Komunitní rozlišování
Rozlišování není v církvi něco nového. Užívalo se už od jejích počátků, bylo přítomno u pramenů inspirace různých zakladatelů řádů. V posledních letech se však komunitní i individuální rozlišování stává stále známější a je nutností v procesu růstu osob i společenství.
Komunitní rozlišování znamená, že společenství v čele se svým představeným hledá Boží vůli, to, co od něj Pán Bůh vyžaduje v měnících se životních podmínkách. Nelze však hovořit o komunitním rozlišování, pokud neexistuje osobní individuální rozlišování každého člena společenství. Nejprve musí umět každý sám rozlišovat, aby byl později schopen rozlišovat společně.
Rozlišování také předpokládá společnou i osobní modlitbu jako nejlepší, nejvlastnější způsob hledání toho, co chce Pán Bůh. Komunita, která rozlišuje, je komunitou, která se také modlí a společně i individuálně hledá. (21)
Komunitní rozlišování bude dobře fungovat, když bude řeholní společenství žít opravdu bratrsky. Přijmout rozlišování v rámci komunity je závislé na lidské i duchovní zralosti jejích členů a také na jejím teologickém povědomí.
Základní požadavkem rozlišování je tedy to, aby všichni brali v úvahu skutečnost, která je u základů našeho společného života: milost povolání, počáteční nadšení a motivace utvářející naši nejzazší volbu a společné povinnosti. Síla argumentace není v komunitním rozlišování tak důležitá jako naslouchající postoj – hluboký, něžný, láskyplný, jenž dovede uznat a bezpodmínečně přijmout dar, který jsme dostali od Boha Otce, Krista a Svatého Ducha. (22)