Rozuzlení: posledních deset let (1582–1591)
Dne 4. října 1582 zemřela matka Terezie v Albě de Tormes. Jan od Kříže byl v té době v Granadě a prožil závěrečný přechod Zakladatelky se vší bolestí, jaké bylo schopno jeho srdce, očištěné od ryze lidských náklonností, s pocity, které později vyjádří ve své Duchovní písni. Byl přesvědčen o tom, že ztratil svou největší oporu na zemi, a sdílel rozšířené přesvědčení, že Tereziiným úmrtím se do věčné blaženosti odebrala světice.
Již o dva roky později, v roce 1584, se přimlouval (nakolik je nám známo, jako první) ve svém komentáři Duchovní píseň za brzké vydání tereziánských spisů:
„O těchto věcech ducha nám zanechala mnohé obdivuhodné spisy blažená Terezie od Ježíše, naše matka; ty, jak doufám v Bohu, vyjdou brzy tiskem“ (DPA 12,6 = DPB 13,7).
Odkaz se vztahoval k „rozdílům mezi vytrženími a extázemi a jinými uchváceními a jemnými lety ducha“ a zcela jistě se odvolával na Knihu života (kapitoly 20–21) a na Vnitřní hrad (šesté příbytky, kapitoly 4–6). Kromě toho, že jde o tak časnou zmínku, jde zároveň o odvážný návrh, neboť Kniha života byla dosud zadržována v moci inkvizice.
Poněkud skrytější, ač neméně objevný, je i jiný odkaz, který učinil v Živém plameni lásky, když objasňoval verš „Ó, ráno blaživá!“, v souvislosti s mystickou milostí probodení srdce a zřejmým paralelismem vůči svaté Terezii:
„Ale jiný způsob zažehnutí duše rozumovou formou bývá velmi vznešený, a je takový: stane se, že duše je zanícena láskou k Bohu, (…) takže cítí, jak do ní vniká seraf s šípem nebo kopím rozžhaveným láskou a probodne tuto duši, která je už rozpálená jako popel. (…) A když duši zraní toto zapálené kopí, pocítí ránu jako nesmírnou rozkoš; protože kromě toho, že je celá zaplavena velkou příjemností při onom přehrnování a dravém pohybu způsobeném serafem, při němž cítí velký žár a cítí, jak se rozplývá láskou, cítí také něžné zranění a bylinu, kterou bylo živě napuštěno železné kopí, jako živý hrot v podstatě ducha, jako v probodeném srdci duše“ (ŽPB 2,9).
Milosti, jako je tato, jsou podle něj udíleny pouze málokterým osobám, i když některé sem dospěly, „především ty, jejichž síla a duch se měly přenést na jejich následovníky, protože Bůh dává bohatství a schopnost hlavám v prvotinách ducha podle většího nebo menšího potomstva, které má zdědit jejich nauku a ducha“ (ŽPB 2,12). Narážka na svatou Terezii je jasná a znamenala totéž co nejvěrohodnější uznání, k němuž může dojít ohledně „prvotin ducha“ Zakladatelky, totiž tereziánského charismatu.
Toto nakonec stačí i jako doklad, abychom jasně viděli, že Janova znalost světice a jejího díla byla větší, než se v minulosti občas tvrdilo. Kromě toho, že on sám, ponecháme-li stranou, co bylo hlavními zdroji jeho formace (bylo jich pět a v tomto pořadí: bible, vlastní zkušenost, cizí zkušenost, filozoficko-teologické vzdělání a lidová kultura), vyznal, že za mnohé vděčí také tomu, „co poznal u jiných duchovních osob nebo od nich slyšel“ (DPB předmluva, 4), což je v tomto případě třeba chápat především s ohledem na svatou Terezii, jak na to ukazuje identický jazyk, velké množství stejných slov, příměrů, přirovnání, metafor, alegorií a symbolů, použitých oběma v témže smyslu a kontextu. Jako příklad uveďme následující: osamělý pták, pták fénix, který znovu ožívá, zraněná laň, holubice po potopě, vosk a pečeť, paprsek slunce pronikající sklem atd., včetně stejných literárních vyjádření.
Aniž bychom zabíhali do detailů, a i když se vyhneme lacinému sešroubovávání, je třeba říci, že oba mystikové popisují itinerář duchovního života jako proces sjednocení s Bohem (ztotožnění s Kristem) ve snubní perspektivě: od přátelství se přechází k zásnubám a od nich k mystickému manželství, kde vrcholí přetvářející sjednocení. V tomto smyslu existují u Terezie pasáže, které navzdory chronologickému prvenství, jak se zdá, kopírují ty Janovy. A to také vysvětluje, proč navzdory tomu, že oba znali tradiční schéma tří cest a tří odpovídajících stavů, přesto použijí jiný, bezesporu výrazově symboličtější systém. V tomto případě je shoda nejvýraznější mezi Vnitřním hradem a Duchovní písní, kde existuje podstatná shoda mezi oběma spisy co do rozlišení dvou základních situací: té první, charakterizované aktivním stavem (meditativní modlitbou) a stavem ve vlastním slova smyslu mystickém (kontemplativní modlitby), který oba označují za „nadpřirozený“. V první situaci převládá askeze neboli očištění; ve druhé pak snubní sjednocení s Bohem, nejprve v zásnubách a pak v manželství. A jelikož přechod od jedné k druhé, od meditace ke kontemplaci, není snadné rozlišit pro samotnou osobu, které se to týká, oba se shodují rovněž co do známek a vzorů, které jej charakterizují: Terezie obecnějším či více popisným způsobem; Jan přesnějším vymezením.