Možnost setkání ctností a mohutností u svatého Jana od Kříže

Nejprve zodpovíme na otázku, jakým způsobem se nachází nadpřirozená ctnost v mohutnosti. V pojetí svatého Jana existují ctnosti, skrze něž se uskutečňuje sjednocení, v odpovídajících mohutnostech jako habity. Ty jsou definovány jako schopnosti duše. Vyvstává otázka, jakým způsobem je skrze ctnost přítomný nadpřirozený prvek? Ctnost je nadpřirozeným předmětem dané mohutnosti. Mohutnost pak je podmětem, ve kterém se ctnost nachází. Bůh se v mohutnostech objevuje díky ctnostem odpovídajícím způsobem jako poznání v rozumu, v paměti jako vlastnění a ve vůli jako láska. Je třeba upozornit, že vztahování jednotlivých ctností pouze na danou mohutnost by bylo příliš těsné, neboť ony zároveň působí v nižší části lidského bytí (např. ve smyslech v apetitos). Ctnosti vyjadřují moc milosti, a představují dynamiku sjednocení. (28)
Sjednocení se odvolává na teologální ctnosti ve třech charakteristických rozměrech:

• láska jako základ a vrchol sjednocení;
• víra, naděje a láska jako dynamické formy a prostředky ke sjednocení;
• prostřednictví teologálního života v přetvoření existence. (29)

Novost v myšlení, kterou zavedl svatý Jan od Kříže, nespočívá ve spojení působení teologálních ctností s mohutnostmi člověka, ale v tom, že z něj učinil základní a zásadní prvek své nauky. (30) Georges Morel si ve svém traktátu o svatém Janovi od Kříže všímá, že nakolik Mystický učitel uznal paměť za konstitutivní prvek mystického života, znamená to, že je pro něj paměť, nebo také to, co je časné, neoddělitelné od lidského bytí… Paměť je vyjádřením zkušenosti lidské časnosti: v podstatě to ukazuje, že rozum a vůle k ní, tj. k časovosti, nepřiléhají bezprostředně, ale obracejí se k tomu, co přichází v jakémsi obrazu. Tímto způsobem se paměť stává prostředníkem mezi těmito dvěma mohutnostmi. Takový je dosah významu paměti u svatého Jana od Kříže: neobrací se pouze do minulosti, ale vychází i vpřed vůči tomu, co nastává. (31)
V tomto procesu jsou mohutnosti osvobozeny nejprve od všeho, co jim překáží být s Bohem, co se Mu protiví, a následně od sebe samých ve svém přirozeném konání. Je to poznávání, vlastnění a milování úplně novým, božským způsobem. Aby úkony mohutností mohly být plně nadpřirozené, Bůh musí zcela vyplnit rozum, paměť a vůli, a to tím, že je úplně vydědí. Poznané a zapamatované skutečnosti (formas memorables), jakož i přirozené touhy (apetitos) nedovolují mohutnostem volně konat nadpřirozeným způsobem. Prázdnota poznání, vlastnění a konání tvoří prostor pro teologální ctnost a umožňuje její konání. A tak například co se týče paměti čteme: Čím více se duše obnaží z paměťových forem a předmětů, jež nejsou Bohem, tím více utkví paměť v Bohu a duše ji bude mít vyprázdněnou, aby ji mohl vyplnit Bůh (3V 15,1).
