Duch Řehole v tereziánských spisech

Co Terezie hledala v Řeholi, byl více duch než litera. Proto si i její zakladatelská činnost kladla za cíl jít za „literu“ Řehole, za prostou reformu. (34) Jak jsme to již naznačili na začátku, Řehole je v tereziánských spisech citována celkem pětaosmdesátkrát: třicetkrát v Zakládáních, jedenáctkrát v Dopisech, devětkrát v Knize života, devětkrát v druhé redakci Cesty (valladolidský kodex), sedmkrát v první redakci Cesty (kodex z El Escorialu), sedmkrát ve Stanovách, pětkrát v Příbytcích, třikrát ve Způsobu vizitování, dvakrát v Meditacích nad Písněmi a dvakrát v Zápiscích. Avšak důležitější než číselná kvantita je její originální interpretace.

Ve Stanovách

Nevíme, kdy Terezie sestavila první normy, snad před sepsáním Cesty dokonalosti (1566) a snad dokonce i před Knihou života (1565), neboť již v ní mezi řádky v detailní citaci ohledně Řehole dodala: „Třebaže má jistou přísnost, protože se nikdy nejí maso bez potřeby a postí se po osm měsíců a jiné věci, jak je vidět v samotné prvotní Řeholi, mnohým sestrám je to dokonce málo a zachovávají i jiné věci, které jsme k jejímu plnění s co největší dokonalostí považovaly za nezbytné, a doufám, že započaté (dílo) bude v Pánu postupovat kupředu, jak mi to Jeho Velebnost řekla“ (Ž 36,27). Dokladem toho, že ony „jiné věci“ se vztahují na počáteční Stanovy, jsou některé detaily v Cestě, naznačované již od úvodu jako „léky proti některým malicherným pokušením, které vkládá ďábel“ (CV úvod,2) a které jsou jakoby aplikací Řehole: „Jako lék na toto je velkou věcí nebýt spolu, leč jen ve vyznačené hodiny, ani spolu nerozmlouvat ve shodě se zvykem, který nyní máme, jímž je nebýt spolu, jak to nařizuje Řehole, nýbrž každá odděleně ve své celé. Ať se u svatého Josefa chrání mít společnou dílnu“ (CV 4,9).
Co víme, je, že na jaře roku 1567 otec generál nejen schválil dosavadní Stanovy u svatého Josefa v Avile, nýbrž že je navíc schválil i pro nová zakládání, a to jak mnišek, tak bratří, kteří budou pod jeho poslušností. (35) Šlo o velmi krátký text, (36) jen o něco rozsáhlejší než samotná Řehole a založený na ní, jak je možné pochopit z těchto sedmi klauzulí:

Co se týče samoty, usebrání v cele, „Řehole přikazuje, aby každá byla sama…“ (č. 8).
Co se týče kající praxe, „nemá se jíst vůbec maso, není-li to potřeba, jak to přikazuje Řehole“ (č. 11).
Ohledně stejného chování ke všem bez výsad: „Ať se nebere větší ohled na převorku a [služebně!] starší (sestry) než na ostatní, jak přikazuje Řehole, nýbrž ať vládne pozornost k potřebám a věku, a spíše na potřebu…“ (č. 22).
Ohledně ruční práce: „Ať se má ve vážnosti to, co nařizuje Řehole: aby každý chtěl jíst to, co si vydělá prací, a jak to dělal svatý Pavel“ (č. 24).
Ve věci úřadů: „Úřad matky převorky ať je ve velké vážnosti, aby se v tom všem zachovávala Řehole a Stanovy“ (č. 34; srov. Z 18,6; ZpV 22).
Co se týče sesterského napomínání v kapitulách vin: „viny sester ať jsou napravovány s láskou podle Řehole“ (č. 43).
A nakonec na obecnou vyváženost obsahu Stanov upozorňuje, že „skoro všechno je uspořádáno ve shodě s naší Řeholí“ (č. 31).

