Krátké spisy
Ponecháme nyní stranou velká díla a podíváme se, jak Jan od Kříž načrtává karmelitánského řeholníka ve svých krátkých spisech, zvláště ve Výstrahách a Čtyřech radách řeholníkovi, mezi kterými existuje jistý paralelismus. Tento paralelismus je velmi zřetelný právě v teologálních prvcích, které tvoří osu a prostupují tyto texty.
Velmi rozhodný teologální začátek Výstrah nabízí rychlou a krátkou cestu pro ty kdo by chtěli rychle dospět ke spojení s Bohem a těšit se ze všech plodů sjednocení (V 1). Světec nám poté představí celou škálu boje očekávaného na této cestě, proti třem nepřátelům duše, tedy světu, ďáblu a tělu, kde lze opět odkrýt celou teologální dynamiku, neboť víme již odjinud, že Jan jinde staví do protikladu víru a varování před ďáblem a jeho lstí, podobně naději a svět a lásku a tělo (tj. ego, já).
Místo, kde je nejzřetelněji vyjádřena tato kontrapozice víra/ďábel, naděje/svět, láska/tělo-já nalezneme v 2N 21, kde vysvětluje slovo „převlečena“. Převlečena, čili obléknuta do teologálních božích ctností (č. 10)
Zpět k Výstrahám: vystupuje z nich portrét bosého karmelitán, o jakém Jan od Kříže snil. Jeho typické rysy jsou nejsnadněji rozlišitelné v první výstraze: vyznačuje se náležitou láskou k druhým. Podle mého názoru je tu však obsaženo vícero rysů teologálního života.
První výstraha proti světu tak zmiňuje konkrétní aplikaci lásky, i vůči těm, kteří zůstávají před branami kláštera; druhá proti světu vypovídá o působení naděje, s důrazem, jako vždy, na vztah mezi časnými dobry a chudobou ducha; třetí proti světu ukazuje opět jak působí láska, tentokrát jemněji, rafinovaněji, uvnitř kláštera, vůči spoluobyvatelům.
První a druhá výstraha proti ďáblu mluví o poslušnosti: jejímž základem a smyslem není než víra. Třetí výstraha proti ďáblu mluví o pokoře, ale o pokoře jakožto opravdové lásce, pokorné lásce (viz Terezie v CV 6).
První výstraha proti tělu vyžaduje víru, aby bylo možno akceptovat život v klášteře, s požadavky, jež obnáší. Druhá a třetí o víře je jako základu poslušnosti a celého řeholního života. Také je tu naděje vložená do rad „nehledat a nelpět na potěšení a chuti“ a to že chudoba ducha je vlastně dynamické uskutečnění naděje. Konečně a nejplněji, se v těchto dvou nachází opět i láska, cíl, počátek i střed všeho.
Je zřejmé, že Výstrahami chtěl Jan od Kříže formovat pravé řeholníky, plné křesťanského životního realismu – je to vidět i z toho, jak se tu zabývá zcela konkrétními reáliemi řeholního života. Zmiňuje reptání, pomluvy, nedostatek poslušnosti vyplývající z příliš lidského hodnocení situací atd. Viz také některé jeho závěry: „nebudeš umět být řeholníkem“, „mnoha řeholníkům to uškodilo v dokonalosti“ a jinde, kde používá slovo „řeholní osoba“, viz č. 8, 11. 15 (dvakrát) a kde jím označuje, co těmito radami a výstrahami sleduje.
Ve čtyřech radách napsaných přímo pro jednoho řeholníka karmelitánského řádu (zdá se, že se jednalo o bratra, který nepatřil k chóru), to podává podobně (viz text).
Nechci komentovat každý jednotlivý bod a ctnost. Na konci těchto stránek se říká: „Jestliže bude Vaše Láska tyto věci pečlivě zachovávat, velice brzy dosáhne dokonalosti, neboť tyto věci si takovým způsobem napomáhají jedna druhé, že kdo selže v jedné, kvůli té jedné, v níž selhal, se mu ztrácí to, co mu z ostatních bylo prospěšné a co z nich získal.“
Mezi tímto spisem a Výstrahami existuje velká duchovní a literární spojitost, mají totéž teologální vyznění, zvláště v komentáři cvičení ve ctnostech obsaženému v Radách, kde už nemůže být teologálnější, když říká, aby se dotyčný nedíval na to, co má udělat, ale „ať má na mysli ten důvod, totiž že je má dělat pro Boha. A tak musí dělat všechny věci, příjemné nebo nepříjemné, s tím jediným cílem, aby jimi sloužil Bohu.“