Formátor, starší bratr, který „viděl Pána“
Bůh je hlavní činitel, kdežto formátor je [pouze] štětec – nástroj, který Bůh používá k dotvoření svého díla. Tak to pochopila a vyjádřila svatá Terezie od Dítěte Ježíše: „Kdyby plátno, pomalované umělcem, mohlo myslet a mluvit, jistě by si nestěžovalo, že se ho neustále znovu a znovu dotýká štětec, ani by nezávidělo úděl tomuto nástroji. Vědělo by, že nevděčí za svou krásu štětci, nýbrž umělci, který jím vládne. Štětec pak by se nemohl vychloubat mistrovským dílem, které vytvořil“ (AS 226). V každé etapě karmelitánova duchovního života sehrává při jeho formaci formátor jako štětec – zprostředkovatel výsadní roli (srov. RIVC 57). „V procesu formace mají formátoři stěžejní úlohu“ (tamtéž). Tedy úspěch formace velmi záleží na jejich práci. Formátoři nemají pouze v akademických termínech předávat nauku. Formátoři jsou „staršími bratry“, kteří již „viděli Pána“ (Jan 20,25), mají s Ním jistou zkušenost, a proto mohou doprovázet druhé.
Tuto úvahu dokreslím jedním vtipným příběhem, který se stal na prvním Mezinárodním kongresu mladých Bohu zasvěcených osob. Kongres se konal v Římě v roce 1997 a jeho motto znělo: Vidimus Dominum (přeloženo: „Viděli jsme Pána“ – mladí dokáží být mnohdy troufalí). Zatímco účastníci kongresu v různých jazycích zpívali a provolávali hesla „viděli jsme Pána“, „viděli jsme Pána“, jeden mladík se ujal slova a přede všemi veřejně přiznal, že on ale Pána ještě nikdy neviděl, ačkoliv by jej velerád spatřil. A proto doufá, že někdo z těch, kdo už Pána viděli (načež prstem namířil k formátorům!), nezůstane pouze u frází typu: „Doporučuji ti, vyzkoušej tohle,“ (jak to jedna druhé radí kamarádky z televizních reklam poté, co objeví nový prací prášek, který pere do ještě bělejší bílé, než je obyčejná bílá), nýbrž že mu přímo na konkrétních situacích svého života představí ty klíčové chvíle, kdy „viděl Pána“…
Svatá Terezie od Ježíše nejen měla velkou zkušenost v duchovním životě. Sama i sepsala program formace – jakési RIVC – a nazvala jej „knížečkou“ (Cesta k dokonalosti). Tato kniha je vyznáním víry. Terezie tu jako formátorka doprovází skupinu novicek svého prvního založení – kláštera sv. Josefa – a současně čerpá ze své zkušenosti s Bohem. V jisté chvíli uvádí, čím jsou podložena její vážná a energická slova: „a to ne jen prostým rozumovým poznáním či vírou,“ načež připojuje ironickou poznámku: „nýbrž – a to je velký rozdíl – osobní zkušeností“ (CV 6, 3). (12) „Já o tom vím hodně z vlastní zkušenosti“ (CE 66,5). Často se opakující slova „zkušenost“ a „já“ se nakonec vymkla soudobé spekulativní-scholastické teologii, kterou vytvářeli tehdejší přední učenci, a kterou ona sama nazvala „teologií Adamových synů“, tedy teologií, jež je pouze promýšlena, ale zřídka prociťována. Do plánu cesty duchovního doprovázení pak Terezie zasadila mistrným způsobem tyto tři stupínky: „Jedna věc je totiž přijmout od Boha milost, jiná pak poznat, že je to milost, a ještě jiná umět vyjádřit, v čem spočívá“ (Život 17,5). (13) Zde se odhalují tři stupně, kterých by měl každý formační proces dosáhnout: 1) zkušenost, 2) promyšlení, ujasnění si rozumem a 3) předávání dál, sdělování.
