II. Podněty a návrhy
Tento přehled mariánské spirituality řádu nám umožňuje, abychom bosým karmelitkám předložili na základě jednotlivých článků Stanov některé podněty a návrhy pro jejich plnější a konkrétnější život v mariánském duchu.
1. Kontemplace, následování, společenství
Druhý článek Stanov hovoří o mariánském charakteru našeho života takto: „Tím, že si řád zvolil blahoslavenou Pannu za Matku a Ochránkyni, staví se pod její ochranu a jako vzor a ideál zasvěcení si bere její život a její spojení s Kristem.“ Mezi známkami karmelitánského povolání se uvádí volání k životu „v důvěrném vztahu k blahoslavené Panně Marii“ (Stanovy čl. 10).
a) Kontemplace
Není pochyb, že základ naší mariánské úcty musí vycházet, jak jsme to mohli vidět ve spiritualitě řádu, ze samotného životního základu Karmelu, kterým je modlitba a kontemplace. Abychom Pannu Marii lépe poznávali, musíme kontemplovat její život ve světle evangelia a moudře pronikat její evangelijní postoje, které ji představují jako Kristovu Matku a první Kristovu učednici: „Kontemplace Panny Marie, která je dokonalým uskutečněním karmelitánského ideálu, nás vybízí k jejímu následování“ (Stanovy čl. 55). Můžeme říci, že spiritualita tereziánského Karmelu pojala mariánskou úctu současným způsobem, tj. ve světla Písma a nauky.
b) Následování
Od kontemplace k následování. Z Mariiných charakteristických ctností, které mohou mít pro karmelitku zvláštní význam, nám Stanovy uvádějí tyto: následování Marie jako způsob následování Krista prostřednictvím evangelijního života; chudoba v duchu se všemi biblickými rezonancemi, které Maria představuje jako „chudá Pána“, ve své disponibilitě k Božímu vyvolení a v chvalozpěvu o jeho divech: chudoba v duchu nachází ozvěnu v Tereziině spiritualitě chudoby a schopnosti něco si odříci, v teologálním životě sv. Jana od Kříže a v neomezené důvěře jako cestě duchovního dětství u sv. Terezie z Lisieux. Neustálé rozjímání Božího slova je evangelijní postoj, který nejlépe ukazuje soulad mezi životem Marie a životem Karmelu (srov. Lk 2,19.51); k tomu se přidává láska ve svých nejrůznějších podobách, která u Marie dosahuje úplné odevzdanosti se Boží lásce a službě bratřím, je to láska Snoubenky a Matky prožívaná v panenském srdci a také pozornost k potřebám bližních, jak nám ukazuje Mariina přímluva na svatbě v Káně.
Růst v Mariiných ctnostech nám zaručuje společenství s Kristem a postupné ponoření se do tajemství církve. V této snaze připodobnit se Marii máme záruku stále hlubší zkušenosti ve službě a účasti na životě církve tak, jak to dělala Panna Maria.
c) Duchovní společenství
Život na Karmelu znamená společenství s Pannou Marií, jak jsme to viděli v duchovní tradici řádu. Znamením tohoto společenství je škapulíř, dar Panny Marie. Je to znamení její ochrany a výmluvný symbol našeho vnitřního zasvěcení. Starobylá karmelitánská antifona vyjadřuje tento duchovní ideál škapulíře takto: „Svatá Matko Boží, Slávo z hory Karmel, oděj svými ctnostmi karmelitánskou rodinu, kterou sis vyvolila a chraň ji před každým nebezpečím.“ Pius XII. se vyjádřil o škapulíři a jeho duchovní tradici následovně: „Ať v tomto daru Panny Marie vidí zrcadlo pokory a čistoty; a v prostotě šatu ať vidí skromnost a nevinnost; ať je jim především výmluvným symbolem modlitby, kterou přivolávají Boří pomoc; a nakonec ať v něm vidí vlastní zasvěcení se nejsvětějšímu srdci Neposkvrněné Panny“ (Acta Apostolicae Sedis 42 (1950) 390-391).
