Funkce teologálních ctností v duchovním procesu a účinky sjednocení

Teologální ctnosti vykonávají v duchovním procesu následující funkce:

  1. Zajišťují před ďáblem (víra), světem (naděje) a tělem (láska);
  2. Očišťují co do lidských mohutností;
  3. Sjednocují s Bohem.

Totálnost stavu očištěného ducha znamená, že nitro je zcela zabráno Pánem. Rozum je vyprázdněný z přirozeného poznání, paměť se ztratila v Bohu a je očištěna ze všech pamatovatelných obsahů, vůle pak je zbavena podpory přirozené lásky. Důsledkem noci je odpoutání od toho, co je stvořené, zatímco v nadpřirozené perspektivě je to vnitřní prostor, uvolněný pro Boha. Můžeme tedy mluvit o následujících účincích v procesu očištění:

z polštiny přeložil P. V. Kohut
Ze dne karmelitánské spirituality v Praze

Zpět na úvod

Poznámky pod čarou:

(1)  F. Ruiz, „Estructuras de la vida teologal“, in: MteCarm 38 (1980), s. 370. Svatý Jan od Kříže činí z teologálních ctností základ své teologické koncepce a tím jednoznačně prolamuje dobové modely. Je třeba dodat, že rovněž jeho následovníci, zvláště v 17. století, pomíjejí teologální ctnosti mlčením a činí z darů Ducha svatého, modlitby a pokání zásadní pilíře svého myšlení. Na svatého Jana se odvolávají pouze v některých otázkách jako je kontemplace, temné noci, popření zjevení a vidění. To bezesporu svědčí o vlastní škole myšlení mystika z Fontíveros. První snahy tohoto typu zaznamenáváme až ve 20. století (srov. tamtéž, s. 370). Současníci svatého Jana od Kříže podléhali dvěma tendencím. Z jedné strany asketické (která byla charakterizována praxí modlitby, pokání, upokořování s celým bohatstvím metod, prostředků, obřadů a cvičení), a z druhé strany, mystické, kterou ovládla kategorie bezprostřednosti (nechuť ke zprostředkovatelům) a zdůrazňovaní mimopřirozených vztahů s nadpřirozeným světem. Jak pro jedny, tak pro druhé, nebyly teologální ctnosti prostředkem posvěcení.
(2) Srov. Ch. A. Bernard, Wprowadzenie do teologii duchowości, Kraków 1996, s. 57.
(3) Když mluví svatý Jan od Kříže o sjednocení v mohutnostech (jež konají in modo humano), zároveň konstatuje jejich konání modo divino prostřednictvím vlitých ctností. Přesto, jak to ozřejmuje Jordan Aumann, konání modo divino je typické pro dary Ducha svatého. Vlité ctnosti podle něj konají shodně s modo humano a pouze dary tvoří mystickou činnost a konání; srov. J. Aumann, „Mystical Experience, the Infused Virtues and the Gifts“, in: Angelicum 58 (1981), s. 38n. Ohledně této otázky viz: J. de Guibert, „Dons du Saint-Esprit et mode d’agir ‘ultrahumain’ d’après saint Thomas, in: RAM 3 (1922); R. Garrigou-Lagrange, „Le mode supra-humain des dons du Saint-Esprit“, in: VieSpir 8 (1923).
(4) Ch. A. Bernard, Wprowadzenie…, s. 57.
(5) M. LABOURDETTE, „La foi théologale et la connaissance mystique d’après saint Jean de la Croix“, in: RevThom I-II (1937), s. 19; srov. K. WOJTYŁA, Zagadnienie wiary w dziełach św. Jana od Krzyża, Kraków 1990, s. 41.
(6) Tamtéž, s. 38n.
(7) Tamtéž, s. 32.
(8) A. Poulain váže vlastnění Boha na lásku a tvrdí, že je to láska, která vyvolává vědomé a zakoušené vlastnění Boha; srov. A. Poulain, Łaski modlitwy, Poznań-Warszawa-Lublin 1966, s. 96.
(9)Pomocí v objasnění povahy bezprostřednosti nám mohou poskytnout takzvané mystické doteky, bezprostřední doteky (substanciální ohledně podstaty nebo doteky Božích vlastností ohledně mohutností), které výrazně souzní s povahou teologální ctnosti, neboť posilují touhu po plném vlastnění. Jiným prvkem sjednocení jsou duchovní roztržení, která umožňují rozšíření duchovní jímavosti.
(10) L. Bustince, „Rola cnót teologalnych na drodze zjednoczenia człowieka z Bogiem według św. Jana od Krzyża“, in: AtKapł 83 (19991), sv. 117, s. 28.
(11) Zajímavým příspěvkem na téma jednoty teologálních ctností s nadějí ve středu je článek H. U. von Balthasara „L’unità delle virtù teologali“, in: RICom 13 (1984) ss. 5-15.
(12) L. Borriello, „L’unione trasformante secondo s. Giovanni della Croce“, in: Angelicum 68 (1991), s. 384; srov. Enrico di S. Teresa, „Il contenuto oggetivo della conoscenza ascetico-mistica di Dio“, in: Sanjuanistica, Roma 1943, s. 285nn.