Vzhledem k tomuto poslednímu tvrzení lze říci, že Stanovy jsou pro Terezii jakoby prodloužení a aplikace Řehole, což vyžaduje komplementární četbu obou textů. Nuže, v tereziánských Stanovách se objevuje vůči Řeholi jedna důležitá novinka: společná rekreace, něco, co neexistovalo v klášteře Vtělení a co Terezie zavedla dvakrát denně, po jídle a po kompletáři a modlitbě (S 26-28), a kvůli čemu neváhala upravit samotnou řeholi, když zmírnila předpis o mlčení v průběhu dne a oddálila čas „velkého mlčení“ (S 7 a 28). Je známo, s jakou neústupností bránila tuto novotu (srov. Dopis Marii od sv. Josefa z 8. listopadu 1581,20) a jak protestovala proti jednomu vizitátorovi, který navrhl mniškám a bratřím, aby neměli rekreaci ve dnech, kdy přijímají eucharistii (Dopis otci Graciánovi z 19. listopadu 1575,2). (37) Jestliže je v tomto případě text Řehole obohacen o text Stanov, ten zase odesílá ke třetímu textu: k Cestě dokonalosti.

V Cestě dokonalosti

Na začátku psaní tohoto spisu, jak se zdá, si Terezie předsevzala sledovat zblízka Řeholi a Stanovy, jako kdyby měla jen komentovat jejich obsah: „Nemyslete si, mé přítelkyně a sestry, že vás zatížím mnoha věcmi, neboť dal by Bůh, abychom dělaly ty, které naši otcové nařídili v Řeholi a Stanovách (…) Pouze tři šíře objasním, a ty jsou ve Stanovách“ (CE 6,1; CV 4,4). Ale pak, jak kniha pokračuje, již výklad tématu běží s úplnou nezávislostí na právním kodexu domu a autorka svůj spis orientuje jako skutečnou příručku duchovní formace pro své mnišky, v jejímž světle je třeba číst a interpretovat také předchozí legislativní texty.

Jasně ukazuje, že mezi motivy založení domu, byla hlavním cílem Řehole: „budu považovat za velmi dobře využitá všechnu ona trápení, kterými jsem prošla, abych založila tento kout, kde jsem si také předsevzala, aby se zachovávala tato Řehole naší Paní a Vládkyně s dokonalostí, s jakou se začalo“ (CV 3,5).
Stejným způsobem se v řeholi nachází primát ustavičné modlitby jako prvořadé činnosti karmelitky: „Naše prvotní řehole říká, abychom se modlitby bez přestání. Budeme-li dělat toto se vší pečlivostí, s jakou můžeme, což je to nejdůležitější, pak neopomineme dodržovat i posty a disciplíny a mlčení, které přikazuje Řád; protože už víte, že aby modlitba byla opravdová, musí si tím napomáhat, neboť pohodlí a modlitba se nesnášejí“ (CV 4,2).
Na tutéž výzvu řehole apeluje dále s jemnou ironií ve své polemice proti odpůrcům mentální modlitby: „Zanechejte strachů, kde se není čeho bát; pokud vám jej někdo vnukne, objasněte mu s pokorou cestu. Řekněte, že máte Řeholi, která vám přikazuje, abyste se modlily bez přestání (neboť tak nám to přikazuje) a že ji máte dodržovat. Řeknou-li vám, aby byla ústní, naléhejte, zda nemá snad být rozum a srdce při tom, co říkáte. Řeknou-li vám, že ano (poněvadž vám nebudou moci říci nic jiného), uvidíte, že přiznávají, že je nutné mít mentální modlitbu, a dokonce i kontemplaci, pokud vám ji tam Bůh dá“ (CV 21,10).