Stojí za to citovat také slova plná hlubokého karmelitánského ducha, kterými se Pavel VI. obrací na Generální kapitulu karmelitánů: „Ať vás Panna Maria doprovází ve vašem karmelitánském povolání. Ať ve vás udržuje touhu po duchovních skutečnostech, ať vám dá dary potřebné ke svatému a namáhavému výstupu, vedoucímu k poznání Boha a k nevyjádřitelným zkušenostem jeho temných nocí a zářivých dní. Ať vloží do vašich duší touhu po svatosti a po eschatologickém svědectví o Božím království. Ať vás učiní vzory a bratry Boží církve. A nakonec, kéž vás jednoho dne přivede do slávy a k vlastnění Krista, kterému jste zasvětili svůj život“ (AAS 59 (1967) 779).
2. Biblická a teologická formace
První část odstavce 56 Stanov připomíná povinnost formace, abychom lépe poznávali Mariino tajemství. První místo v této oblasti náleží Písmu svatému. Zdravá mariánská úcta má svůj základ v Božím slově, jak vyplývá z učení II. vatikánského koncilu, z exhortace Marialis Cultus a encykliky Redemptoris Mater. Ve světle Písma pochopíme pravdy víry, v nichž je Panna Maria vždy spojená s tajemstvím Krista a Ducha svatého, aby osvětlovala a uskutečňovala tajemství Církve. Na základě řádové tradice máme čerpat ze zdrojů Písma, svatých otců, učitelského úřadu církve a obnovené liturgie. Poznávání Panny Marie nás vede k napodobování jejích ctností a k duchovnímu společenství s ní a s jejím životem.
3. Liturgie
Řád vždy klad velký důraz na vyjádření úcty k Panně Marii liturgickým slavením jejích tajemství.
Nemůžeme opomenout teologickou úvahu II. vatikánského koncilu a exhortace Marialis Cultus Pavla VI., hovořící o Mariině přítomnosti v liturgii, což nám dává možnost vážně se zamyslet nad tradicí karmelitánské spirituality, kterou je mariánská liturgie. Čteme-li pozorně některé základní texty koncilu, (jako např. čl. 103 liturgické konstituce Sacrosanctum Concilium) můžeme říci, že význam vztahu mezi liturgií a Mariiným tajemstvím je možné vyjádřit dvěma slovy: přítomnost a vzor.
Maria je po celý liturgický rok závazně přítomná ve slaveních Kristových tajemství, v eucharistii a ve svátostech. Pro své „neodlučitelné spojení“ s Kristovým tajemstvím je přítomna ve slavení Kristova tajemství, jímž je liturgie. Proto ji připomínáme každý den při modlitbě breviáře a v eucharistické modlitbě. Nespokojujeme se však pouze se slavením jejích svátků, ale připomínáme si ji také při oslavách Kristova tajemství. Maria je také „vzorem zbožnosti, s níž církev slaví a ve svém životě vyjadřuje božská tajemství. Že Panna Maria může být v tomto ohledu příkladem, plyne z toho, že církev v ní vidí vznešený vzor víry, lásky a dokonalého spojení s Kristem, to jest onoho vnitřního postoje, s nímž církev, milovaná nevěsta, spojená úzce se svým Pánem, jej vzývá a skrze něho vzdává úctu věčnému Otci“ (Marialis Cultus č. 16).
V síle této zásady liturgie, která není mariánská explicitně, ale implicitně ano, mají být Kristova tajemství slavena se stejnými postoji, jaké má Maria, protože ona je naším vzorem pro své sjednocení s Kristem a ochotu nechat se vést Duchem svatým. Ona je Panna, která naslouchá Slovu, Panna, která se modlí, Panna, která se obětuje, panenská Matka, Matka a Učitelka (tamtéž č. 17 – 21).
Odtud vychází zvláštní úcta k Panně Marii. Úcta, která je založena na starobylých tradicích, jež utvářejí liturgii církve.
Tyto zásady nám nabízejí nové podněty k obnově mariánské liturgie, jež má tak bohatou a plodnou tradici v naší historii.
