Karmelitánská řehole žitá a interpretovaná svatou Terezií

Salvador Ros García OCD

Úvod

Uprostřed 16. století, v Kastilii rozbouřené duchovním neklidem a reformními hnutími, která nabízela návrat k ryzím počátkům, jež byly – dle některých –zatemněny následnými zmírněními prvotní řehole, a kdy se volalo po obnovení její přísnosti (protože přísnost, v celé své syrovosti – dle hesla „čím hůř, tím lépe“ – byla nejnápadnější známkou totožnosti každé reformy), (1) svatá Terezie nepřestávala s tím nejlepším úsudkem upozorňovat své mnišky a bratry, že „celá naše řehole a stanovy neslouží ničemu jinému než jako prostředky, abychom to [= lásku k Bohu a bližnímu] zachovávaly s větší dokonalostí“ (1H 2,17); (2)
že „naše řehole nesnese tvrdé osoby“ (D otci Graciánovi z 19. listopadu 1576, 3); že „se nejde proti řeholi, když existuje naléhavá potřeba, ani se tím není třeba znepokojovat“ (D bosým karmelitkám v Sorii z 28. prosince 1581, 6); že „sklíčená duše nemůže dobře sloužit Bohu“ (D otci Graciánovi z 21. února 1581, 3); a proto také, ať se představená „snaží vést každou (sestru), kudy ji vede Jeho Velebnost, za předpokladu, že dodržuje poslušnost a nejpodstatnější věci v řeholi a stanovách“ (Z 18,9).
Už na základě soudnosti těchto upozornění lze docenit lidský talent a mimořádnou inteligenci této ženy, (3) která namísto toho, aby se odvolávala na řeholi za účelem prohloubení přísnosti, činí tak naopak proto, aby ji usměrňovala, aby doporučovala mírnost a prozíravost: „chtěla bych, aby zachovávaly řeholi, což je to, co je třeba nejvíce dělat, a ostatní aby bylo s mírností“ (Z 18,7); „nezachováváme nejmenší věci z řehole a chceme si svéhlavě vymýšlet kajícnosti, takže pak nemůžeme dělat ani jedno ani druhé“ (CV 10,6; srov. 6H 6,7); „je možné natolik přetížit [příkazy], že se pak opomíjí to, co je důležité v Řeholi“ (ZpV 20).
A celkem vzato ne všichni uměli interpretovat tak jako ona, která byla přesvědčena, že „je zapotřebí rozumu, aby člověk pochopil dokonalost a ducha naší Řehole“ (Z 18,8).
A přesně proto, že „věci duše se mají zvažovat vždy s plností a širokostí a velikostí“ (1H 2,8), že ke správnému pochopení a interpretaci záležitostí ducha, „který je mnohem bohatší než litera a velmi mimořádný a přesahuje její hranice“, (4) se také vyžaduje značná dávka talentu a rozumu jako byl ten její, nás nadmíru zajímá poznání její vlastního chápání karmelitánské řehole, textu, který je po Písmu nejcitovanějším (85krát!) v jejích spisech. (5)
Proto jako z výchozího bodu začněme připomínkou vývoje tohoto inspirujícího textu, tří redakčních období předcházejících svaté Terezii a obecně označovaných podle jména příslušných autorit: (6)

Řehole v konventu Vtělení v Avile
Tereziino objevení prvotní Řehole
Řehole a nový styl života u svatého Josefa v Avile
Duch Řehole v tereziánských spisech

Závěr

Karmelitánská řehole, jak jsme právě viděli, byla pro Terezii řeholí Panny (Z 14,5) a proto poutem společenství ducha s oněmi našimi svatými otci z hory Karmel (srov. CV 11,4; 13,6; 5H 1,2; Z 14,4n.; S 32), jedním z oněch míst, kde zavanul Duch a dal život evangelijnímu ideálu kontemplace. S řeholí chtěla Terezie začít znovu dýchat ono duchovní ovzduší biblické hory: „protože toto byl náš počátek, z tohoto rodu pocházíme, od oněch našich svatých otců z hory Karmel, kteří v tak velké samotě a s takovým pohrdáním světa hledali tento poklad, tuto vzácnou perlu, o níž hovořím“ (5H 1,2). A za tímto účelem ji žila a moudře interpretovala, když dokázala vyzdvihnout to, co je na jejím duchu podstatné: pozvání k životu v poslušnosti Ježíši Kristu, poustevnickou inspiraci a její jádro kontemplativního života, ustavičnou modlitbu, naslouchání biblickému slovu v mlčení a samotě, její výraznou pavlovskou motivaci, její obraz teologálních a asketických ctností, hodnotu chudoby a práce.

Ze španělského originálu přeložil otec Vojtěch od sv. Hedviky OCD.

Ze dne karmelitánské spirituality v Praze.

 Zpět