A přesně proto je zde styl života, zcela podřízený tomu, co je podstatné, této typicky její modlitbě: „je velkou věcí nebýt spolu, než jen ve vyznačených hodinách ve shodě se zvykem, který nyní máme, jak přikazuje řehole, leč každá oddělená ve své cele. Ať se u svatého Josefa chrání mít společnou dílnu, protože s větší snadností zachová mlčení každá, když bude sama, a navyknout si na samotu je velká věc pro modlitbu; a poněvadž toto má být základem tohoto domu, je zapotřebí vkládat úsilí do zamilování si toho, co nám k tomu více napomáhá“ (CV 4,9).

V Knize o zakládání

Je to právě zde, kde je řehole nejhojněji citována (třicetkrát) jako pouto duchovní a právní jednoty mezi všemi domy, jak mnišek, tak bratří, úplné chudoby či s rentou, pod pravomocí Řádu či biskupa, poněvadž navzdory těmto rozdílům „ve všem kráčejí po způsobu, jak se postupuje u svatého Josefa v Avile, neboť jsou téže řehole a stanov“ (Z 3,18).

Ohledně tohoto „způsobu postupu“ je jednou ze zásluh Knihy o zakládání, napsané během Tereziina putování v posledním desetiletí jejího života, že nám dovoluje nahlédnout schopnost přizpůsobení a rozumnost, s jakou Světice uměla rozlišit absolutní od relativního, podstatné od okrajového, „za předpokladu, že se neprohřešuje proti poslušnosti ani v nejpodstatnějších věcech Řehole a Stanov“ (Z 18,9). To je příklad konventu v Malagónu (1568), kdy dvě věci pro ni tak důležité, jako byly úplná chudoba (založení bez renty) a abstinence od masa, byly dispensovány, „jelikož místo je tak malé“ a aniž by se tím narušila věrnost duchu řehole. Tento výjimečný příklad lze zhruba nahlédnout v Z 9,2-5, avšak velmi puntičkářsky specifikovaný v klauzulích smlouvy s doñou Luisou de la Cerda:
„Podmínkou je, aby mnišky skládaly a zachovávaly zmírněnou řeholi naší Paní Karmelské, jak v tom, že budou jíst maso, tak v tom, že budou mít společnou rentu; a přesto, ve všech ostatních věcech ať jsou vázány zachováváním stanov prvotní řehole naší Paní Karmelské ve shodě s tím, jak se skládá a zachovává v Klášteře svatého Josefa v Avile a naší Paní z hory Karmel v Medině del Campo a v ostatních klášterech prvotní řehole, jak v chování a zvycích modlitby, tak ve způsobu oblékání a v tom, že nebudou vlastnit nic jednotlivě, stejně tak jako i ve všech ostatních věcech“. (38)
Případ Malagónu, který zdaleka nemůže být považován za založení druhé kategorie, byl prvním z řady klášterů zřízených na ekonomickém základu stálých a jistých příjmů, a došlo u něho ke změně vzhledem na jiné možnosti, ospravedlněné pouze nouzí místa a vyššími imperativy, jak jí to řekl její vnitřní učitel v prvním okamžiku váhání: „abych si pospíšila založit tyto domy, neboť u jejich duší nalézá odpočinek; abych jich vzala, kolik mi jich dají, protože jich je mnoho, které mu neslouží, poněvadž nemají kde; a aby ty (domy), které zřídím na malých místech, byly jako tento, neboť i tak si mohou touhou zasloužit konat to, co v ostatních, a abych se postarala, aby všechny byly pod vládou představeného“ (R 6,2). (39)
