Stěhování do Evropy
V tomtéž roce 1229 ukončil císař Bedřich II. křižácké tažení uzavřením mírové smlouvy na dobu deset let se sultánem Malikem al-Kamelem; ve svém politickém realismu vnímal Bedřich ujednání jako jediný prostředek umožňující křesťanům ze Západu nerušený pobyt na svatých místech okupovaných islámem. Uzavření dohody bylo však v náboženských kruzích přijato s nevolí: papež uvrhl zámořská území do interdiktu, který s sebou nesl rovněž zákaz veřejné bohoslužby. Odzrcadlení této situace nacházíme v jednom dopise Řehoře IX. z roku 1229, jímž dovoluje latinským poustevníkům na hoře Karmel slavit mši svatou za zavřenými dveřmi pro případ interdiktu nad celým územím.
Když mělo desetileté příměří uzavřené Bedřichem II. vypršet, situace latiníků ve Svaté zemi se stávala stále nejistější. V roce 1239 utrpěli křižáci u Gázy od muslimů drtivou porážku. Latinské impérium s hlavním městem v Konstantinopoli, zřízené v roce 1204, se začalo rozpadat. Jeruzalém byl muslimy definitivně dobyt v roce 1244.
Také poustevníci na hoře Karmel zakusili atmosféru všeobecné nejistoty a někteří z nich pomýšleli na návrat do zemí svého původu. První stěhování z hory Karmel do Evropy stanoví tradice do roku 1238. Toto datum je třeba považovat za přibližné a navíc je nutné zdůraznit, že k těmto stěhováním došlo na několikrát. K nejstarším založením mimo Svatou zemi došlo na Kypru, na poušti Fortamii či Frontaine, což je dnes blíže neidentifikovatelné místo, v Mesině na Sicílii, v Aylesford a v Hulne v Anglii, v Les Aygalades u Marseille v Provenci. Avšak úplně prvním, pokud je tradiční údaj správný, se zdá být založení ve Valenciennes (Francie) v roce 1235. První dva anglické konventy byly založeny v roce 1242 karmelitány navrátivšími se do Evropy spolu s Wiliamem Vescyem a Richardem Greyem z Codnoru, šlechtickými rytíři, kteří se zúčastnili křižácké výpravy v roce 1240, jíž velel Richard z Cromvaldu.
Když poustevníci z hory Karmel dorazili do Evropy, dostali se rázem do stejných těžkostí, jimž museli čelit ve Svaté zemi v prvních letech své existence: byli považováni za cizince, kteří skládají sliby na neznámou řeholi, a vyvolávali tak podezřívavost biskupů; na jejich pruhovaný plášť, známku laického stavu, se pohlíželo s nevelkými sympatiemi a jejich ekonomický základ byl nedostatečný. Papež Inocenc IV. tak musel několikrát zasáhnout, aby doporučil nově příchozí blahovůli diecézního kléru.