Kritéria společného života
Omezíme se pouze na to, že uvedeme některá kritéria umožňující společný život na každé úrovni. Základním orientačním kritériem je jednota v mnohosti. Každé křesťanské společenství má být odrazem Nejsvětější Trojice. Mnohost osob se musí stát jednotou prostřednictvím sdílení veškerých dober, jaká mohou mít: lidé zůstávají různí, ale to, co mají, se stává jedním. (8)
Řeholní komunita vzniká uprostřed společenství nového Božího lidu, tj. vzniká z osob, jež jsou poznamenány křestní pečetí, jsou vpojeny do společenství Otce, Syna a Ducha svatého. Členy tohoto společenství se stávají lidé, kteří vzájemně nejsou spojeni jinými vazbami, kromě spojení s Kristem. To vyjadřuje velmi dobře výmluvný Pavlův text: „Jako je v jednom těle mnoho údů a nemají všechny stejný úkol, tak i my, ač je nás mnoho, jsme jedno tělo v Kristu a jeden druhému sloužíme jako jednotlivé údy“ (Řím 12,4-5).
Člověk je od přirozenosti společenskou bytostí, nicméně je také velmi egoistický. Touží po společenství, ustavičně ho však svým egoismem rozbíjí. Do řehole s sebou přinášíme bohatství rozmanitých prožitků a zkušeností, proto také jednotný životní styl od všech vyžaduje přizpůsobit své nároky charakteru instituce, v níž realizují své povolání. Je dobré si připomenout, že řeholní komunita není místem realizace špatně pochopeného rovnostářství. (9) Když Skutky apoštolů popisují život první křesťanské obce, připomínají, že „všichni, kteří uvěřili, byli spolu a měli všechno společné. (…) a rozdělovali všem podle toho, jak kdo potřeboval“ (Sk 2,44-45). Takovéto pedagogiky je třeba užívat v řeholních komunitách, které se v této problematice odvolávají na příklad prvotní církve. Tento základní princip obsahuje další kritéria: účast, doplnění, spoluodpovědnost, pohotovost pomáhat.
Účast
Karel Wojtyla počítá k autentickým postojům účasti ve společenství postoj solidarity a postoj protestu. Postoj solidarity znamená stálou připravenost realizovat ty úkoly, které připadají člověku díky tomu, že náleží ke komunitě. Jednotlivec to dělá pro společné dobro. Musí mít živou účast na životě komunity, aby mohl vycítit její potřeby a to, co dělají ostatní členové, doplňovat. V síle tohoto postoje člověk při doplňování druhých nachází sebenaplnění. Tento postoj nevylučuje možnost protestu. Protest může mít konstruktivní charakter, pokud člověk tento postoj zaujímá pro péči o společné dobro. Lidé, kteří odporují, nechtějí kvůli tomu odcházet z komunity. Naopak, hledají v ní vlastní místo, živou účast v její existenci a působení.
Ve vzájemném dialogu je třeba ze situace protestu vydobýt to, co je opravdové a náležité. Konflikty jsou v životě nevyhnutelné. Princip dialogu neznamená utéci od napětí a konfliktů, ale zabývat se tím, co je v nich pravé a patřičné, co může sloužit prohloubení jednotlivců a obohacení komunity. (10)
K neautentickým, přímo škodlivým postojům ve společenství, je třeba počítat postoj konformismu a postoj úniku. Jsou to opaky výše zmíněných postojů. Člověk s konformním postojem není komunitotvorný, ale nechává se unášet kolektivem. Vytváří zdání účasti tím, že se povrchně přizpůsobuje ostatním bez přesvědčení a autentické angažovanosti. Zůstává lhostejný ke společnému dobru, souhlasí jaksi s tím, že mu komunita odnímá jeho samotného. Tento postoj přináší ztráty jak dané osobě, tak i komunitě. Vytváří spíš jednolitost než jednotu.