Co se týče ostatního, je to právě prostřednictvím Knihy o zakládání, kde lze nejlépe postřehnout novátorský charakter tereziánského díla, její přesvědčení včetně toho, že je celé k tomu, „aby se obnovila řehole Panny, jeho Matky, naší Paní a Patronky“ (Z 14,5; srov. 23,12). Odtud plynou ustavičná povzbuzení, jež nacházíme v průběhu knihy, v klíčových okamžicích, aby obnovila onu milost počátků (srov. Z 4,5-7; 27,11n.; 29,32n.), povzbuzení jako to, které napsala koncem roku 1576, kdy ji hořké okolnosti reformy a nespoutaná pronásledování proti ní přiměly se domnívat, že reforma je definitivně zničena:
„Kéž by nám Jeho Velebnost dala v hojnosti svou milost, aby nás přesto nic neodradilo od toho, abychom kráčeli stále vpřed v jeho službě, a aby nás všechny chránil a pomáhal nám, aby se pro naši slabost neztratil tak velký začátek, když si posloužil, aby je započal tak ubohými ženami jako (jsme) my. Jeho jménem vás žádám, moje sestry a dcery, abyste stále prosily našeho Pána, a aby si každá z těch, které přijdou, uvědomovala, že u ní znovu začíná tato prvotní řehole Řádu Panny, naší Paní, a aby si v žádném případě nedovolila v ničem uvolnění. Zvažte, že malými věcmi se otevírá brána velmi velkým, a že, aniž by se to pocítilo, k vám takto vstoupí svět. Vzpomeňte si na bídu a utrpení, které se muselo přestát kvůli tomu, z čeho se vy těšíte bez námahy; a pokud si toho dobře všimnete, uvidíte, že tyto domy zčásti nezaložili lidé, nýbrž mocná Boží ruka, a že Jeho Velebnost ráda vede dál díla, která tvoří, pokud nebudou zanedbána námi (…) Protože budeme-li stále prosit Boha, aby je vedl dál, a nebudete se v ničem spoléhat na sebe, neupře vám své milosrdenství. Máte-li důvěru v něj a odvážného ducha, což má Jeho Velebnost velmi ráda, nebudete mít strach, že by vám něco chybělo“ (Z 27,11n.).

Zpět na úvod

Poznámky pod čarou:

(1) Srov. J. García Oro, Conventualismo y Observancia. La reforma de las órdenes religiosas en los siglos XV y XVI, in: Historia de la Iglesia en España, svazek III/1, Madrid, 1980, ss. 211-349, kde autor shrnuje své předcházející práce. Nejvlivnější model pro všechny reformy (rozhodně alespoň pro reformu karmelitánskou) bylo františkánské hnutí s jeho zemědělskými poustevnami v San Pedro Regalado, Pedra Villacrecesa a plány františkánského kardinála Cisnerosa a realizace sv. Petra z Alkantary, inspirátora sv. Terezie. Vynikající dokumentaci viz v mimořádném čísle časopisu Archivo Ibero-Americano 17 (1957), s. 17-945.
(2) Spisy svaté Terezie citujeme podle následujících zkratek: CE = Cesta dokonalosti (první redakce z El Escorialu); CV = Cesta dokonalosti (druhá redakce z Valladolidu); D = Dopisy; H = Příbytky aneb Vnitřní hrad; R = Relace; S = Stanovy; Z = Kniha o zakládání; ZpV = Způsob vizitování konventů; Ž = Kniha života. Překlad neodpovídá běžným českým vydáním, nýbrž vychází bezprostředně z citací článku.
(3) „Terezie, velká hlava“: tak ji nazýval dle svědectví sestry Alžběty od sv. Dominika dominikán Pedro Fernández; srov. Procesos, ed. Silverio de Santa Teresa, in: Biblioteca Mística Carmelitana (= BMC), svazek 19, s. 495.
(4) Hermeneutický princip, který připomíná svatý Jan od Kříže ve Výstupu na horu Karmel, 2,19,5, když komentuje pavlovský text z 2 Kor 3,6.