Na základě konstatování, že svatý Jan od Kříže rozvíjí nauku o teologálních ctnostech a odvolává se přitom na mohutnosti, se můžeme ptát, jak je možné, aby se typicky časná schopnost jako je smyslové poznání, pamatování si minulosti a vůle přirozeného zalíbení mohly obrátit k budoucímu věčnému dobru? Jak sladit dvě různě nasměrované intencionality? V Teologické sumě svatého Tomáše nacházím vyjádření, že teologální ctnost je nadpřirozeným habitem, vlitým Bohem do naší vůle. Vyplývá to z předpokladu, že pro rozum je předměte víra, a pro vůli naděje a láska, což je tradičním názorem scholastiků. Svatý Jan definuje naději jako předmět samostatné mohutnosti – paměti. Můžeme najít velmi působivou shodu mezi pojetím našeho mystika a Platónem, který nazývá naději touhou paměti. Jakým způsobem tedy teologální ctnost, například naděje, může být předmětem mohutnosti, zde tedy paměti? Úkon naděje je úkonem úsilí, touhy, směřování, ba prahnutí, proto by náležel vůli. To svatý Jan nemohl nevědět. Řešení může být pouze jediné: Paměť se opírá o božský příslib, který je v ní přechováván. Naděje očišťuje paměť tím, že ji vyprazdňuje z vlastnění vzpomínek, aby vytvořila místo pro budoucí nebeská dobra. Podle Juberiase představuje Boží příslib společný jmenovatel pro naději a paměť: teologální ctnost směřuje díky ní k věčnému štěstí, zatímco paměť je archívem tohoto příslibu. (32)
V teologálních ctnostech, víře a naději, poznávací mohutnosti začínají vlastnit bez formy. V tomto procesu jsou rozum a paměť vyneseny nad přirozené konání, nad přirozenou neschopnost chápat a vlastnit. Náš mystik se vyslovuje ve prospěch toho, abychom používali mohutnosti ani ne tak obecně, jako spíše abychom je osvobodili od mechanismu příjemnosti, zvědavosti, ješitnosti. Světec sám konstatuje:
„Někdo řekne, že se to zdá dobré, ale že z toho plyne zničení přirozeného užívání a běhu mohutností a že člověk zůstane jako zvíře, v zapomenutí, a ještě hůře, že nemůže přemítat ani si vzpomínat na přirozené potřeby a úkony; a že Bůh přece neničí přirozenost, ale zdokonaluje ji, a zde nutně dochází k jejímu zničení, protože zapomíná na to, co je počestné a rozumné, aby to mohla konat, a přirozené, aby se v tom mohla cvičit. Vždyť na nic z toho si nemůže vzpomenout, když se zbavuje poznatků a forem, jež jsou prostředkem vzpomínek“ (3V 2,7).
Doložili jsme, že ve vzájemném vztahu zůstávají mohutnosti jako takové zachovány, ale vynořuje se otázka, co v mohutnostech dovoluje působit nadpřirozeným ctnostem?
Ctnosti tvoří součást nadpřirozeného organismu, spolu s posvěcující milostí nebo dary Ducha svatého. Svatý Jan nachází v paměti odpovídající předmět pro naději, podobně jako pro víru je jím rozum, a pro lásku vůle. Po přijetí křtu působí víra na rozum tím, že mu nabízí plné, jasné nadpřirozené poznání, na paměť působí ve funkci vlastnění Boha, na vůli ve funkci božského konání. Jelikož rozum poznává, také víra musí být s to poznávat, podobně jako paměť a naděje konají shodně se zásadou vlastnění a vůle Boží i vůle člověka je s to konat božské úkony. Ctnosti zdokonalují úkony mohutnosti tím, že do nich uvádějí nadpřirozený prvek. To je prvním podstatným prvkem, který potvrzuje možnost setkání mezi mohutnostmi a ctnostmi.