(13) Ve sjednocení obdarovává Nejsvětější Trojice třemi milostmi, které toto sjednocení vyjadřují: žeh – zranění Duchem svatým, dotek života věčného v Synu, přetvoření v Boha rukou Otce. Oheň lásky zbožšťuje duši a proniká ji v její čistotě a dokonalosti, a přitom naplňuje rozkoší (srov. ŽP 1,3). Dotek Syna je jemným proniknutím naskrz podstaty duše s veškerou příjemností (ŽP 1,17). Ruka Otce vyjadřuje nekonečné bohatství, které duše dostala, ránu i její uzdravení jasem slávy (ŽP 1,16).
(14)  Sám Mystický Učitel se několikrát vrací k otázce ontologického rozdílu ve sjednocení. Bůh a duše zůstávají i nadále odlišným bytím (2V 5,7; DP 22,5; 31,1; ŽP 2,34).
(15) Aby svatý Jan od Kříže vyjádřil bezprostřední blízkost Boha, používá nejčastěji slovníku smyslů: okoušení, vůně, dotek, jež je možné vztáhnout k duchovním smyslům, známým již z Origenových zpracování; srov. F. Ruiz, „Cimas de contemplación“, in: EphCarm 13 (1962), s. 281.
(16) C. Gennaro, Virtù teologali e santità, Roma 1963, s. 152.
(17) Světec se věnuje tématu víry v mystickém životě rovněž s ohledem na blud los alumbrados („osvícených“), s nimiž tím nepřímo polemizuje; srov. tamtéž, s. 339.
(18) D. Wider, Do pełni miłości. Rozważania na marginesie Dzieł św. Jana od Krzyża, Kraków 1985, s. 86.
(19) Gabriele di M. Maddalena, S. Giovanni della Croce. Dottore dell’Amore Diovino, Firenze 1937, s. 74.
(20) Svatý Jan od Kříže používá k objasnění sjednocení skrze lásku přirovnání duše a Boha k: křišťálu a světlu (ŽP 1,3), sklu a paprsku (DP 26,4), dřevu a ohni (ŽP úvod,3), ohni a plameni (ŽP 4,7), ovzduší a plameni (ŽP 3,9)
(21) F. Ruiz, Introducción a san Juan de la Cruz. El hombre, los escritos, el sistema, Madrid 1968, s. 465.
(22) Podle A. Borda, Mémoire et espérance chez Jean de la Croix, Paris 1971, s. 291.
(23) Viz De Trinitate IX 4,4 (mens, notitia, amor); X 11,17 (memoria, intelligentia, voluntas); XI 3,6 (memoria, interna visio, volitio); XVI 12,15 (memoria Dei, intelligentia Dei, amor Dei). Je třeba myslet na to, že Augustin mluví o mohutnostech v jiném významu než svatý Tomáš. Podle Augustina nejsou mohutnosti duše něčím reálně odlišným od duše a neliší se mezi sebou. Augustin nedokazuje, proč zvolil takové pořadí a proč tak zdůrazňuje paměť. Svatý Tomáš připomíná ve své Sumě Augustinovu myšlenku tím, že paměti patří ostatní mohutnosti (srov. S. Th. I,76,7).
(24) De Trin. XV 7,11; srov. A Pieretti, „Introduzione“, in: Sant’Agostino, In cammino verso la patria. Linee di antropologia, Roma 1993, s. 73.
(25) E. Gilson, La philosophie de Saint Bonaventure, Paris 1978, s. 180. V současné době lze mluvit o trojím teologickém odkazování: paměť na patrylogii (nauku o Bohu Otci), rozum na christologii a vůle na pneumatologii.
(26) Samotného slova mohutnost se užívá ve dvou odlišných významech: v širokém smyslu jako lidská mohutnost, jak smyslová, tak duchovní (srov. 2V 14,6), a sem náležejí dvě části duše – nižší, smyslová, a vyšší, duchovní (2N 24,1n.); ve druhém, užším smyslu se týká pouze ducha, kdy jde o tři duchovní mohutnosti – rozum, paměť a vůli.
(27) H. Sanson, l’espirit human selon Saint Jean de la Croix, Paris 1953, ss. 259-261; por. A. Bord, La mémoire…, s. 120.
(28) C. Gennaro, „Fede, speranza e carita: cammino verso l’unione con Dio“, in: RVS 44 (1990), s. 337.
(29)  F. Ruiz, „Sintesis doctrinal“, in: Introducción a la lectura…, s. 224. Ohledně tohoto tématu viz tentýž, „Vida teologal durante la purificación interior en los escritos de san Juan de la Cruz“, in: RevEsp 18 (1959), ss. 341‑379.
(30) E. Pacho, „La memoria in san Giovanni della Croce“, in: L’antropologia dei maestri spirituali, ed. Ch. A. Bernard, Cinisello Balsamo 1991, s. 295.
(31) G. Morel, Le sens de l’existance selon saint Lean de la Croix, Paris 1960-61, sv. II, s. 217.
(32) Tamtéž, s. 794.
(33) K. Wojtyła, Zagadnienie…, ss. 50-51.
(34) Sv. Augustin, Sermo 27; PL 38,180.
(35) Tentýž, Sermo 158; PL 38,866.
(36) Tentýž, Sermo 157; PL 38,860.