(5) Odkazujeme zde na následující základní studie, které tvoří osu této práce: Tomás de la Cruz-Simeón de la S. Familia, La Reforma Teresiana. Documentario histórico de sus primeros días, Roma 1962; Un proyecto de vida. La Regla del Carmelo hoy, ed. B. Secondin Madrid 1983; L. Saggi, Santa Teresa de Jesús y la „Regla primitiva“, in: tamtéž., s. 133-147; T. Álvarez, Nuestra „Regla del Carmen“ en el pensamiento de Santa Teresa, in: tamtéž, s. 148-163, přetištěno a rozšířeno in: Estudios Teresianos, 1. svazek, Burgos 1995, s. 169-192; Týž, Santa Teresa y la Regla del Carmelo. Nuevos textos de la Regla anteriores a la Santa, in: Monte Carmelo 93, 1985, s. 239-294; Týž, Renuncia a la Regla mitigada. Autógrafos de Santa Teresa y de Inés de Jesús, in: Monte Carmelo 99, 1991, s. 85-97; Týž, Regla del Carmen, in: Diccionario de Santa Teresa, ed. T. Alvarez, Burgos 2002, s. 526-527; M. Herráiz, La Regla interpretada por Santa Teresa, in: La Regla del Carmelo, Roma 2000, s. 45-58; S. Ros, El carisma del Carmelo vivido e interpretado por Santa Teresa, in: La recepción de los místicos Teresa de Jesús y Juan de la Cruz, Salamanca 1997, s. 537-572.
(6) Srov. C. Cicconetti, La Regola del Carmelo. Origine-Natura-Significato, Roma, 1973. Dobré shrnutí: D. Lombardo, Los estratos del texto y su significado, in: Un proyecto de vida…, s. 115-120.
(7) Srov. M. H. Laurent, La lettre Quae honorem Conditoris, in: Ephemerides Carmeliticae 2, 1948, s. 5-16.
(8) Srov. N. González y González, El monasterio de la Encarnación de Ávila, sv. I, Ávila, s. 130. Úplný text notářského zápisu, s. 128-130. „Jsme si jisti, že všechny mnišky ve Vtělení skládaly svou profesi ve smyslu znění výše uvedeného textu, a že stejná byla i formulace profese, jak ji složila svatá Terezie od Ježíše 3. listopadu 1537. Přetrvala nezměněná až do konce 16. století, kdy byly sepsány nové Stanovy ve shodě s předpisy tridentského koncilu“ (tamtéž, s. 130).
(9) Tak uzavírá výše citovaný historik: „jsme přesvědčeni, že v časech svaté Terezie neměl Klášter Vtělení v Avile vlastní psané Stanovy. A tento svůj názor opíráme o jeden odstavec kronikáře Pinela: neboť v období osmdesáti let neměly stanovy, nýbrž pouze Řeholi a rozhodnutí představených, které zachovávaly bez pevné formy až do roku 1595, kdy byly pro řeholnice sepsány Stanovy na generální kapitule v Římě“ (N. González, o. c., sv. II, s. 76n.).Podle toho by, jak si toho povšiml už O. Steggink, La Reforma del Carmelo español. La visita canónica del general Rubeo y su encuentro con Santa Teresa (1566-1567), Roma, 1965, s. 64, stanovy publikované otcem Silveriem (in: BMC, sv. 9, s. 481-523) nepatřily konventu Vtělení v Avile, nýbrž jinému klášteru stejné dedikace (ve Valencii, Granadě či Seville).
