Komunitní rozměr řeholního zasvěcení
Na bázi společenství církevního charakteru a křestní konsekrace roste komunitní rozměr profese evangelních rad. Od společenství církve přecházíme ke společenství zasvěcených osob jako k jednomu ze způsobů, jakým se vyjadřuje bratrství. Omezíme se pouze na přijetí komunitního rozměru jednotlivých evangelních rad. „Řeholní profese je projevem daru, kterým se člověk odevzdává Bohu a církvi, daru prožívaného v řeholním společenství. Řeholní osoby jsou nejen pozvány silou osobního povolání, ale jsou rovněž povolány spolu s ostatními k účasti na společném každodenním životě“ (VFC 43). Výmluvná jsou slova instrukce Potissimum institutioni, která upozorňují na to, že komunitní charakter zasvěceného života je inspirací k budování opravdového společenství církve, jehož účelem je spojení s Bohem. Mezi jinými tam čteme: „Řeholníci, církevní společenství, jsou povoláni, aby byli v církvi a ve světě ‚odborníky na společenství‘, svědky a strůjci plánu společenství, které je vrcholem dějin člověka. Mají jimi být prostřednictvím slibu evangelních rad, který osvobozuje vřelou lásku od každé překážky a dává jí, aby se stala prorockým znamením důvěrného spojení s Bohem, milovaným nade všechno. A též prostřednictvím každodenní zkušenosti se společenstvím života, modlitby a apoštolátu, podstatných a rozlišujících složek jejich formy zasvěceného života, která je činí znameními bratrského společenství“ (PI 25). Řeholníci spojení silou profese a v Duchu svatém každý den objevují, že následují poslušného, chudého a čistého Krista ve společenství a bratrství podle vzoru učedníků, kteří šli za Ježíšem, jenž plnil své poslání (srv. VFC 44).
Čistota
Čistota je jedním z postojů, jež Kristus prezentoval jako bohumilé a jako ty, které mají věčnou hodnotu. Když koncilová konstituce Lumen gentium hovoří o evangelních radách, umísťuje čistotu na první místo nejen proto, že má nejsilnější biblické základy, ale také z toho důvodu, že doléhá velmi hluboko do lidské osobnosti. Tento postoj ustavuje mezi evangelními radami velmi kategorické požadavky: zříci se manželské a rodičovské lásky. Poněvadž na nikom neleží povinnost předávat život, může člověk zvolit život v panenství. Podstata čistoty sahá k samým kořenům přikázání lásky k Bohu, které musí zahrnout celé srdce, všechny síly i myšlenky (srv. Mt 12,30). Do takové čistoty je třeba postupně dorůstat. Čistota slibovaná na cestě řeholního života vyjadřuje naprosté osobní odevzdání Bohu. Její smysl lze najít pouze v rozměrech víry a lásky. Je třeba ji chápat jako projev lidské lásky, která usiluje o dokonalejší spojení s Ježíšem Kristem. Později se to velmi odrazí ve společném životě. Evangelní čistota činí člověka zvláštním způsobem svobodným a disponovatelným k rozdávání sebe v lásce podle vzoru Krista, jenž „nás miloval až do konce“ (J 13,1). Znamená to úplnou pohotovost milovat všechny lidi, sloužit jim, a tak zpřítomňovat Kristovu lásku. „Tato nesobecká láska, která nikoho nevylučuje, není zotročená vášněmi, ale je univerzální a nezištná, svobodná a osvobozující, tak velmi potřebná pro plnění poslání, je podporována společným životem a díky němu se rozvíjí“ (VFC 44). Je to svoboda nejen od přirozených citových pout, ale především je to svoboda k tomu být absolutně disponovatelný pro Boha. (14)
Chudoba
Slib řeholní chudoby vede k solidaritě i komunity. Tato chudoba řeholní osobu zavazuje, aby usilovala o náležitý psychospolečenský rozměr. Psychospolečenským zde máme rozumět jisté podmínky, které nás spojují s okolní skutečností. Ve světě, jenž nás obklopuje, existuje tendence manipulovat s člověkem, tzn. jednat s ním jako s předmětem pro soukromé či skupinové cíle. Slib chudoby ve svém psychospolečenském rozměru je kategorickým „ne“ vůči takovému jednání s lidskou osobou. Slib evangelní chudoby ještě více osvobozuje člověka od konzumních sklonů a činí ho tak plně svobodným pro sebedarování. Zasvěcený člověk vstupuje do společenství speficického druhu, do společenství, jež nade vše usiluje o silný růst víry v Krista. Milost víry vedená slibem chudoby se projevuje na psychospolečenské úrovni. Tato připravenost být darem učí řeholní osobu více „být“ namísto „mít“. Slib chudoby ve svém komunitním rozměru se zvlášť zviditelňuje v postoji služby. Jde s ním ruku v ruce nejen odříkání, ale i kritický postoj vůči vlastním choutkám a nárokům pod rouškou komunity. Slib chudoby zavazuje k harmonii v řeholním životě, ke společenskému souladu a řádu v jednotlivých řeholních komunitách. (15) Zmiňovaný dokument Kongregace pro řeholníky upozorňuje nejen na materiální chudobu ve smyslu nevlastnit dobra, ale i na chudobu ducha, chránící člověka před nezřízeným a egoistickým přilnutím: „Chudoba v duchu, pokora, prostota, umění uznat dary druhých lidí, doceňování takových evangelních hodnot, jako je život skrytý s Kristem v Bohu, úcta ke skryté oběti, nepodceňování nejchudších, nezištná služba… – to jsou prvky, jež sjednocují bratrské společenství silou slibu chudoby“ (VFC 44).
Poslušnost
Slib evangelní poslušnosti je možný pouze ve společném životě, kde už není řeč o slepé mechanické poslušnosti. Jedná se naproti tomu o tvůrčí spolupráci pro dobro vlastní komunity, církve a lidské společnosti pod vedením svého představeného. Slib poslušnosti spojuje a sjednocuje vůli všech členů komunity při hledání Boží vůle. Proto jednotliví členové, ale nejen oni – i celá komunita se musí starat o odpovídající dobu k naslouchání a rozjímání Božího slova, aby všichni rostli v „bezpodmínečném podrobení Boží vůli“ (ET 27).
„Zasvěcené osoby jsou pozvány k aktivní poslušnosti, jejímž prostřednictvím dávají k dispozici komunitě sílu svého rozumu a vůle, své dary přirozené i nadpřirozené“ (PC 14). Každé autentické společenství potřebuje pro svůj život a rozvoj představené a nějakou formu řízení. Pavel VI. učí, že „ti, kdo jsou obdařeni autoritou, mají ve svých bratřích sloužit záměrům Otcovým“ (ET 25). Dokument o bratrském životě v řeholním společenství opakuje nauku Pavla VI. a připomíná, že představení „vykonávají úkol služebníků a vůdců“ (VFC 44). To doporučuje představeným i II. vatikánský koncil: „Ať tedy při plnění svého úřadu dbají na Boží vůli, uplatňují svou autoritu v duchu služby bratřím, aby jim ztělesňovali lásku, jakou je miluje Bůh“ (PC 14). To jsou nové myšlenky a nové formy řízení v řeholích. Tak se poslušnost účinně přičiňuje, aby náležitě fungoval bratrský život.
Poslušnost v člověku vytváří velmi cenný rozměr osobnosti, jímž je disponovatelnost – připravenost sloužit druhým s odsunutím vlastních oblíbených zájmů na další plán. Zvláštním způsobem se to týká zasvěcených osob. Přijímají to, co na ně v dané chvíli připadá podle vůle představeného.