Eliáš na Karmelu
Třetí text vezmeme z následující kapitoly, 1 Král 18,36-39:
18,36 V hodinu, kdy se obětovala oběť, se prorok Eliáš přiblížil a řekl: „HOSPODINE, Bože Abrahámův, Izákův a Izraelův, učiň, ať se dnes pozná, že ty jsi Bůh v Izraeli, že já jsem tvůj prorok, a že jsem učinil všechny tyto věci na tvůj rozkaz.
37 Odpověz mi, HOSPODINE, odpověz mi, aby tento lid uznal, že ty, ó, HOSPODINE, jsi Bůh, a že ty jsi ten, kdo obrátí jejich srdce!“
38 Tehdy spadl oheň HOSPODINŮV a strávil celopal, dříví, kameny a prach a vysušil vodu, která byla v příkopu.
39 Celý lid, když to viděl, se vrhl tváří k zemi, a řekl: „HOSPODIN je Bůh! HOSPODIN je Bůh!“
Text nám nabízí obsah jiné krátké ústní Eliášovy modlitby. On, kontemplativní orant, se nachází před celým lidem na hoře Karmel, konfrontován s proroky kananejského boha Ba‘ala, jehož jméno znamená v překladu „pán, panovník, manžel“. Výzva je jasná: kdo je pravým Pánem? Kolik „pánů“ můžeme mít ve svém životě? Můžeme mít nohu ve dvou botách? (27) Můžeme snad milovat dva pány a sloužit jim zároveň? (28) Nebo je snad možné vdát se za dva manžely? (29)
Eliáš přihlíží nejprve nezúčastněně a vzápětí ironicky modlitbě Ba‘alových proroků. Modlitbě emotivní, s extatickými formami, (30) tanci, výkřiky, krvavými říznutími, prosbě, která trvá od časného rána až do odpoledne, a zůstává bez odpovědi. Ve shodě s chrámovou liturgickou modlitbou formuluje naproti tomu prorok Eliáš (31) ve stanovenou hodinu tato krátká a hluboká slova. Jeho modlitba především oslovuje jeho Boha jménem a uznává jej jako Boha otců, toho, který tvoří dějiny prostřednictvím daru života z generace na generaci, slibuje potomky neplodným matkám a ujišťuje ty, kdo mu patří, o své stálé přítomnosti. Bůh se stává Bohem-pro. Dává se, spojuje své jméno se jménem Abrahámovým, Izákovým a Jákobovým, dovoluje, aby Jméno „patřilo“ jim. Je-li Izrael Izraelem Božím, a není myslitelný bez Boha, který jej utvořil a zformoval jako svůj lid, stejným způsobem je smlouva vzájemná: Bůh je Bohem Abrahámovým-Izákovým-Jákobovým, Bůh-Izraele je jeho vlastní jméno, a spojuje svou existenci s existencí lidu, který chválí jeho jméno.
Také v Esteřině a Mardocheově modlitbě (32) se vrací myšlenka, že bude-li izraelský lid vymazán z povrchu země, jak tím vyhrožuje proradný Haman, navždy budou chybět ti, kdo se klanějí Hospodinu (Jhwh), ti, kdo „chválí jeho jméno“ a činí je známým po celé zemi. V našem textu je ovšem Hospodinův zásah obrácen k jeho lidu: „aby všichni uznali, že ty jsi Bůh Izraele“, totiž, aby se všichni „vrátili“ k tobě, který „obracíš srdce“. Je možné přinutit osobu tím, že ji budeme srážet a pokořovat, nutit násilím, aby dělal, co chceme, ale pouze Bůh může „změnit“ srdce, může vyprovokovat niterný obrat nazpět v nás samých, změnu mentality. Jen on sám může vtisknout změnu směru toku lidských myšlenek a citů. Bůh se vždy usiluje znovu získat náklonnost své snoubenky, Izraele, církve, duše. Snoubenky, která je často a snadno roztržitá, která zapomíná, která lehkomyslně flirtuje s jinými „manžely“ nebo těmi, kdo se za ně vydávají. Jiní pánové totiž „zpupně ovládají“ náš život, zotročují, zatímco On – jediný – k sobě poutá, aby osvobozoval, přitahuje a svádí, aby navrátil důstojnost partnerům ve smlouvě lásky, kterou On svobodně a samostatně nabídl a nabízí neustále těm, které miluje.
A Boží odpověď přichází. Bůh odpovídá na Eliášovu modlitbu. Zdarma, jako zdarma daným darem Boha, který není „nucen“ odpovědět na naše modlitby, ale který se nechává přemoci velmi snadno, modlíme-li se podle jeho srdce. A Boží odpověď přetváří. Je to odpověď v podobě ohně, „Božího ohně“, se vší pravděpodobností blesku. (33) „Můj hlas stoupá k Bohu, odpověz mi“, prosí Eliáš přesně tak jako prorok, a jako starověký muž modlitby nemůže Eliáš uvěřit, že by Bůh opustil svůj lid. Ptá se: „který bůh je jako náš Bůh?“, a dostává odpověď: vidí, že Bůh posílá z nebe svůj hlas (hrom) a ozařuje zemi svými ohnivými šípy (blesky), a tím otvírá cestu mezi vodami, aby vedl svůj lid „rukou Mojžíšovou a Árónovou“. (34) Oheň Boží stravuje celopal a ukazuje tím, že se Bohu líbí tato plná důvěra a hrdinná prosba Eliáše, který prosí o obrácení srdcí svých krajanů, o jejich spásu. Modlitba přímluvy je snad nejstarší podobou biblické modlitby, (35) a pro profétismus je nejtypičtější. (36) Nemohla proto chybět na těchto stránkách, věnovaných velkému orantovi Eliášovi.