Ve světle těchto zásad je také třeba číst podněty pro slavení mariánské liturgie v řádu, jež je samozřejmě otevřená kreativitě na základě církevních směrnic. Je možné zlepšit mariánskou liturgii jak ve svých vnitřních motivacích, tak i ve vnějších připomínkách Panny Marie během celého liturgického roku, při zvláštních svátcích řádu, při týdenních památkách naší Paní nebo každodenních vzpomínkách, jak je liturgie připouští.
4. Formy zbožnosti
Církev kromě liturgie podporuje také jiné formy zbožnosti a modliteb ke cti Panny Marie. Náš řád s radostí přijímá příslušné směrnice učitelského úřadu církve v této oblasti, zvláště pak dokument Marialis Cultus pro jeho návrhy k zintenzivnění mariánské úcty.
Jsou doporučovány osobní formy zbožnosti napomáhající utvářet společenství s Pannou Marií, jako např. růženec, jež svatá matka velmi doporučovala, a který je obohacen o nové teologicko-pastorační prvky, jak je doporučuje Marialis Cultus v č. 42-45.
Hovoří se také o nutnosti modlit se za potřeby církve a světa a prosit Pannu Marii o přímluvu, což lze učinit také formou litanií. Je vhodné modlit se tradiční litanie – loretánské anebo ty, které jsou církevně schváleny. Litanie nám na jedné straně připomínají výsady a tituly Matky Boží a na straně druhé nás povzbuzují k napodobování jejích ctností, které jsou nám překládány jako vzor našeho života.
Ostatní návrhy týkající se mariánské zbožnosti nám chtějí pomoci k větší kreativitě a chtějí být otevřenou bránou pro rozvíjení a obohacování mariánského charakteru našich Karmelů odpovídajícími výrazy zbožnosti. Proto je vhodné připomenout možnosti, které nabízí Marialis Cultus, na jejichž základě by měla být mariánská zbožnost praktikována, a které jsou biblickým, liturgickým, ekumenickým, antropologickým kritériem její obnovy (srov. Marialis Cultus č. 29-39).
5. Úcta ke sv. Josefovi a ostatním karmelským svatým
Kapitolu o mariánské zbožnosti řádu uzavřeme krátkým pojednáním o sv. Josefovi, a to pro jeho spojení s Pannou Marií v Kristově tajemství a také proto, že svatá matka sv. Josefa velmi uctívala a nazývala ho svým ochráncem, lékařem a učitelem modlitby (srov. Kniha života, 6, 6-8).
Je třeba mít stále na mysli, že postava sv. Josefa zaujímá zvláštní místo v počátcích tereziánského charismatu. Sám Pán chtěl, aby první klášter byl zasvěcen tomuto světci a přislíbil, že tento svatý patriarcha zde bude spolu s Pannou Marií přítomen. Tak měl být každý Karmel symbolem „živého Nazareta“ (srov. Kniha života, 32,11). Mnohé milosti, které světice obdržela v souvislosti se založením tohoto kláštera, dokazují účinné spojení sv. Josefa a tereziánského charismatu (srov. Kniha života 33,12; 33,14-15; 36,5.6.11).
Sv. Josef byl muž spravedlivý a je stále živý v tereziánské tradici Karmelu. Je uctíván pro své mlčení a věrnost, pro svůj postoj služebníka tajemství, pro svůj pokorný a skrytý život, pro své společenství s Kristem a Pannou Marií v Nazaretě, pro své panictví a evangelijní spravedlnost.
Památka Panny Marie a sv. Josefa nás vede k hlubšímu společenství se světci, u nichž si připomínáme, že tato rodina Karmelu již dosáhla slávy nebe. V našem řádu jsou světci a světice, kteří jsou známí, ale i ti, kteří jsou skryti lidským očím, ti, kteří jsou církví oslavováni i ti, kteří obohatili dějiny církve svým mlčenlivým kontemplativním životem, svým apoštolátem a svou krví mučedníků.
Připomínat si Pannu Marii znamená být si vědomi toho, že náš řád je jedna rodina tvořená bratřími a sestrami, kteří jsou přítomni ve světě, a zároveň jsou poutníky putujícími k nebi. Proto si naše svaté každý den připomínáme, povzbuzujeme se jejich příkladem a prosíme je o pomoc a ochranu.