(10) Srov. O. Steggink, La Reforma del Carmelo…, s. 358, pozn. 74. Rukopis se v současné době nachází v Generálním archívu O.Carm. v Římě (signatura: II, C.O. II,35). Obsahuje 276 pergamenových listů s gotickým písmem ve dvou barvách a s následujícím dvojjazyčným textem (latinským a kastilským): Stanovy generála Giovanniho Ballestera z roku 1369 (fol. 1r-101v); tři spojené texty Pedra Riery z roku 1334: anonymní Tractatus de origine (fol. 110v-118r); Viridiarium generála Giovanniho Grossiho z počátků 15. stol. (fol. 118r-123r); tři právní dílka menšího významu: traktát Utrum religiosi possunt facere testamentum (fol. 123v-124r), Privilegium, což je jakýsi bulář Řádu (fol. 124r-143v), a traktát Quia novissimo iure plura statuta contra religiosos mendicantes (fol. 144r-157v); a konečně nejrozsáhlejší část kodexu: Decem libri de Institutione et peculiaribus id est familiaribus gestis religiosorum, od Filipa Ribota (157v-274v), kde se nacházejí dvě další kopie Řehole: Albertův text (fol. 239v-240v) a text Inocencův (fol. 253r-254v). Pro detailnější údaje, srov. Graziano di Santa Teresa, Il Codice di Avila, in: Ephemerides Carmeliticae 9, 1958, s. 442-452; T. Álvarez, Santa Teresa y la Regla del Carmelo. Nuevos textos de la Regla anteriores a la Santa, in: Monte Carmelo 93, 1985, s. 239-294, zvláště s. 262-287, kde předkládá čtyřsloupcovou synopsi tří kastilských textů Řehole obsažených ve slavném rukopisu a „Inocencův“ text přeložený otcem Graciánem a vydaný v tereziánských Stanovách z roku 1581: Regla primitiva y Constituciones de las Monjas descalzas de la Orden de nuestra Señora la Virgen María del Monte Carmelo, Salamanca, 1581, s. 1-16.
(11) T. Álvarez, Santa Teresa y la Regla del Carmelo…, s. 254n.
(12) V první ze svých Relací (říjen-prosinec 1560) naráží, jak se zdá, na tento slib co nejdokonalejšího: „Pojala jsem velmi velké rozhodnutí neurazit Boha (…) Rozhodnutí, že nic z toho, co bych považovala za dokonalejší a co by více posloužilo našemu Pánu (…) za žádný poklad neopomenu udělat“ (R 1,13). Viz k tomu Posudek otce Ibáñeza in: BMC, sv. 2, s. 131, pozn. 21.
(13) Vypovídá o tom rovněž „inspirovaná“ protagonistka oné situace, neteř Marie Baptista, ve svém autobiografickém líčení zachovaném u bosých karmelitek ve Valladolidu: „když se jednoho dne rozmlouvalo v cele naší svaté matky Terezie od Ježíše, napůl žertem, jak by se reformovala Řehole, jež se zachovávala v onom klášteře, který patřil naší Paní Karmelské zmírněných [mnišek], a založily se kláštery po způsobu poustevnic, jak to bylo na počátku, kdy se takto zachovávala tato Řehole, kterou založili naši dávní svatí otcové, předešla jsem ostatní, a poněvadž se mi (ta) řeč líbila, jako kdyby to byla věc z těch, o kterých se mluvilo pořád, a řekla jsem svaté matce, že bych jí pomohla tisícem dukátů, aby se začalo. Světici se tyto a jiné důvody ohledně onoho záměru, které jsem řekla, tak zalíbily, že to stačilo k tomu, abych se osmělila, a tak nabyla nevím kolik této dobré inspirace“ (srov. Tomás de la Cruz – Simeón de la S. Familia, La reforma Teresiana…, s. 210n.; F. Ribera, Vida de la Madre Teresa de Jesús, Salamanca, 1590, I,13,2).
(14) Viz oba texty ve sbírce dokumentů Monumenta Historica Carmeli Teresiani (= MHCT), sv. I, Roma, 1973: žádost, dokument 2, s. 4-8; a breve, dokument 3, s. 9-14. Dvojjazyčné vydání (v latině a v kastilštině) in: Tomás de la Cruz – Simeón de la S. Familia, La Reforma Teresiana…, s. 139-146.
(15) Beáty byly ženy, které žily po způsobu řeholnic, ovšem ve světě (pozn. překl.)
