Řeholní společenství a apoštolát
Od dob II. vatikánského koncilu jsme si už stihli zvyknout na myšlenku, že instituty zasvěceného života hrají v apoštolátu církve velkou roli. Nauka II. vatikánského koncilu se nepochybně přičinila o hluboký pohled na řeholní život ve světle tajemství Krista a církve. V dogmatické konstituci o církvi, v samostatné kapitole č. 6. celé věnované zasvěcenému životu, je ukázáno hluboké pouto mezi řeholním a křestním zasvěcením, mezi řeholním a křesťanským povoláním. Tím je ještě více zviditelněno spojení řeholního života s apoštolátem. Téměř už samo křesťanské povolání je svou přirozeností rovněž povoláním k apoštolátu, pak tím spíš řeholní zasvěcení, jež svými kořeny sahá hluboko do křestního zasvěcení a plněji je vyjadřuje, ještě víc zavazuje odevzdat se Bohu a církvi pro apoštolskou službu. Tak tedy už v samotné podstatě zasvěceného života je třeba hledat zdůvodnění apoštolátu. (23)
Ještě dlouho před II. vatikánským koncilem si lidé v církvi uvědomovali, že nejen sama podstata zasvěceného života, ale i společný život má velký význam pro apoštolát. (24) Žádná řeholní společenství, ani kontemplativní, se neuzavírají v sobě, ale hlásají radostnou zvěst, jsou diakonií a vydávají prorocké svědectví (srv. VFC 58). Každé z nich má shodně se svým charismatem určenou misii, kterou má naplnit. Hovoříme-li o apoštolátu jednotlivých řeholních komunit, je třeba mít na paměti, že každá z nich provádí misijní činnost v dané partikulární církvi, do níž vnáší bohatství svého zasvěcení, svého bratrského života a svého charismatu. A podobně jako řeholní společenství nemůže působit nezávislým nebo alternativním způsobem ve vztahu k partikulární církvi a tím méně proti jejím nařízením a pastorační praxi, tak ani partikulární církev nemůže libovolně disponovat podle svých potřeb řeholním společenstvím ani jeho jednotlivými členy (srv. VFC 60). Jde o to, aby komunita nebyla pasivní, statická, soustředěná pouze na svou minulost, třebaže dokonce nádhernou, ale spíš aby byla naladěna na současnost a na budoucnost a chtěla i v nich čelit problémům, jež současný svět přináší, aby hledala nové způsoby předávání evangelia. Proto také prožitek evangelizace ve společenství je důležitým úkolem řeholních komunit. Aby se řeholní společenství dokázalo vypořádat s požadavkem doby, musí být stále nově kreativní a musí se na této kreativitě účastnit jak představení, tak podřízení. Důležité je to, aby se všichni cítili odpovědni za vykonávanou práci. Řehole také mohou lépe pomáhat ve zkušenosti společného hledání a zaměření k cíli. (25)
Dokument o bratrském životě v řeholním společenství hovoří rovněž o angažovanosti řeholních komunit v rozmanitých církevních hnutích. Stupeň angažovanosti zasvěcených osob v těchto hnutích může být různý. Hnutí mohou být pozitivní výzvou pro řeholní společenství, mohou je mobilizovat k větší péči o duchovní život, kvalitu modlitby, rozvážnou volbu apoštolských iniciativ, k věrnosti církvi a zároveň k intenzitě bratrského života. Řeholní komunita musí být otevřena pro setkání s hnutími a usilovat o vzájemné poznání, dialog a výměnu darů.
Problémy vznikají tam, kde řeholníci, řeholnice, stavějí příslušnost k hnutí na první místo a kde se duševně vzdalují od vlastního institutu, pak jsou totiž vnitřně rozděleni. Proto je třeba správně rozlišit mezi jednotlivými hnutími a mezi různými druhy angažovanosti řeholníků (srv. VFC 62).