3. strofa
| 3. | Estaba tan embebido, tan absorto y ajenado, que se quedó mi sentido de todo sentir privado, y el espíritu dotato de un entender no entendiendo, toda ciencia trascendiendo. |
Byl jsem tak uchvácený, a odcizený, že zůstal můj smysl všeho cítění zbavený, a duch obdařený chápáním v nechápání každou vědu překračuje. |
Poté, co mystik představil podstatné vlastnosti zkušenosti, přechází k tomu, aby vyjádřil její účinky, její nový stav vědomí. A vyjadřuje to použitím tři adjektiv s rostoucí intenzitou: „Byl jsem tak uchvácený, / tak pohlcený a odcizený“, které popisují stav receptivní pasivity, v němž „mohutnosti nepůsobí aktivně, nýbrž pasivně tím, že přijímají to, co v nich dělá Bůh“ (2V 12,8; 15,2) a celý proces proměny na základě oné Přítomnosti, s níž se cítí nevýslovně sjednocen, kdy „každý žije v tom druhém, jeden je druhým a oba jsou jedno přetvořením v lásce“ (DPB 12,7), „protože sám Bůh se jí uděluje s obdivuhodnou slávou jejího přetvoření v něj, takže oba jsou jedno“ (DPB 26,4).
V tomto stavu pasivity, neodmítnutelné slávy mystika, jemuž se pasivně udílí Bůh „tak jako se sděluje světlo někomu, kdo má otevřené oči, i když on přitom nedělá víc, než že ponechává oči otevřené“ (2V 15,2), smysly jsou zcela zrušeny, spíše utonutím než rozpuštěním, „protože to, co je více, odejme a překoná to, co je méně, tak jako sluneční světlo zatlačuje jakákoli jiná světla, takže se už nezdají světly, když ono svítí“ (2V 3,1). Tak rovněž zde jsou všechny smysly a dřívější způsoby vnímání oslepeny přemírou světla, avšak duch je zároveň vybaven neslýchanou pronikavostí „chápáním nechápaje“ a tím, že „chápe to, co ho nestojí jeho námahu, nýbrž jenom přijímání toho, co mu dávají“ (2V 15,2), je uschopněn ke kontemplaci a k okoušení onoho „skrytého, pokojného a láskyplného vlévání Božího, které (…) rozněcuje duši v duchu lásky“ (1N 10,6), k oné moudrosti Boží, které učí on sám „potají a ve velké tajnosti duši, aniž by ona věděla jak, a tomu říkají někteří duchovní chápat nechápaje“ (DPB 39,12; 2N 5,1; ŽPB 3,48).