Bůh Otec v eucharistii
Ale vraťme se k naší poémě Že dobře já znám pramen. Když světec v sedmé strofě této básně nazírá, jak proudy, vycházející z Otce-pramene, „zavlažují podsvětí, nebesa a národy“ (v. 23), připravuje si tím prostor pro změnu perspektivy celé skladby, která je bezprostředně navozena christologickou specifikací osmé strofy: „Proud, který se rodí z tohoto pramene, dobře vím, že je tak schopný a všemohoucí“ (vv. 25n.). Jde o obraz Krista, plozeného Otcem od věčnosti a poslaného na zem v čase. V něm nacházejí konečné vysvětlení některá předchozí oxymorická vyjádření, především samotný fakt, že básník „dobře zná pramen“, „třebaže patří noci“ (vv. 1.3), a dále, že „dobře ví, kde má svůj příbytek“, třebaže „je skrytý“ (vv. 4n.). (63)
Na základě čeho je možné skloubit tak paradoxní tvrzení? Odpovědí je změna perspektivy či spíše dynamika přiblížení „onoho“ pramene, který se stává „tímto“ pramenem, k níž dochází právě v eucharistii. „Onen“ Otec, který od věčnosti plodí svého Syna, který na počátku tvoří svět a udržuje ho v průběhu dějin svou mocí, je zároveň „tímto“ Otcem, nesmírně blízkým a takřka hmatatelným v tajemství eucharistie, kde nám dává za pokrm tělo a krev svého Syna, Slova, jež se stalo tělem.
Zdá se ovšem, že samotná mystická zkušenost eucharistie proběhla u Jana od Kříže obráceně: v určitém okamžiku byl světec uveden do teocentrického tajemství eucharistie tím, že za oním chlebem, jímž je Kristovo tělo, objevil Otce a jeho nevystižitelnou lásku, která se jemu i ostatním věřícím dává. A aby ji opěval co nejdokonaleji, snaží se, kdo jeho mystické básni naslouchá, připravit na přijetí tak veliké skutečnosti celou první částí básně, jež mluví o vzdáleném „skrytém prameni“, jenž je u počátku všeho.
Možná se nám toto pouto Otce s eucharistií může jevit jako velmi neobvyklé, rozhodně však není neevangelijní. Nevím, zda si Jan při prožívání své toledské zkušenosti vzpomněl na Ježíšova slova: „Amen, amen, pravím vám, chléb z nebe vám nedal Mojžíš, ale pravý chléb z nebe vám dává můj Otec; neboť chléb Boží je ten, který sestupuje z nebe a dává život světu“ (Jan 6,32n.) a zda byl schopen eucharisticky interpretovat slova z Ježíšovy velekněžské modlitby: „Jak ty, Otče, ve mně a já v tobě, tak i oni ať jsou jedno v nás, aby svět uvěřil, že ty jsi mě poslal. A slávu, kterou jsi dal mně, dal jsem já jim, aby byli jedno, jako my jsme jedno: já v nich a ty ve mně“ (Jan 17,21b-23a). V každém případě nám mohou tato slova posloužit jako evangelijní komentář k Janově básni Že dobře já znám pramen.
Při pročítání těchto jejích tří závěrečných strof vnímáme, že eucharistie je zde nahlížena především jako pokrm poutníků: tím se jednak jakoby znovu podtrhuje fakt, že jde o dar Otcovy lásky – vždyť není to snad otec, kdo má zaopatřovat a dávat dětem chléb (srov. Lk 11,3.5nn.)? – a zároveň se tak jde k nejexistenciálnějšímu základu smyslu této svátosti, tj. sytit ty, kdo jsou na cestě k Bohu. Pomyslíme-li na to, že se Jan nachází v toledském vězení, zbaven možnosti celebrovat a přijímat eucharistii, snáze nám dojde dosah této jeho poetické výpovědi. Mystický učitel zdůrazňuje, že je to „živý chléb“, který „dává život“ (srov. v. 35), ba, že je to sám „chléb života“ (v. 41), jenž se nám udílí v tomto „živém prameni“ (v. 40). (64)
I v rámci těchto tří eucharistických strof nalezneme do jisté míry paradoxní způsob vyjádření: „tento živý pramen“, který „je skrytý“ (v. 34), mystik přese všechno nakonec „vidí v chlebě života“ (srov. v. 40). Plně se tu uplatňuje svátostnost nejen eucharistie, ale i Ježíše Krista jako takového: jestliže „Boha nikdo nikdy neviděl“ a „Jednorozený Syn, který spočívá v náruči Otcově nám o něm podal zprávu“ (Jan 1,18) tím, že „se stal tělem a přebýval mezi námi“ (ib.,14a), pak je Ježíš z Nazareta ve svém lidském těle skutečně onou Prasvátostí (Ursakrament), tedy viditelným znamením neviditelného Boha Otce; a v eucharistii, v onom „živém chlebě“ Ježíšova těla, se nám zjevuje „živý pramen“ (vv. 40n. básně), tj. neuchopitelný, věčný Bůh Otec.