Konvent na Karmelu
Zavedené instituční změny měly velký vliv na každodenní život poustevníků žijících na hoře Karmel. Velmi pravděpodobně byl vedle již existující oratoře zbudován i společný refektář předepsaný Inocencem IV., a ten se stal prvním jádrem konventu ve vlastním slova smyslu, který pak časem vznikl. V roce 1263 papež Urban IV. doporučil věřícím, aby přispěli na stavbu konventu, započatou karmelitány na hoře Karmel. Zbytky tohoto díla, označeného papežem jako „nákladný projekt“, je možné vidět ještě dnes.
Kromě Evropy se karmelitáni rozšířili i po zemi původu: s jistotou se ví o existenci konventů v Týru a v Akri. Ten první byl založen před rokem 1254. Druhý zřejmě odpovídá potřebám mít opěrný bod v přístavu ve chvíli, kdy začalo stěhování bratří směrem na Západ. Konvent určitě existoval v roce 1261, kdy akrijský biskup odmítal dát karmelitánům povolení ke slavení veřejné bohoslužby. Bratři se odvolali k papeži a Alexandr IV. uznal jejich právo na veřejně přístupný kostel, s věží a hřbitovem, aby bylo možné upozorňovat na slavení bohoslužeb a pohřbívat zde ty, kdo o to požádali. Při stejné příležitosti papež nařídil jeruzalémskému patriarchovi, aby karmelitány chránil před případným obtěžováním, k němuž docházelo pravděpodobně ze strany biskupa, jak lze odvodit z toho, že následujícího roku vyňal papež karmelitány z jurisdikce akrijského biskupa a podřídil je jeruzalémskému patriarchovi.
Rovněž v roce 1261 obdrželi karmelitáni papežskou bulu, která udělovala odpustky těm, kdo přispějí almužnou na stavbu řádových kostelů v Sýrii a na Kypru. To ukazuje na plán apoštolského rozšíření o zámořská území.
Avšak v době, kdy karmelitáni plánovali rozšíření své přítomnosti i v samotné Svaté zemi, sultán Rukn ad-Din Baibars zahájil v roce 1265 boje o znovudobytí území křižáckých království: celé palestinské pobřeží padlo do jeho rukou vyjma Athlitu a Akri. Haifa kapitulovala během jediného dne. I část obyvatel hory Karmel se přidala k latiníkům, kteří se vraceli do zemí svého původu: vždyť i jedna bula Klementa IV. doporučovala karmelitány, kteří uprchli ze svého konventu na hoře Karmel před nepřátelským útočníkem, přízni západních biskupů.
V roce 1272 sultán uzavřel s knížetem Eduardem Anglickým desetileté příměří, které zajišťovalo latiníkům vládu nad pobřežním pruhem mezi Akri a Sidónem, jakož i právo poutníků svobodně užívat cesty do Nazareta. Od této chvíle byla s největší pravděpodobností obnovena přítomnost karmelitánů u pramene Eliášova, pokud byla předtím vůbec přerušena.
Zánik konventu
Poslední jistá zpráva ohledně obyvatel Wadi ‘ain es Siah je z roku 1283. Jistý dominikán, Burkard z hory Sión, který po dlouhou dobu sídlil v Akri, navštívil onoho roku řeholníky na Karmelu:
„Nalevo od Haify, asi míli cesty, která vede k Hradu Poutníků (= Athlit), na hoře Karmel, je Eliášův pramen, místo, jež obýval Elizeus, a studna, kde kdysi žili proročtí žáci a nyní jsou tam bratři Karmelu. Byl jsem tam spolu s nimi.“
V roce 1289 obnovil egyptský sultán své vojenské operace s cílem definitivně vypudit latiníky. Toho roku dobyl Tripolis a v roce 1291 byl obklíčen Svatý Jan z Akri, poslední západní pevnost, která kapitulovala 28. května. 30. července muslimská vojska obsadila Haifu, aniž narazila na odpor, a následně spálila kláštery na hoře Karmel, poté co pobila všechny mnichy. Podle jisté (zřejmě apokryfní) kroniky, připisované karmelitánu Vilémovi ze Sandwiche, která popisuje poslední okamžiky bratří na hoře Karmel, „saracéni úplně zničili město Akri a krásný konvent tohoto řádu (= karmelitánů), jenž se tam nacházel. Odtamtud vyrazili k nedaleké hoře Karmel, vystoupili na ni, zničil klášter bratří blahoslavené Panny Marie z hory Karmel a mečem pobili všechny bratry, kteří se tam nacházeli a kteří zemřeli za zpěvu Salve Regina“.
Je těžké zhodnotit věrohodnost vyprávění, přinejmenším ohledně toho, co se týče osudu konventu. Je-li na jedné straně takřka jisté, že muslimové srovnali se zemí kláštery svaté Markéty a svatého Eliáše, zdá se naproti tomu, že konvent karmelitánů ve Wadi ‘ain es Siah zničen nebyl, jak to dosvědčují zprávy různých cestovatelů, kteří jej shlédli v následujících staletích. Je pravděpodobné, že, když se přiblížilo nebezpečí, karmelitáni – poučeni tím, co se stalo v roce 1265 – opustili svůj klášter a nalodili se směrem na Západ.
Z italštiny přeložil otec Vojtěch od sv. Hedviky OCD.
Ze dne karmelitánské spirituality v Praze.