Listy sv. Jana od Kříže
Mezi jeho dopisy nalezneme list napsaný jednomu karmelitánovi, řádovému knězi, který mu psal o svých velikých touhách zabývat se pouze Bohem, milovat ho nade všecky věci a žádal Jana, aby mu pomohl svou radou, jak dojít naplnění této své tužby. Jan od Kříže mu odpovídá, že ho těší ony svaté touhy a ještě více bude potěšen, pokud je také uskuteční. A začíná mu vykládat svou nauku. Jde o nejdelší list janovského epistoláře. Ozývají se v něm témata, které zachytil i jinde: o Boží transcendenci, o překonávání chutí a potěšení, o hodnotě našich citů, když se spojí s motivy naší lásky a jak užívat vůli prostřednictvím lásky: „celá se svým cítěním zabývala tím, jak milovat Boha“, „v působení vůle, které je milováním Boha, klade duše svou náklonnost, potěšení, zalíbení, uspokojení a lásku jedině v něho, nechávající všechny věci bokem a milujíc ho nad ně nade všechny.“ A toto milovat Boha nade všechny věci je „zaměřit všechnu sílu vůle na něj“. V závěru listu říká: „Tuze je tedy zapotřebí vaší důstojnosti, a velmi na tom záleží, aby se s ním sjednotila a nezaměstnávat ji mrzkými a nízkými věcmi pozemskými. Božská Velebnost ať vás učiní tak duchovním a svatým, jak vám to přeji. V Segovii, 14. dubna, fra Jan od Kříže.“ Ještě jednou tedy máme před sebou vysoce teologální instrukci a výzvu, že kdo chce být bosým karmelitánem, musím být vskutku teologální bytostí. Velmi hutně to vyjadřuje následující věta: „duše má kráčet k Bohu“, „věřit a milovat nade všechno chápání“, „s vůlí ponořenou do prázdnoty víry a lásky“. V tomto listu jsou častá slova jako „odpoutat se, odcizit se něčemu“, zabývat se něčím, zaměstnávat se něčím, „v prázdnotě a v temnotách“… které zdůrazňují cosi velmi příznačného pro teologální život podle Jana od Kříže.
List z 12. října 1589
Chtěl bych se pozastavit u listu napsaného Janem 12. října 1589 paní Juaně de Pedraza, své duchovní dceři, v němž pro tuto ženu žijící ve světě i pro celou rodinu Karmelu nastiňuje krásy celé teologální teologální cesty.
Nejprve se věnuje jejím pochybám a vysvětluje výhody duchovní situace, ve které se na své cestě právě ocitla, povzbuzuje ji v listu k větší důvěře v Pána a nastiňuje jí možnou životní cestu, a to velmi konkrétní: nečinit nic zlého, zachovávat přikázání, sloužit Pánu jak nejlépe dovedeme. Posléze Jan prohlubuje tento itinerář cesty, staví ho na teologální základ a říká své duchovní dceři, že je zapotřebí „kráčet po rovné cestě zákona Božího i církevního a žít jen v temné a opravdové víře, bezpečné naději a plné lásce a očekávat naše dobra, zatímco zde žijeme jako poutníci, ubožáci, psanci, sirotci, zbavení všeho, bez cesty a bez ničeho, očekávající všechno až tam.“
Tento plán obsahuje dva odkazy k čemusi dalšímu: „očekávat tam“ a „zatímco žijeme zde“. Tyto dvě osy drží v pohybu jediná teologální síla. Pro cestu napjatou mezi těmito dvěma póly jsou důležitá jak autorem užitá substantiva: víra, naděje a láska, tak adjektiva, která každou ze tří ctností doprovázejí. Podívejme se na ně blíže.
Víra je tu charakterizována adjektivem „temná“: temnota je víře vlastní. Tajemství „se nedávají k odkrytí našemu rozumu, protože kdyby se před ním rozkrývala, nejednalo by se o víru, jež i když dává rozumu jistotu, nečiní to s jasností, ale temně“. Není temná kvůli nedostatku světla, ale pro jeho přebytek.
Víra je také „opravdová“: víra a Bůh mají jeden společný rys, totiž, „že tu není žádný rozdíl než vidět Boha nebo v něj věřit. Neboť jako je Bůh nekonečný, právě tak víra nám ho nabízí jako nekonečného a jako on je Trojjediný, víra nám ho nabízí trojjediného a jako je Bůh temnotou pro naši mysl, tak je také víra slepá a zatemňuje naše chápání.“ Tedy kráčet světem, oslepeni Božím světlem – z těchto dvou kategorií popisujících víru, temnota a pravda, je třeba naučit se porozumět každodennímu životu a přijímat nejrůznější životní události. V jedné z nejbolestivějších událostí svého života, v čase uvěznění, Jan od Kříže složil svůj Zpěv duše, jež dospívá k poznání Boha vírou. Podobně také viz půvabná báseň o prameni (Fonte que mana y corre), která ukazuje, jak Jan žil a pěl o své víře.
Janova naděje je jistá: jde o teologální naději. Jan byl velikán chudoby ducha a jazyk naděje se dotýkal jeho duše. Jeho častou střelnou modlitbou byl verš: „Ach nebeská naděje, dosáhneš tak vysoko, jak vysoko sahá tvá naděje!“ Obdobně v jedné jeho básni (tras un amoroso lance) nalezneme: „protože nebeská naděje dosáhne toho, več doufá“.
Ona opěvovaná teologální naděje však není zcela pasivní, jako u člověka, který doufá, že mu vše spadne do klína, aniž by ze své strany cokoliv podnikl. Velkým úkolem našeho každodenního života je osvobodit a oprostit se od věcí, nebýt jejich otrokem, nepropadat jim zcela. Ideální by bylo zacházet s pozemskými skutečnostmi natolik, nakolik je to podle Boží vůle zapotřebí.
Láska je zde charakterizována jako „plná“, tedy dokonalá láska. Když náš duchovní učitel staví základy pro cestu teologálních ctností (Výstup 2,6,1) ujišťuje, že vůle bude přetvořena láskou, tj. že lidská vůle směřuje ke zdokonalení – aby celé srdce, celá vůle byla v Bohu. Sloveso „enterar“ (enterar la voluntad en la caridad) zde není užito ve významu někoho o něčem zpravit, informovat, ale spíše ve smyslu „dovést k integritě“, „přivést k dokonalosti“, tj.: přivést vůli k dokonalé, úplné lásce.
Jedná se o proces, proto se k tomuto vrcholu plné a pravdivé lásky nedospěje za jednu noc, ale bude zapotřebí stále v lásce postupovat kupředu a starat se, aby láska byla stále živější a solidnější, hmatatelnější.
Jan od Kříže nás povzbuzuje, abychom podle tohoto teologálního „itineráře“ kráčeli s postojem poutníka (2N 9,5). Navazuje tak na tradici křesťanské literatury prvních staletí, na spis nazývaný List Diognetovi, kde jsou věřící v Krista přirovnáváni k lidem, kteří „bydlí ve svých domech, ale jako cizinci, všeho se účastní jako ostatní občané a všechno snáší jako cizinci, celá země je jim vlastí a všechna vlast cizinou“.
Poutník prochází světem a jako chudý člověk pokračuje na své cestě a hledá svou vlast, tu, po níž touží, neboť „očekává všechno dobro až tam“. Jako poutník, sirotek a nuzný člověk bez ničeho, z místa „zde“, kde je mu dáno žít, touží a prahne po setkání „tam“ v rodném domě – a více než po příbytku touží po setkání s Otcem a Matkou.