Aby mohly konat v nadpřirozeném světě, musejí mít mohutností v své struktuře jistou schopnost otevírat se nadpřirozenému, jakousi poddajnost Bohu. Aby to bylo možné, musejí mohutnosti jistým způsobem zprůchodnit vnitřní pouto mezi svou přirozenou schopností a potentia oboedientialis. Tuto průchodnost aktivuje teologální ctnost. Díky tomu může úkon poznání nebo lásky mít nadpřirozené rysy a být vpojen do prostoru božského úkonu. Díky milosti může rozum poznat Boha, paměť Ho může přijmout a vůle milovat. Tím, že se mohutnosti otevírají ctnosti, otevírají se zároveň Bohu. Přijímající vlastnění a Nechávající se vlastnit se stávají jedním. Sjednocení mohutností a teologálních ctností spočívá v osobitém slití (ne ve smyslu ontologickém, nýbrž mystickém) podmětu a předmětu. Když se daná mohutnost zbavuje všech svých úkonů, může se stát opravdu podmětem úkonů v nadpřirozeném smyslu. Ctnost vlévá nadpřirozenou úměrnost odpovídající mohutnosti. Teologální ctnost uvádí do prostoru mohutnosti osobitou temnotu co do přirozené skutečnosti, a zároveň podstatný nadpřirozený prvek. Teologální ctnost je tímto způsobem nadpřirozenou schopností duše, září v ní, zatemňuje rozum, paměť a vůli (srov. 3V 15,1). Ctnosti podrobují mohutnosti Bohu v procesu sjednocení. Teologální ctnost je odpovídajícím nadpřirozeným předmětem mohutností (srov. 2V 6,1). Díky ní se může mohutnost spojit s Bohem bezprostředně.
Náš autor zdůrazňuje dynamickou úlohu ctnosti. Ta se objevuje v rámci přirozeného konání mohutnosti a přizpůsobuje ji nadpřirozenému předmětu, který v sobě nese. Teologální ctnost naplňuje mohutnost svým obsahem. Přirozené fungování mohutnosti je proniknuto Bohem a je Mu podřízeno. Jak poznamenává Wojtyła: Tak tedy každá teologální ctnost tím, že proniká odpovídající mohutnost, působí v ní s cílem sjednotit ji, přivést ji k přetvoření skrze účast. (33) Teologální ctnost je jaksi temnou schopností mohutnosti. Je božskou silou, působící uvnitř mohutnosti, která proniká její přirozenost a zbavuje ji všeho, co je přirozené, odděluje ji od stvořeného a sjednocuje s Bohem. Přirozenost teologální ctnosti je propojena s přirozeností mohutnosti a jsou vzájemně závislé v kategorii poznání, vlastnění či milování.
Abychom lépe pochopili povahu setkání teologální ctnosti a mohutnosti, můžeme navázat na protiklad, který zavádí svatý Augustin mezi skutečnostmi věčnými, které nevidíme (aeterna), a skutečnostmi časnými, které vidíme (temporalia). (34) Teologální ctnost umožňuje přejít od dober časných k věčným. (35) Věčná dobra můžeme vlastnit ve svátosti teologální ctnosti (in sacramentum spei), (36) přičemž naší nadějí je Kristus. Předmět teologální ctnosti se ukazuje skrze víru, v plnosti je pak vlastněný v lásce.
Jan od Kříže před námi celkově rozvíjí proces sjednocení, proces, ve kterém chce Bůh naplnit člověka ne s pomocí dokonalého pochopení nebo porozumění, ale bytostným způsobem, skrze svou živou, bezprostřední přítomnost. Toto sjednocení se uskutečňuje prostřednictvím lidské bytosti a jeho mohutností. Lze hovořit o afektivní přítomnosti, plném přebývání v duši. Tato cesta vede skrze to, co není Bohem, čili odmítáním všech poznávacích forem a situací, které nepřibližují bezprostředně k cíli. Odvážné konání člověka a spolupráce s Bohem v očištění všech oblastí ve shodě s povahou milosti jej zbavuje ohledně paměti jejího obsahu, nebo, jak je nazývá svatý Jan, rozlišených poznatků. Děje se však ještě něco důležitějšího. V temnotě teologální ctnosti udává Bůh jiný smysl minulosti a přítomnosti zavedením prvku své živé přítomnosti do poznávací a volní sféry. Dochází k vnitřní integraci stvořeného a nestvořeného.

Pokračovat
Zpět