Není divu, že se mládež vehementně dovolává odpovědi na svou otázku: „A kde jsi viděl Pána?“, pokud formátor onen první stupeň (přijetí-zakoušení Boha) sám opomíjí. Není únosné, aby formátor kandidáty odrazoval „zakonzervovanými frázemi“, které jak okurky, naložené v láku, kdesi [daleko či dávno] vyčetl nebo opsal od jiných (i kdyby šlo o sebemystičtější četbu!). Z univerzitních kateder se na nás valí tuny informací [o víře či teologii], které pochopitelně neodmítáme. Předávat svoji víru jako svědkové, kteří dobře znají evangelium, a mít zkušenost s Pánem, se vzájemně nevylučuje. Ovšem žijeme v době, která naléhavě potřebuje prostředníky. Jiný mladý mnich důrazně poukazoval: „Postrádáme lidi, kteří by nám pomohli dát nauce vyústit v osobní existenciální zážitky.“ (14) Podobně jako svatá Terezie od Ježíše mluví i svatý Jan od Kříže o tom, že formátor – průvodce – musí být v duchovních záležitostech „moudrý“, „rozvážný“ a „zkušený“. Upřesňuje určitou stupňovitou spojitost: „jakkoli je pro vedení ducha základem vědění a rozlišování, není-li zde zkušenost s tím, co je čistý a pravý duch, nedokáže do něho uvést duši, když jí ho Bůh dává, a ani to nepozná“ (ŽP 3,30). A nakonec ukončuje svou myšlenku slovy: „Mnoho duchovních učitelů velmi škodí mnoha duším, protože nechápou cesty ducha“ (ŽP 3,31).
Formátorovo poslání je velmi křehkou záležitostí. Vyžaduje, aby se dotyčný dobře připravoval, usilovně a vytrvale si doplňoval stále nové a nové informace. Jedním z nejnaléhavějších požadavků v současnosti je formace dobrých formátorů (srov. RIVC 57). Jde sice o naprosto zřejmou záležitost, avšak připomeňme si, že od formátora se vyžaduje, aby byl po duševní i duchovní stránce zralý, „relativně“ oproštěný od osobnostních konfliktů, uměl se sdílet, navazovat dialog a spolupracovat s druhými ve formačním týmu. Žádá se od něj též:
- Ujasněné pochopení křesťanského antropologického modelu (pojetí člověka a procesu jeho vývoje, propojení mezi milostí a přirozeností, slabých stránek a tužeb, vědomí a nevědomí…). Zdá se to samozřejmé, avšak v praxi se s tím nesetkáváme často (srov. RIVC 11).
- Postup formace má mít jakousi páteř a odvíjet se stupňovitě (srov. RIVC 15; 63; 64). Ovšem v praxi se občas zdá, že všechny etapy pojímáme stejně a vyžadujeme stejnou úroveň osobní zralosti od postulanta jako od bratra po časných slibech. Nebo se naopak občas dopouštíme vážné chyby tím, že aktuální problém, který je třeba řešit nyní, odsouváme do další etapy. Zlatým pravidlem bývá: žádný nevyřešený problém nebo potíže, které kandidáta trápí, nikdy neodsouvat do další etapy a v „dobré víře“ doufat, že se to zázračně vyřeší „časem“, a když ne tím, tak novým prostředím či několika (i sebezbožněji odmodlenými) růženci…
- Odborníci v oblasti řeholní formace tvrdí, že máme nadbytek teologických modelů, ale co do předávání hodnot trpíme obrovským nedostatkem konkrétních postupů při výchově a vzdělání, úměrných bratřím, kterým se věnujeme. Formátor si musí být vědom toho, že v řeholní formaci většinou není slabým bodem teologie, nýbrž pedagogika (mystagogie). Ono obrovské bohatství spirituality, spojené s naším charismatem, a bohatství naší historie je třeba „vtělit“ do konkrétních pedagogických postupů, které by těm, které formujeme, předávaly, jak krásné je vidět Pána.