(16) Jmenovala se Marie od Ježíše Yepes a pocházela z Granady (1522), kde se vdala, ovdověla několik let nato a potom vstoupila do kláštera karmelitek. Ale před složením slibů odtamtud odešla, oděla hábit beát, prodala svůj majetek a odešla do Říma, kde dostala povolení založit v Granadě konvent takový, jak si ho představovala. Při jejím návratu se znepokojily karmelitánské mnišky a s nimi celé město. A bylo to tehdy, kdy jí jezuita Gaspar de Salazar poradil, aby promluvila s Terezií a pobídl ji, aby šla za ní do Toleda. Nakonec založila konvent Obrazu (1563) v Alcale, kam musela později Terezie přijít, aby zmírnila přehnanou přísnost, jež tam panovala.
(17) Breve podobné tomu, které později obdržela i Terezie, s jediným rozdílem ohledně klauzule týkající se renty.
(18) To znamená, aby klášter neměl stálou rentu, tedy aby byl zcela chudý.
(19) Dopis napsaný v Avile 14. dubna 1562; srov. MHCT, sv. I, dok. 5, s. 17-19.
(20) Text in: MHCT, sv. I, dok. 7, s. 22n. Dvojjazyčné vydání (latinsky a kastilsky) in: Tomás de la Cruz – Simeón de la S. Familia, La Reforma Teresiana…, s. 150n. Na základě shrnutí „narratia“ se zdá, že žádost Světice se zahaleně odvolává na „dovolení“ její přítelkyni, Marii od Ježíše Yepes: „podle toho, jak se i jiné mnišky téhož Řádu v oněch místech živí“.
(21) Text buly in: MHCT, sv. I, dok. 15, s. 43-47. Dvojjazyčné vydání in: La Reforma Teresiana…, s. 181-186.
(22) K tomuto tématu viz: T. Egido, La contestación social de Santa Teresa, in: Introducción a la lectura de Santa Teresa, Madrid, 1978, s. 69-88.
(23) Jak to píše v názvu Cesty dokonalosti (valladolidském rukopisu).
(24) Srov. formulace a akta profese in: MHCT, sv. I, dok. 12, s. 33n.
(25) Šťastnou náhodou se text Marie od Ježíše dochoval až dodnes; srov. V. de la Fuente, Escritos de Santa Teresa, díl I., Madrid: Biblioteca de Auctores Españoles, 1861, s. 269-272.
(26) Text tereziánské verze se nachází v Generálním archívu O.Carm. v Římě, v takzvaném Kodexu Reformy (Codex Reformationis II, OCD 8, fol. 8r-11r) a poprvé jej publikovali Tomás de la cruz – Simeón de la S. Familia, La Reforma Teresiana…, s. 110-120, s „pevným přesvědčením, že římský rukopis obsahuje text karmelitánské řehole používaný svatou Terezií a jejími mniškami v první letech u sv. Josefa, podstatně tentýž, který používaly v oné době její duchovní sestry kláštera Obrazu v Alkale“ (tamtéž, s. 96). Ohledně shodných anomálií obou textů, srov. tamtéž, s. 95n.
(27) Toto detailní puntičkářství jmen a dat odráží nejen důležitost údajů obsažených v bule Queae honorem Conditoris (1. října 1247), nýbrž je možné, že také Tereziinu znalost těchto dat zpaměti.
(28) Srov. L. Saggi, Questioni connesse con la Riforma Teresiana, in: Carmelus 11, 1964, s. 173nn.; tentýž, Santa Teresa de Jesús y la „Regla primitiva“, in: Un proyecto de vida…, s. 133-147.
(29) „Nikdo z bratří ať neříká o něčem, že je to jeho vlastní, nýbrž mějte všechno společné, a z toho, co vám Pán dá, ať se rozděluje každému rukama převora“ (pozn. překl.)
(30) Jak to opakuje ve svých jednotlivých dovoleních, srov. MHCT, sv. I, dok. 19, s. 64; dok. 20, s. 67; dok. 24, s. 76n.; dok. 34, s. 110n. Jsou i ti, kdo přisuzují označení „prvotní Řehole“ Inocencovu textu a dodávají, že Albertův text byl pouze formula vitae a nebyl nikdy „řeholí“. Srov. Jerónimo de San José, Historia del Carmen Descalzo, Madrid, 1637, I,8, s. 73n.
