Eliáš v Sareptě
Podívejme se krátce na další podněty, které nám nabízejí texty Eliášova cyklu ohledně modlitby. Viděli jsme, že první slovo, kterým se k nám obrací, je pozvání k důvěře uprostřed vyprahlosti a obtíží, pozvání skrýt se v našem vlastním nitru, pozvání ke kontemplativnímu zklidnění, jež je vlastní tomu, kdo umí vidět Boží milost i v nástrojích a prostředcích, dle našich měřítek nezpůsobilých.
Druhý text je v 1 Král 17,19-23:
On jí řekl: „Dej mi svého syna“. Vzal ho z jejího náručí, vynesl jej do horního pokojíku, kde bydlel, položil ho na své lůžko. Pak vzýval HOSPODINA, a pravil:
„HOSPODINE, můj Bože, jsi snad proti vdově, u níž bydlím jako cizinec? Učiníš jí snad zlo tím, že necháš zemřít jejímu synu?“
Třikrát se nad dítětem sklonil, vzýval jméno HOSPODINOVO, a pravil:
„HOSPODINE, můj Bože, vrať tedy tomuto dítěti život!“
Hospodin vyslyšel Eliášův hlas: život dítěte se vrátil do něj, a on žil. Eliáš vzal dítě a nechal je sestoupit z horního pokojíku domu, dal ho matce. Eliáš řekl: „Hleď! Je živoucí tvůj syn!“
Nebudeme se příliš rozvádět o této mocné modlitbě, neboť je zčásti jen prodloužením toho, co již vyplynulo v předcházejícím úryvku. Eliáš může navrátit životu i mrtvolu, protože je nositelem jména Živoucího Boha. Může sdělit, co sám přijal. Žena, vdova či neplodná, ve věku na vdávání nebo již v letech, (24) je symbolem lidstva zasnoubeného Stvořiteli, společenství víry shromážděného (ek-klêsía) a jím povolaného k sobě, přitahovaného pouty lásky. Je symbolem každé duše, které je nabídnuto „duchovní manželství“. Vdova se musí znovu stát „bohatou na děti“, neplodná se musí stát „plodnou“ a rodit. Syn takové ženy, kterou Bůh s láskou volá k sobě, nemůže zůstat „mrtvolou“. Žít život z víry znamená „oživovat“ sebe samé a ty, k nimž se přiblížíme. Jediný syn matky-vdovy je „navrácen“ matce, poté co jej ona darovala prorokovi.
Syn je navrácen „živoucí“! Jestliže úplný dar vdovy zachránil Slovo v osobě jeho proroka Eliáše v cizí zemi, v tavícím kelímku, (25) nyní nám úplný dar prvorozeného syna vypovídá o tom, že Eliášova modlitba byla vyslyšena a že Boží odpověď jde za všechna očekávání. Pokusím se to krátce vysvětlit. Vdova není zvolena náhodně: Bůh je snoubencem Izraele! Jelikož však v Izraeli snoubenka zapuzuje svého snoubence Hospodina a zapomíná na něj, a dává přednost svému milkování s jinými milenci (sousedními národy, magickými obřady kananejského náboženství a všech ostatních „model“), Bůh si hledá snoubenku „zvenčí“, tam, kde není znám (vdova bez manžela), avšak je poznán.
Totéž lze říci o synovi: ten, kdo nezná živoucího Boha Izraele, se stává proti své vůli nositelem Jeho jména. Podle jedné sympatické židovské tradice nebyl ve skutečnosti tento syn, vzkříšený Eliášem, pohanem, nýbrž proselytou, přináležejícím ke kmeni Ašerovu, který přebýval v okolí Sidónu (kde se nachází právě Sarepta). Neměl jím být nikdo jiný, leč samotný prorok Jonáš, (26) budoucí zvěstovatel života i ve smrti (břicho velryby), právě proto, že sám toto již zakusil. Přijetí Boha života činí „nositeli života“, jak tomu bylo u Elizea v Šúnemu (2 Král 4,29-37), Ježíše a Jairovy dcerky (Mk 5,39-42) či Lazara (Jan 11,41n.), Petra a učednice Tabity (Sk 9,36-43) a Pavla a Eutycha (Sk 20,7-12).