B. Dorůstání do trojiční perspektivy ve víře
V toledském vězení tedy Jan od Kříže mysticky prožil a v básni Že dobře já znám pramen rovněž poeticky vyjádřil onu velkou teologickou a duchovní skutečnosti, že se nám Bůh Otec dává ve svém Synu v daru eucharistie. Tím ovšem nazírání Mystického učitele na tajemství eucharistie nekončí. V pozdějším období, přesněji v letech 1578-1587, se tato originální perspektiva prvotní duchovní zkušenosti obohatí o další, velmi významné prvky. Janův pohled se rozšíří pneumatologicky a trojičně, a zároveň zdůrazní rozměr víry, v němž se pohybuje.
Paradigma rozvoje trojiční zkušenosti
Hned v úvodu svého příspěvku jsem se pokoušel načrtnout rozvoj trojiční mystické zkušenosti svatého Jana od Kříže, jak o ní nepřímo svědčí jeho spisy, včetně básně Pramen. Tato rekonstrukce je užitečná nejen k bližšímu poznání duchovního vývoje samotného Mystického učitele, ale také jako určité paradigma pro nás: můžeme-li totiž s trochou odvahy tvrdit, že první fázi mystického života svatého Jana (do roku 1584) charakterizoval snubní christocentrismus (srov. zejména báseň Kam ses ukryl, Milovaný? a její následný komentář Duchovní píseň, ale i poémy Za jedné noci temné a Ó, živý plameni lásky), který se ve druhé fázi (1584-1585) posouvá směrem k teocentrismu a pneumatopatickému zakoušení Ducha svatého (srov. závěr komentáře Duchovní píseň a komentář Živý plamen lásky), aby v poslední fázi (od roku 1586) vyústil do výrazně trojiční perspektivy na prahu věčného života (srov. druhé redakce Duchovní písně a Živého plamene lásky), pak v tom, jak věřím, smíme hledat paradigma všeobecného vývoje duchovní zkušenosti každého otevřeného křesťana.
Většinou naše putování k Bohu a do lůna Trojice začíná vztahem k Ježíši Kristu, který je pro nás ve svém lidství přece jen nejsnáze „uchopitelný“. Ale nelze zůstat u výhradně christologického přístupu, vždyť Syn nám byl poslán právě kvůli tomu, aby se stal naším Prostředníkem vzhledem k Bohu Otci. V určitém okamžiku tedy člověk v Kristu jakoby „zahlédne“ nebo spíše vytuší Otcovu lásku a v tu chvíli se mu začíná otvírat teocentrický horizont. S příchodem osobních Letnic se pak dokonává pneumatologické doplnění obrazu o zjištění, že onen láskyplný vztah mezi Otcem a Synem je Osobou, Duchem svatým. A tento Duch nás uschopňuje, abychom měli stále více podíl na životě Trojice. (65)
Přesně totéž nacházíme v rozšíření Janovy básně Že dobře já znám pramen: poté, co Jan začíná v eucharistii kontemplovat Otcovu lásku, „objeví“ mnohem hlouběji na zkušenostní úrovni, že touto láskou je Duch svatý, (66) a doplní proto svou poému o devátou strofu, hovořící o „druhém proudu“ (vv. 28nn.). Nijak tím nenaruší základní smysl a strukturu básně, pouze ji obohatí o tuto novou perspektivu. A v následujícím období, kdy je přiveden k výrazně trojičnímu prožívání své existence, doplní ji o trinitární desátou strofu (vv. 31nn.), kde mluví o perichorezi „tří v jedné jediné živé vodě“ (v. 31).
Eucharistie tím nepřestává být i nadále zjevením Boží, Otcovy lásky, která se nám dává v Ježíši Kristu, jen se přitom začíná zdůrazňovat to, co dříve nebylo výslovně řečeno, že se totiž stává rovněž bránou, či chceme-li, cestou k Trojici.