(31) Srov. M. H. Laurent, La lettre „Quae honorem Conditoris“…, s. 11.
(32) Srov. La Reforma Teresiana, s. 110n. Tytéž chyby se nacházejí v textu Marie od Ježíše. Ani později, v oficiálním vydání z roku 1581, se nedospělo k plnému překonání těchto nesprávných překladů.
(33) Srov. T. Álvarez, Nuestra „Regla del Carmen“ en el pensamiento de Santa Teresa…, s. 157.
(34) Jak uzavřel Otger Steggink ve svém monumentálním díle: „Její dílo nelze chápat jako prostou re-formu, tj. jako vymýcení zlořádů a reorganizaci uspořádaného života. Bylo by velmi ubohé pojetí tereziánského díla, kdybychom v něm viděli čirou vzpouru proti zlořádům a nedostatkům v organizaci. Novou formu karmelitánského života, inspirovanou nejhlubším evangelijním duchem a kontemplativním karmelitánským ideálem je třeba spíše než jako re-formu kvalifikovat jako tvůrčí a zakladatelské dílo. Její reformátorská činnost se jeví jen jako sekundární aspekt celého díla“ (La Reforma del Carmelo español, s. 448).
(35) Tak to dosvědčil provinciál Ángel de Salazar v informačním procesu v roce 1595: „tento svědek viděl a schválil kapituly a Řeholi zmíněných klášterů bosých, jak mnišek, tak bratří, které zmíněná matka Terezie představila generálovi zmíněného Řádu Karmelu, kterým byl tehdy mistr bratr Jan Křtitel Rubeo, a tentýž generál je zmíněnou Řeholi viděl a schválil“ (BMC, díl 19, s. 2).
(36) Tereziánský rukopis se nedochoval. Nejbližší je mu koncept Stanov bosých bratří, vložený do Kodexu Reformy (Codex Reformationis) v Generálním archívu O.Carm. v Římě (II, OCD 8) a pocházející z těch, které užívala Světice pro mnišky u sv. Josefa v Avile. Text byl publikován in: La Reforma Teresiana, s. 121-138.
(37) Srov. T. Álvarez, El estilo de hermandad y recreación que tenemos juntas, in: Monte Carmelo 100, 1992, s. 149-158.
(38) BMC, díl 5, s. 377. Teófanes Egido má pravdu, když uzavírá, že „pokud předtím matka zohlednila duchovní (osoby) a zachmuřenost svatého Petra z Alkantary, nyní převládla uvážlivá sentence teologů, dobře vyzbrojených tridentskými dekrety a dychtících po tom, aby nebyla bržděno šíření duchovní síly jen pro obtíže, jejichž řešení Koncil předvídal. To dokazuje, že Světice zohledňovala toho, kdo se jí víc hodil“ (Introducción a la lectura de Santa Teresa, s. 98).
(39) Když Terezie překonala období váhání, přijala toto kritérium: „vždy jsem měla v záměru, aby kláštery, které jsem zakládala s rentou, jí měly natolik dostatečnou, aby mnišky neměly zapotřebí svých příbuzných ani nikoho jiného, leč aby jim v domě dali všechno nezbytné, jak co se týče jídla, tak oděvu, a o nemocné aby bylo dobře postaráno; protože chybí-li jim nezbytné, je z toho mnoho nepřístojností. A k založení mnoha klášterů chudoby bez renty mi nikdy nechyběly srdce a důvěra, s jistotou, že jim Bůh nedá strádat; ale k tomu, abych založila domy s rentou a to malou, mi chybí všechno; považuji za lepší, aby se nezakládaly“ (Z 20,13); „protože tam, kde jsem založila s rentou, jde o malá místa, kde se buďto nemají zřizovat nebo to má být takto, protože není jiný způsob, jak by mohly živit“ (Z 24,17).