Řehole a nový styl života u svatého Josefa v Avile
Řehole „bez uvolnění“ byla nejen naléhavým stimulem v tereziánském zakladatelském záměru, ale také prvním konstitucionálním jádrem nového domu. Jeho chodu je nemožné porozumět bez textu Řehole v rukou jeho mnišek, které dokonce sama jejich Zakladatelka nazývá na způsob příjmení: „bosé mnišky naší Paní Karmelské prvotní Řehole“, (23) a které skládají sliby výslovně „podle prvotní Řehole naší Paní Karmelské bez zmírnění“. (24) Pro ně, pokud vůbec uměly číst, byl latinský originál nepochopitelný; musely mít překlad v lidovém jazyce, v kastilštině.
Na druhou stranu, jak je známo, originální text Řehole byl koncipován pro řeholníky – muže, nikoli pro mnišky. Ve druhé polovině 16. století, když byly vypracovávány Stanovy mnišek, upravil se pro ně text Stanov bratří. Mělo se to tak udělat i s Řeholí? Tak se o to postarala pro svůj konvent v Alkale Marie od Ježíše: dvojí překlad a úprava Řehole, z latiny do kastilštiny a z mužského rodu do ženského, ve shodě s obyčejem, jak se s ním setkala u některých karmelitek v Itálii. (25) Naproti tomu Terezie chtěla pouze překlad do kastilštiny, tak jak text stál, bez úprav do ženského rodu. A získala jej, avšak ne ze slavného kodexu ve Vtělení, nýbrž z jiného zdroje: překlad nepříliš dokonalý, avšak o dost lepší než ten Marie od Ježíše, přičemž oba pocházely z téhož kastilského kmene, jak lze vidět z celé řady společných anomálií a chyb. (26)
Důležitost tohoto textu pro novou komunitu svatého Josefa v Avile dosvědčuje ona sama těmito slovy s oficiálním nádechem a celým množstvím detailů: „Zachováváme Řeholi naší Paní Karmelské, a to úplně bez uvolnění, nýbrž jak ji uspořádal bratr Hugo, kardinál od svaté Sabiny, která byla dána roku 1248, v pátém roce pontifikátu papeže Inocence IV.“ (Ž 36,26) a dodává o několik řádek dále při vypočítávání dalších dvou konkrétních detailů jejich praxe, že se jedná o „tutéž prvotní Řeholi“ (Ž 36,27). (27)
První, co je třeba si ujasnit, je to, že ne všechny detaily jsou správné ani že toto byla historicky prvotní Řehole, první formula vitae daná svatým Albertem poustevníkům z hory Karmel. Je také jasné, že není třeba obviňovat Světici přinejmenším z neznalosti a zmatku, (28) vždyť v jejích vlastních spisech jsou velmi jasné náznaky, že znala Albertovu Řeholi. Tak například v Cestě dokonalosti píše ohledně úplné chudoby: „našimi zbraněmi jsou svatá chudoba a to, co se na počátku našeho Řádu tolik cenilo a zachovávalo našimi svatými otci, jak mi to řekl ten, kdo to ví, že z jednoho dne na druhý nic neuchovávali“ (CV 2,7). A ještě jasněji ve Stanovách: „Doba jídla nemůže být dohodnuta, neboť ta je ve shodě s tím, jak to dá Pán. Kdyby měla být…“ (S 26), odstavec, v němž zaznívá vsuvka Albertovy Řehole, která nepřešla do Inocencovy a která zněla takto: „Nullus fratrum dicat sibi aliquid esse proprium, sed sint vobis omnia communia, et ex iis quae Dominus vobis dederit, distribuantur unicuique per manum prioris“ (Řehole,10). (29)
Když Terezie mluví o „prvotní“ Řeholi a „bez uvolnění“, používá tím jen běžnou terminologii, neboť tak se tehdy označovala Řehole ve své právní fázi předcházející té, která v Řádu platila, tedy bez papežských dispenzí či zvykových úprav, jak se v té době praktikovala. Ve skutečnosti byla takto označována i na oficiální úrovni, jak v papežských dokumentech, které došly Světici z Říma, tak v těch, jež jí napsal generál Řádu, otec Rubeo. Ten neměl nejmenší pochybnost, že Řehole přijatá matkou Terezií a jejími mniškami u svatého Josefa v Avile je „první“, „prvotní“, prima Regula. (30)
V jedné věci se ovšem skutečně mýlila: totiž v tvrzení, že byla „bez uvolnění“. V kanonickém smyslu tomu tak nebylo: Řehole schválená Inocencem IV. „objasňovala, upravovala a zmírňovala“ Albertovu Řeholi: „Nos, vestris piis desideriis annuestes, declarationem et correctionem ac mitigationem huiusmodi auctoritate apostolica confirmamus“. (31) Tereziin omyl pocházel dozajista ze špatného španělského překladu, který používala, v němž překladatel tento odstavec, jenž mluvil o úpravě a zmírnění Řehole, nejen vynechal, nýbrž zde dokonce uvedl pravý opak: „nyní tedy My, odpovídáme na vaše zbožná přání a s Apoštolskou autoritou potvrzujeme zmíněné prohlášení“. Navíc dodal další vsuvku v rozporu s papežským dokumentem: „ty [= úpravy], které následují, jsou bez takového zmírnění“. A aby své dílo manipulace dokonal, uvedl Řeholi následujícím titulem: „Následuje Řehole a Stanovy bosých řeholníků Řádu naší Paní z hory Karmel prvotní Řehole bez jakéhokoli uvolnění“. (32)
Přesto není dobré ztratit ze zřetele jiný důležitý argument pro Tereziinu volbu Inocencova textu, který objasnil Tomás Álvarez: (33) Terezie vyšla z těžkého komunitního života ve Vtělení. Aby zavedla jasně definovaný styl karmelitánského života, ležely jí na srdci dvě věci: samota a komunita. Obě pěkně pospolu. Když mluví o ideálu u svatého Josefa v Avile a říká, že spočívá v tom žít „samy se Samým“ (Ž 36,29), „nebýt spolu, než jen ve vyznačených hodinách“ (CV 4,9; S 8), „protože styl, který chceme vést, je nejen být mniškami, ale i poustevnicemi“ (CV 13,6), potvrzuje tím prvotní poustevnickou inspiraci Řehole. A když říká, že „jsme sbor Kristův“ (CE 20,1), „holubníky Panny (Marie)“ (Z 4,5), že „zde mají být všechny přítelkyněmi“ (CV 4,7), a „čím světější, tím družnější“ (CV 41,7), chtěla zdůraznit cenobitský charakter Řehole, který hojně vypracuje a odstupňuje. Integrace těchto dvou prvků se bezpochyby nacházela nejlépe formulována v Inocencově Řeholi. Proto si volí ji.
A na základě Řehole, jak se pokusíme nyní nahlédnout, včlenila do svého nového stylu života čtyři základní principy: ustavičnou modlitbu (CV 4,2; 21,10), samotu (CV 4,9; 11,4; 13,6; S 8), chudobu (Ž 35,2-3; S 9-10) a ruční práci (S 22.24; ZpV 12). Čtyři staré principy, avšak na druhou stranu, s novým významem.