V této temné noci života
V poslední fázi vzniku básně (která spadá vjedno s vrcholem jeho mystického života) cítí ovšem svatý Jan od Kříže potřebu prohloubit v této vizi ještě jeden aspekt, který zde sice byl přítomen od počátku, a to poměrně výrazně, ale kterému jsme dosud nevěnovali náležitou pozornost: totiž onen aspekt temnoty prožívání této eucharistické zkušenosti, aspekt „temné noci života“ (v. 7), který provází celou poému už díky refrénu, jenž je přítomen jak v úvodním motivu, tak ve všech strofách v podobě onoho „lidového zvolání“ aunque es de noche („třebaže patří noci“).
Že jde přitom o jeden z vůbec nejtypičtějších symbolů světce, který ho proslavil mezi duchovními autory, snad není třeba příliš zdůrazňovat. (67) Tak jako v případě ostatních děl Mystického učitele, i zde symbolizuje noc víru. (68) Na to poukazuje jak titulek básně „Zpěv duše, která se těší z poznání Boha ve víře“, jenž pochází od samotného světce, (69) tak rovněž ona druhá strofa, kde se mluví nejprve o „temné noci života“ (v. 7) a vzápětí nato o poznání „skrze víru“ (v. 8). Ale celková dikce poémy mě vede k tomu, abych za symbolem noci vnímal kromě toho také onu těžkou situaci vězně, ve které se Jan při vzniku první verze skladby nacházel. (70) Oba významy si neprotiřečí ani se vzájemně nevylučují: víra nás přece provází celým životem, všemi jeho momenty, i těmi (a snad zvláště těmi!), které jsou mimořádně těžké a bolestné.
Vhodným komentářem nám tu může být to, co uvádí Mystický učitel o víře ve své Duchovní písni: „Jelikož duše tak velice touží po sjednocení se Snoubencem a vidí, že nenachází jiný prostředek ani žádný lék u všech tvorů, začíná mluvit s vírou jako s tou, která jí může nejživěji dát světlo o jejím Milovaném, a bere si ji k tomu jako prostředek. Protože ve skutečnosti není žádný jiný, skrze nějž by se došlo k opravdovému sjednocení a duchovnímu zasnoubení s Bohem, jak to dává pochopit Ozeáš, když říká: Zasnoubím si tě ve víře. A s touhou, kterou hoří, jí říká to, co následuje a je smyslem písně: Ó, víro mého snoubence Krista, kéž bys pravdy o mém Milovaném, zahalené do temnot a tmy (…), jež jsi vlila do mé duše, ukázala již s jasností takovým způsobem, že to, co mi sděluješ v beztvarých a temných poznatcích, bys ukázala a odhalila v jediném okamžiku a oddělila by ses úplně a definitivně od oněch pravd (…) a proměnila je v projev slávy!“ (DP 12,2).
A ještě něco: Jan v oné přidané druhé strofě říká, že „dobře zná skrze víru svěží pramen“. Třebaže, jak už bylo uvedeno, se slůvko „svěží“ (frida) v granadském kodexu přímo nenachází a jen se do strofy doplňuje podle rytmického a rýmového vzorce, (71) přesto je jeho přítomnost jistá, což nám umožňuje podtrhnout ještě jeden aspekt Otcova mystického sdílení se ve víře: jeho svěžest, nebo, chceme-li, osvěžující charakter. Když se člověku dává pravý Bůh, není to pro něj zdroj jakéhokoli života, jakékoli existence, ale zdroj láskyplného a hluboce obšťastňujícího bytí.
O eucharistické poémě svatého Jana od Kříže Že dobře já znám pramen bychom mohli jistě s užitkem rozjímat mnohem déle a do větších hloubek. Doufám však, že i toto naše krátké společné přemítání bude moci přispět alespoň trochu k tomu, co bylo jeho vlastním úmyslem: abychom na základě pobídky papeže Jana Pavla II. vstoupili během tohoto eucharistického roku do školy svatých, velkých příkladu eucharistické úcty, a nechali se jejich žitou zkušeností „nakazit“ a „zahřát“. Věřím, že báseň Pramen svatého Jana od Kříže, odrážející jeho mystickou zkušenost, díky níž vnímal eucharistii jako zjevení Otcovy lásky a bránu k Trojici, tuto schopnost má.