Postoj úniku znamená stáhnout se zpět, neúčastnit se, nebýt v komunitě přítomen. Pokud však tato nepřítomnost byla vybrána vědomě jako znamení, že má člověk svůj důvod, může mít personalistickou hodnotu. Pak se stává zástupným postojem člověka, který se nemůže přinutit k solidaritě, ale nevěří v možnost protestu. Tehdy jsou důvody, jež vysvětlují únik, obžalobou komunity. Nežije sladěným způsobem, tudíž se únik stal pro členy jediným východiskem. Samozřejmě pokud to není spíš druh „konformního úniku“. Oba tyto postoje však mají charakter rezignace na sebenaplnění společně s ostatními. (11)
Doplnění
Druhé místo zaujímá doplňování, poněvadž neexistují nezastupitelní lidé, jeden potřebuje druhého, přichází zde ke slovu postoj služby: „Každému je dán zvláštní projev Ducha ke společnému prospěchu“ (1 Kor 12,7). Proto se vyžaduje, aby si byl každý vědom své vlastní nevystačitelnosti, aby o sobě neměl vyhraněné mínění a nepřeceňoval své schopnosti. Naproti tomu je postoj služby odpověď na výzvu člověka, výzvu skrze slovo, povšimnutou potřebu nebo utrpení. Postoj služby je vždy spojen s otevřeností srdce, nejen očí a myšlení. Zralý postoj služby se neztotožňuje s altruismem, jenž nařizuje odhodit každou myšlenku na sebe a sloužit výlučně bližnímu. (12)
Ve světle uvedeného vysvětlení se zviditelňuje shoda termínů charisma a služba. Charisma není výlučně zázračným uschopněním, ale darem milosti, jenž zavazuje sloužit společenství. A zase k tomu, aby člověk sloužil, je třeba toto uschopňující charisma chápat a aktivovat a mnohokrát přitom násobit talenty ve službě Bohu a pro dobro lidí. Ode všech se vyžaduje, aby využívali své charisma a poslání ve věrnosti Duchu svatému, bez znepokojení a aniž by je připravovali o hloubku.
Spoluodpovědnost
Spoluodpovědnost je nepochybně jedním z prvků komunitní obnovy. Povzbuzuje k iniciativě, společně s bratry se snaží řešit problémy.
Když Svatý Otec hovořil k řeholníkům, nejednou se odvolával na to, co je podstatou řeholního života. S velkou péčí a láskou povzbuzoval a přímo přikazoval život veskrze autentický, který je nerozlučitelně spjat s odpovědností. Ale odpovědnost znamená vzít na sebe důsledky vlastního působení či působení někoho druhého. Řeholní komunity nesou základní zodpovědnost za vnímavost vůči znamení doby a za péči o to, aby uspokojily ty potřeby, jež jsou předmětem starostlivosti církve ve službě, kterou tyto komunity plní. (13) Řeholní osoby jsou odpovědné vůči sobě, vůči společenství, a tedy vůči druhým lidem a rovněž vůči Bohu. Proto není lhostejné, jak vypadá život zasvěceného člověka, je totiž vtažen k zodpovědnosti za tento život. V opravdu bratrské komunitě se každý cítí odpovědný za věrnost ostatních, každý se snaží sdílet život s druhými v atmosféře porozumění a vzájemné pomoci, všímá si únavy, trápení i osamocenosti. Kvalita bratrského života má vliv na vytrvalost v povolání jednotlivých řeholníků.
Pohotovost pomáhat
Postoj pohotovosti k pomoci znamená v řeholní komunitě univerzální odpovědnost, aby neexistovali zodpovědní a vykonavatelé, ale aby se všichni cítili spolupracovníky a spoluzodpovědnými. Je tedy třeba se snažit o to, aby si každý osobně i celá komunita uvědomila, co je základním pramenem veškeré činnosti; jedná se o to snažit se o integraci mezi životem činnosti a duchovním životem. Nutné tedy je stále usilovat o to, aby byl život plně průzračný a plně plodný mezi lidmi. Život s odpovědností dovolí plně pochopit komunitní rozměr svatosti.
Uvedená kritéria společného života předpokládají rozvoj společenství zralých, svobodných a odpovědných lidí a zároveň mu napomáhají. „Řeholní společenství je místem a přirozeným prostředím pro rozvoj všech, v němž se každý z jeho členů stává spoluzodpovědným za rozvoj ostatních. Řeholní společenství je také místo, kde si bratři a sestry den ze dne vzájemně pomáhají nalézt odpověď hodnou zasvěcených osob, žijících společným charismatem, na potřeby nejubožejších a na výzvy, které předkládá dnešní společnost“ (VFC 43).