Tereziino objevení prvotní Řehole
O čem není pochyb, je fakt, že prvotní Řehola byla pro ni poměrně pozdním objevem, jak to lze pochopit ze závěrečných kapitol Knihy Života, plodem vnějších okolností a vnitřních hnutí, která měla vliv na její povolání zakladatelky, konkrétně na základě strašlivého vidění pekla (koncem roku 1559), které v ní zanechalo „velké poryvy prospívat duším“ (Ž 32,6) a přivedlo ji k rozhodnutí složit slib toho, co je nejdokonalejší:
„Poté, co mi dal vidět toto a jiné velké věci a tajemství, které mi Pán, pro to, kým je, chtěl ukázat ohledně slávy, jež se dá dobrým a trest zlým, hledala jsem způsob a možnost, jak bych směla konat pokání za tolik zla a zasloužit něco k získání tak velkého dobra, a toužila jsem utéci před lidmi a skoncovat již úplně se vším a stáhnout se ze světa (…) Přemýšlela jsem, co bych mohla dělat pro Boha. A napadlo mě, že to první bylo následovat povolání do řehole, které mi Jeho Velebnost dala, zachováváním mé Řehole s co největší dokonalostí, jaké bych byla schopna“ (Ž 32,8-9). (12)
A krátce nato, začátkem roku 1560, se v Tereziině cele, jež se změnila ve večeřadlo duchovních (osob), zrodila myšlenka plánu na založení:
„Stalo se jednou, že když jsem byla s jednou osobou, ta řekla mně a jiným, zda bychom nebyly mniškami po způsobu bosých, že by dokonce bylo možné založit klášter. A já, poněvadž jsem v sobě měla tyto touhy, začala jsem s onou paní, mou společnicí vdovou [doña Guiomar de Ulloa], jež měla stejnou touhu, (o tom) rozmlouvat“ (Ž 32,10). (13)
Následujícího roku (1561) došlo spolu s rozběhnutým plánem nového kláštera a s četnými zápornými reakcemi, které ho označovaly za „obrovský nesmysl“ (Ž 32,14), k velkému odporu provinciála, který „změnil názor a nechtěl (to) povolit“ a tím ponechal (klášter) mimo pravomoc Řádu (srov. Ž 32,15; 33,1). Navzdory tomu všemu zůstala Terezie rozhodnutá záležitost dokončit a zřídit klášter na základě karmelitánské řehole, a proto otec Ibáñez a doña Guiomar de Ulloa „napsali do Říma a obratně vyjednávali“ (Ž 33,4), aby získali povolení k založení. A z Říma přišla kladná odpověď dne 7. února 1562 s udělením odpovídajícího breve: „v tomto smyslu vám udělujeme a činíme milost, abyste mohli založit a zbudovat klášter mnišek Řehole a Řádu Panny Marie z hory Karmel“ a „sepsat pravidla a směrnice“. Oba texty, jak tereziánské žádosti, tak i římského breve, se výrazně zmiňují o „Řeholi Karmelu“, ale ani jeden nenaznačuje nic o „první Řeholi“, o Řeholi prvotní, kterou dosud Zakladatelka ještě zdaleka neodhalila. (14)
K tomuto odhalení dospěla až na jaře roku 1562, v toledském paláci doni Luisy de la Cerda, kde se setkala s negramotnou beátou, (15) Marií od Ježíše Yepes, o sedm let mladší než Terezie, která „velmi dobře pochopila – i když neuměla číst – to, co já s tolikerým čtením Stanov nevěděla“ (Ž 35,2). Světice sama nám to detailně vypráví:
„Když jsem tedy byla s tou paní, o které jsem mluvila [doñou Luisou de la Cerda], u níž [v Toledu] jsem strávil víc než půlrok, zařídil to tak Pán, že se o mně dozvěděla jedna beáta našeho Řádu, která bydlela odtud přes sedmdesát mil daleko, a podařilo se jí přijít až sem a obešla několik (osob), aby se mnou mohla mluvit. (16) Pán ji pohnul téhož roku a měsíce jako mne, aby založila jiný klášter tohoto Řádu; a poněvadž jí dal tuto touhu, prodala všechno, co měla a odešla do Říma, aby k tomu obdržela dovolení, a to pěšky a bosa (…) Ukázala mi dovolení, která si přinesla z Říma, (17) a během dvou týdnů, kdy byla se mnou, jsme se domlouvaly na tom, jak založit tyto kláštery. A dokud jsem s ní nemluvila, nedozvěděla jsem se, že naše Řehole – dříve, než se uvolnila – přikazovala, aby se nemělo nic vlastního, (18) ani jsem neměla v záměru založit jej bez renty, neboť bylo mým úmyslem, abychom neměly starost o to, čeho by nám bylo zapotřebí, a nehleděla jsem na mnohé starosti, které s sebou nese to, když se něco vlastní. Tato požehnaná žena, poněvadž ji učil Pán, dobře pochopila – i když neuměla číst – to, co já s tolikerým čtením Stanov nevěděla“ (Ž 35,1-2).
