3. V plném sjednocení duchovního manželství
Klíčovou strofou celého itineráře duchovního rozvoje, jak ho nacházíme v Duchovní písni svatého Jana od Kříže, jsou verše: „Vstoupila snoubenka / do vytoužené zahrady příjemné, / a po své chuti odpočívá / se šíjí opřenou / o sladké paže Milovaného“. (22) Mystický učitel ji charakterizuje následujícím způsobem: „Tak velká byla touha, kterou měl Snoubenec, aby zcela osvobodil a vykoupil tuto svou snoubenku z rukou smyslovosti a ďábla, že když to již udělal, tak jak je tomu zde, raduje se jako dobrý pastýř ze své ovečky na svých ramenou, kterou ztratil a hledal v mnohých zákoutích, a jako se žena raduje z drachmy ve svých rukou, kvůli které, aby ji našla, rozsvítila svíci a zpřevracela dům, a potom svolala své přátele a sousedy a raduje se s nimi, když říká: Těšte se se mnou, atd.; podobně i tento láskyplný Pastýř a Snoubenec duše, která je již získaná a zdokonalená, položená na jeho ramenou a uchopená jeho rukama v tomto vytouženém spojení a sjednocení“ (DPB 22,1).
Doba úzkostného hledání, ale i krátkých, pomíjivých setkání mezi Milovaným a duší, vrcholících duchovními zásnubami, je tedy minulostí a člověk se konečně plně sjednocuje s Bohem. Tento stav, označovaný jako „duchovní manželství“ (matrimonio espiritual), je nesrovnatelně vznešenější než duchovní zásnuby. „Je to plné přetvoření v Milovaného, v němž se obě části odevzdávají v plném vlastnění jedna druhé s jistým dokonáním sjednocení lásky, ve kterém je duše zbožštěna a je Bohem skrze účast, nakolik je to možné v tomto životě“ (DPB 22,3). Není divu, že k tomu svatý Jan od Kříže hned poznamenává: „A tak si myslím, že k tomuto stavu nedochází, dokud duše není utvrzena v milosti, protože se utvrzuje víra obou částí tím, že se zde utvrzuje ta Boží v duši. Proto jde o nejvyšší stav, k jakému lze v tomto životě dospět“ (tamtéž).
Dojatá láska Milovaného
Z teologického hlediska je vhodné upřesnit, že jde o aktuální sjednocení podstaty duše s Bohem, nikoli o trvalé sjednocení mohutností (rozumu, paměti a vůle), třebaže i ty se s Bohem sjednocují „velmi často“ (srov. DPB 26,11). (23) Z toho je ovšem zřejmé, že v tomto stavu již člověk netrpí: „Když je tedy duše uvedena na vrchol dokonalosti a svobody ducha v Bohu, po skončení všeho odporu a protivenství smyslovosti, nemá již nic jiného, co by měla poznávat, ani jiné cvičení, jímž by se měla zaměstnat, leč aby se dávala v rozkoších a radostech intimní lásky se Snoubencem“ (DPB 35,1). (24)
Překvapivě však pokračuje – přinejmenším jistým způsobem – ono „utrpení“ Milovaného, se kterým jsme se již setkali při druhé etapě duchovního rozvoje. Světec píše: „Kromě toho, že Snoubenec velmi miluje samotu duše, je mnohem víc zraněný její láskou, protože ona chtěla zůstat v osamění ode všech věcí, nakolik byla zraněna láskou k němu; a tak on ji nechtěl nechat samotnou, nýbrž zraněn jí pro samotu, ve které je ona kvůli němu, a když vidí, že se nespokojuje s ničím jiným, on sám ji vede k sobě, přitahuje ji a pohlcuje v sebe, což by v ní nedělal, kdyby jí nenalezl v duchovní samotě“ (DPB 34,7). Bolest nebo, chceme-li, strádání Snoubence spočívá tedy v jakémsi hlubokém dojetí či pohnutí, které se ho zmocňuje, když vidí, jak se milující duše vzdává všeho, jen aby byla plně s ním a pro něj a jak rovněž v duchovním manželství vyhledává samotu, aby mohla být nerušena ve své lásce k němu.
A to nám dává příležitost zdůraznit jednu důležitou skutečnost, která provází konání Snoubence v průběhu celého duchovního rozvoje mystika a v duchovním manželství vychází plně najevo: Kristus není necitlivý vůči duši a nenechává ji trpět ani bezdůvodně ani déle, než je nezbytně zapotřebí. „Nesmírná láska Krista Slova nemůže snést trápení svého milujícího, aniž by mu přispěchala na pomoc“ (2N 19,4). Mystický učitel ale upřesňuje: „Bůh je tehdy připravenější utěšit duši a uspokojit její potřeby a trápení, když ona nemá žádné uspokojení a útěchu mimo něj ani o ně neusiluje. A tak duše, která nemá mimo Boha nic, čím by se zdržovala, nemůže zůstat dlouho bez návštěvy Milovaného“ (DPB 10,6). Lze tedy tvrdit, že čím je člověk dobrovolně a láskyplně závislejší na Bohu a kvůli tomu strádající, může si být tím jistější Boží intervencí ve svůj prospěch. Neboť „milující Snoubenec se nemůže dívat na duše, jak dlouho samy trpí, jako tato, o které pojednáváme; protože jak říká skrze Zachariáše, její trápení a nářky se ho dotýkají ve zřítelnicích jeho očí; tím více tehdy, když strádání těchto duší pocházejí z lásky k němu, jak je tomu u této. Proto říká prostřednictvím Izaiáše: Dříve než budou volat, uslyším; ještě budou mít slovo v ústech a uslyším je“ (DPB 11,1). (25)
Toto upřesnění jistě není bez významu. Stojíme-li tváří v tvář dramatu bolestného očišťování mystické duše během nocí smyslu a ducha, je bezesporu velmi důležité vědět to, co je v onu chvíli očím samotné této duše většinou skryto: že totiž ono strádání nebude trvat ani o zlomek chvíle déle než je pro ni prospěšné, neboť Kristus, její Milovaný Snoubenec, na ni hledí s pohnutím a činnou láskou.