznal Benedikt XVI. ve své encyklice Deus caritas est. (15)
Přeložil P. V. Kohut
ze dne karmelitánské spirituality v Praze
Poznámky pod čarou:
(1) J.D. Gaitán, „Noche, oscuridad, tiniebla y Dios“, in: RevEsp 57 (1998) 399-430; F. Ciardi, “La notte, tempo di prova. L’esperienza dei santi”,in: Nuova Umanità, 30 (2008,2) 165-187.
(2) K citování a odkazování na díla svatého Jana od Kříže používám obvyklých zkratek: Korespondence = K; Duchovní píseň (druhá redakce) = DPB; Temná noc = N (1N, 2N); Výstup na horu Karmel = V (1V, 2V, 3V); Živý plamen lásky (druhá redakce) = ŽPB.
(3) Jedná se o dopis paní Juaně de Pedraza z 12. října 1589.
(4) Srov. Svatý Ambrož, Komentář k žalmům 43,89-90; Svatý Bernard, Promluvy o písni písní 75,1.10-12.
(5) Dokument Kongregace pro nauku víry Orationis formas (1989) nabízí v 5. kapitole nové čtení tradičního schématu s cílem umožnit křesťanštější interpretaci a vyhnout se zároveň nebezpečným nedorozuměním (17; srov. 16-25).
(6) Srov. 1V 14. Někdy se také mluví o „očistné kontemplaci“. Tak definuje například temnou noc, srov. 1N prohlášení,1.
(7) Srov. 1N úvod,1n.; 1N prohlášení,1n.; 1,1n.; 14,5.
(8) Srov. Druhý vatikán, Gaudium et spes 19; svatý Jan od Kříže, Romance o evangeliu „In principio erat Verbum“ I-IV; 2N 3,3; 4,2; 13,11; ŽPB 2,32-36.
(9) Dopis Kateřině od Ježíše z 6. července 1581.
(10) Srov. Romance o evangeliu „In principio erat Verbum“; DPB 1,1; 23.
(11) Srov. 1N 1,2n.; 7,5; 8,1-5; 12,1; 14,5n., atd. také E. Pacho, „Símiles de la pedagogía sanjuanista. El ‘niño tierno’ en los brazos de Dios“, in: MteCarm 96 (1988), s. 567-580.
(12) 2N 15-20. Ačkoli již dříve pojednal o těchto tématech a plodech noci ducha; srov. 2N 11-13.
(13) Jan Pavel II., Segovia, 4. listopadu 1982, č. 8.
(14) Mezi jinými místy, kde v posledních letech mluvila na toto téma, to bylo v projevu nazvaném „Naše odpověď na kolektivní a kulturní noc“ (Voluntarifest Budapest, 16. září 2006).
(15) DCE 18; srov. 36,40.