Bůh, jediný formátor
„Hledá-li duše Boha, hledá mnohem víc její Milovaný ji“, napsal Jan od Kříže (ŽP 3,28). Totéž uvádí svatá Terezie od Ježíše slovy: „Ty, můj pravý Miláčku, začínáš tuto bitvu lásky“ (Exc. 16, 3). Formace je zápas, je to „bitva lásky“ mezi Bohem a člověkem. Jak svatý Jan od Kříže, tak svatá Terezie poukazují na protagonistu tohoto zápasu – na Boha. Prvotním aktérem v tomto dramatu mezi Bohem a člověkem je pak Duch. Totéž vyslovuje RIVC v čl. 5: „Právě Otec nás skrze Ducha svatého posvěcuje, přetváří a připodobňuje Kristově tváři a vede nás ke společenství s ním i s našimi bratry a sestrami.“A čl. 57: „Působení Boha Otce, který skrze Ducha svatého vytváří v srdci zasvěceného člověka Kristovo smýšlení, (4) zprostředkovávají formátoři, kteří jsou postaveni jako „starší bratři“ po bok těm, které Bůh povolal.“
Je třeba, aby již na samém počátku cesty formace pochopili jak formátor, tak kandidát pravý teologický význam slova „zprostředkovávání“.
Když hovoříme o formátorovi jako o zprostředkovateli, máme tím na mysli, že prvním činitelem a původcem (autorem) formace není nikdo jiný, než Bůh. Velcí učitelé spirituality trvali na tom, aby ten, kdo duchovně doprovází, a potažmo formátor nebyl ničím jiným a ničím víc, než Božím nástrojem: „Ať si ti, kdo vedou duše, uvědomí a uváží, že hlavním činitelem, vůdcem a hybatelem duší v této záležitosti nejsou oni, nýbrž Duch svatý, (…) ať si uvědomí, že oni jsou jen nástroji, aby je nasměrovali k dokonalosti prostřednictvím víry a Božího zákona, podle ducha, jakého Bůh každé duši dává“ (ŽP 3,46). „Ať se ti, kdo je vedou, spokojí s tím, že je pro to disponují podle evangelijní dokonalosti, kterou je obnažení a prázdnota smyslu a ducha, a ať se nesnaží postupovat dál v budování, neboť to je věc Otce“ (ŽP 3,47).
Je důležité, aby formátor přijal tento pohled za svůj a měl stále na paměti, že je pouhým prostředníkem. Je nutné, aby si neosoboval příliš velkou zodpovědnost, nebral si na sebe velká břemena a aby s vnitřní vyrovnaností žil své postavení „neužitečného služebníka, který učinil pouze to, co byl povinen učinit“ (Lk 17,10). Roli formátora lze připodobnit k úloze soli, která při vykonávání svého poslání mizí. Rozpouští se a teprve tehdy, když není vidět, dodává jídlu chuť. Podobně píše Amadeo Cencini: „Formátorovým modelem či vzorem není postava Atlanta, který si myslí, že na svých bedrech nese celý svět, nýbrž postava Jana Křtitele, který poukazuje někam dál – tím, že hlásá příchod Jiného.“ (5) RIVC v čl. 57 připomíná, že formátor musí ve svém poslání čerpat také z kořene kontemplace. (6) Kontemplace je cestou k proměně, skrze niž umírá „mé falešné já“ a znovu se rodí „mé pravé já“, oděné do Ježíše Krista. To, jakým způsobem vede formátor svůj vlastní kontemplativní život, do značné míry ovlivňuje, zda je jeho doprovázení druhých účinné. Jenže my mnohdy nesledujeme Boží slávu… Raději sníme o tom, jak se stát supermanem, žijeme spiritualitu výkonu, nikoliv umenšování se, apod. Formátor, který je velmi zaujatý sám sebou a příliš se znepokojuje svou vlastní prací, nejenže se stává neurotickým a nesnesitelným, ale riskuje mimo jiné i to, že právě sebou samým zastíní Boží dílo. Ten, kdo žije kontemplativním životem, chodí po špičkách. Svatá Terezie od Dítěte Ježíše dokonale pochopila, že ve formaci hraje hlavní roli Bůh, a popisuje to slovy:
„Když mi bylo dáno nahlédnout do svatyně duší, ihned jsem viděla, že úkol je nad mé síly. Tu jsem se vrhla Pánu Bohu do náručí jako malé děcko, skryla jsem tvář do jeho vlasů a řekla jsem Mu: „Pane, jsem příliš malá, než abych mohla krmit tvé děti. Chceš-li dávat mým prostřednictvím, co se pro každé z nich hodí, naplňuj mou malou ruku. Aniž bych se vymanila z tvé náruče, aniž bych i jen odvrátila hlavu, budu dávat tvé poklady duši, která mě přijde požádat o potravu. Bude-li jí chutnat, budu vědět, že za to nevděčí mně, nýbrž tobě. Jestli si naopak bude stěžovat a to, co jí podám, shledá trpkým, můj pokoj to nerozruší. (…) Od té doby, co jsem pochopila, že je mi nemožné, abych udělala něco sama ze sebe, nezdál se mi už úkol, který jste mi uložila, těžký. Cítila jsem, že jediná potřebná věc je, abych byla čím dál tím víc spojena s Ježíšem, a že ostatní mi bude přidáno navíc… (7) Vskutku, nikdy jsem se v své naději nezklamala. Pán Bůh naplňoval mou malou ruku pokaždé, když bylo třeba, abych krmila duši svých sester. Přiznám se, že kdybych se byla sebeméně opírala o své vlastní síly, byla bych vám brzy složila zbraně…“ (8)
Je-li pravdou to, že hlavním formátorem je Bůh, pak je neméně jisté i to, že Bůh zasahuje prostřednictvím lidí. Boží působení se uskutečňuje skrze lidské konání, jak je to patrné na Božím díle spásy. To je logika vtělení. Ona „zprostředkování“ nejsou dokonalá, neexistuje dokonalý formátor. Poznávacím kritériem zralosti osoby kandidáta a její [náležité] velkodušnosti je, zda přijímá zprostředkování druhými, i když jsou nedokonalá, „ubohá“. Svatý Jan od Kříže klade začátečníkům na srdce, aby si uvědomovali, že potřebují takovéto zprostředkovávání. Protože ten, „kdo chce být sám bez opory učitele a vůdce, bude jako strom, který stojí v poli sám a bez pána, neboť ať by měl sebevíc ovoce, otrhají mu je pocestní a ani nedozraje.“ (9) A na jiném místě ujišťuje: „Samotná duše bez učitele, ač ctnostná, je jako osamocený řeřavý uhel: spíše vychladne, než se rozhoří.“ (10) A ještě jednou naléhavě zdůrazňuje: „Bůh má totiž tak rád, aby byl člověk veden a řízen také jiným člověkem, podobným jemu, a aby se člověk řídil a spravoval přirozeným rozumem, že rozhodně chce, abychom věcem, které nám nadpřirozeně sděluje, nepřikládali plnou víru a aby u nás neměly bezpečnou průkaznost, dokud neprojdou tímto lidským kanálem, to je ústy člověka.“ (11)