Tato novinka se záhy stala skutečným problémem, poněvadž ani záležitost základního financování konventu nebyla jasná. Zpočátku, jak to Terezie právě vyjádřila, nebyla pro to založit jej bez renty, „neboť bylo mým úmyslem, abychom neměly starost o to, čeho by nám bylo zapotřebí“ (Ž 35,2); „nebylo mým úmyslem, aby (zde) bylo tolik přísnosti ve vnějším ani aby byl bez renty, spíše jsem chtěla, aby zde, pokud je to možné, nic nechybělo“ (CV 1,1). Během oněch patnácti dní rozmluv s granadskou beátou však objevuje ideál naprosté chudoby prvotní Řehole: „že naše Řehole – dříve, než se uvolnila – přikazovala, aby se nemělo nic vlastního“ (Ž 35,2). Co s tím? Závěrečnými kapitolami Knihy života prosvítá vnitřní zápas Zakladatelky, která se nachází mezi svou vlastní realistickou vizí a návrhy nové chudoby.
Ze tří důvodů váhala: předně, aby jí odpor města neznemožnil založit klášter bez renty, neboť již tak zde bylo značné množství mnišek, jak zajištěných, tak i chudých, a to víc než dostatek na to, aby se muselo čelit problému dalšího nového konventu, zřízeného a nastálo odkázaného na almužny; druhým důvodem bylo, že by její společnice při zakládání nemusely snést nepohodlí takové chudoby; a za třetí, že by tato chudoba „byla příčinou roztržitosti, neboť jsem vídala, jak některé chudé kláštery nebyly příliš usebrané (Ž 35,2). Aby odstranila tuto řadu pochybností, začala se ptát na názor zpovědníků a učenců. Otec Ibáñez jí odpověděl „dvěma archy námitek a teologie, abych to nedělala [= nezakládala bez renty], že to důkladně prostudoval“ (Ž 35,4). Naproti tomu svatý Petr z Alkantary jí zaslal energický dopis, který začínal výčitkou, že žádá „o názor učence v tom, co jim nepřísluší“, že „o dokonalosti života se nemá jednat, leč s těmi, kdo ji žijí“, takže „chce-li získat radu učenců bez ducha, ať si vyhledá pořádnou rentu“, ale „pokud chce následovat Kristovy rady k větší dokonalosti“, „za žádných okolností ať nepřijímá rentu“ (Ž 36,20). (19)
Začátkem července 1562 se Terezie vracela do Avily a téže noci tam dorazilo i breve z Říma (srov. Ž 36,1), avšak bez odkazu na prvotní Řeholi a na její ideál chudoby. Rozhodnuta přiklonit se k úsudku svatého Petra z Alkantary, „poněvadž jsem již věděla, že to bylo podle Řehole [= radikální chudoba] a viděla v tom větší dokonalost“ (Ž 35,3), pospíšila si požádat o další breve, které by napravilo nedostatky předcházejícího, na což jí bylo odpovězeno z Říma dne 5. prosince téhož roku, kdy jí došlo breve k absolutní chudobě: „v tomto smyslu vám udělujeme a činíme milost, abyste nemohly vlastnit žádný majetek ani společně ani jednotlivě, podle formy prvotní Řehole zmíněného Řádu“. (20) Nespokojena s tím požádala vzápětí papeže Pia IV. o bulu, která by „s větší jistotou potvrdila“ breve absolutní chudoby; ta jí byla udělena dne 17. července 1565 a až tím Terezie považovala založení kláštera za konečně uzavřené: „byl dokončen úplně“, a: „nestálo mě to málo námahy, aby bylo s celou pevností a autoritou Svatého otce stanoveno, aby se nemohlo udělat nic jiného ani aby tu někdy byla renta“ (Ž 33,13; 39,14). (21)
Všechny tyto události, objev prvotní Řehole, a jejich důsledky nejsou vzdálené tomu, co bychom mohli nazvat „sociálním obrácením“ Terezie (což je jen jedno z tolika obrácení), neboť spolu s evangelijní chudobou objevila v toledském paláci doni Luisy de la Cerda v kontaktu s oněmi šlechtickými kruhy i lživost cti, která ji přivedla k tomu, aby se úplně osvobodila od tolika konvenčností: „Získala jsem z toho velký užitek, a řekla jsem jí ho. Viděla jsem, že byla ženou jako já a podrobenou vášním a slabostem jako já, a že panství si je třeba málo cenit (…) A tak jsem si úplně zošklivila touhu být paní (…) Je to podrobenost, jedna ze lží, kterou tvrdí svět, když nazývá pány osoby podobné (ostatním), a přitom se mi nezdá, že by jimi byly, nýbrž (jsou) otroky tisícera věcí“ (Ž 34,4). Bylo to tehdy, a právě kvůli tomu, co se stalo, kdy se setkala se světem chudých a nabyla nové citlivosti vůči tomu, nač byla předtím přirozeně alergická, jak to ona sama ukazuje těmito objevnými slovy o svém mimořádném způsobu chování: „Zdá se mi, že mám mnohem více soucitu s chudými, než jsem mívala (…) Nemám k nim žádný odpor, a to ani když s nimi jednám a jsem jim na dosah ruky. A to nyní vidím jako Boží dar, neboť třebaže jsem jim z lásky dávala almužnu, přirozený soucit jsem neměla. Vnímám v tom značné zlepšení“ (R 2,6). (22)