Mariánská spiritualita v tereziánském Karmelu

Druhá část odstavce č. 54 Stanov nám předkládá logickou kontinuitu mariánské úcty Karmelu, jak ji žili sv. Terezie a sv. Jan od Kříže, těmito slovy: „Svatá Terezie od Ježíše a svatý Jan od Kříže potvrdili a obnovili mariánskou úctu Karmelu.“ Pak následuje krátký, avšak hutný souhrn myšlenek obou světců. Je na místě podívat se trochu podrobněji na to, co nám Stanovy v tomto bodě nabízejí a povšimnout si, jak světci bosého Karmelu obohatili mariánskou spiritualitu a jaké místo zaujímá v naší současné spiritualitě. Je přitom vhodné vyjít z nauky a zkušenosti sv. Terezie od Ježíše, sv. Jana od Kříže a dalších významných postav tereziánského Karmelu.

A. Svatá Terezie od Ježíše a Panna Maria

Mariánskou zkušenost sv. Terezie nalezneme v jejích spisech a je možné ji poskládat do mozaiky, která nám vykresluje překrásný obraz Panny Marie. Všimneme si třech hlavních bodů Tereziiny nauky:

Mariánská zbožnost a mystická zkušenost

Panna Maria se objevuje již na prvních stránkách Tereziiných spisů, kdy světice vzpomíná na své nejdůležitější zážitky z dětství. Jedná se o vzpomínku na její matku Beatrici, která ji učila zbožnosti a modlitbě růžence (Kniha života 1,1.6). Dále pak dojemná příhoda, kdy Terezie ve věku 13 let ztrácí svou matku a obrací se na Matku Boží: „Sklíčená jsem šla k jednomu obrazu naší Paní a s mnoha slzami ji prosila, aby se od nynějška ona stala mou matkou. Zdá se mi, že tato modlitba, učiněná se vší prostotou, byla vyslyšena, neboť nebyla věc, kterou bych jí odporoučela, aniž bych nebyla ihned vyslyšena“ (Kniha života 1,7). Světice připisuje Matce Boží milost neustálé ochrany a zvláště milost jejího obrácení: „přivedla mě k sobě“. Tereziina autobiografie nám dále odhaluje tuto její vytrvalou mariánskou úctu v různých okolnostech jejího života: když se v těžkostech utíká k Panně Marii (Kniha života 19,5), když slaví svátky Nanebevzetí a Neposkvrněné Početí (tamtéž 5,9; 5,6), nebo svátek Svaté Rodiny (tamtéž 6,8) nebo když uctívá svatou Pannu modlitbou růžence (tamtéž 29,7; 38,1).
Úcta k Panně Marii se pro Terezii brzy stává zakoušením jejích tajemství, neboť Bůh jí dal milost vstoupit nejen do tajemství Krista, ale i do všeho, co s ním souvisí. Když Terezie mysticky zakouší tajemství Panny Marie, můžeme zde pozorovat něco jako postupné pronikání do nejdůležitějších okamžiků Mariina života, jak nám je zachytila evangelia. Terezie tak například obdrží milost vnitřně proniknout do tajemství Panny Marie při Zvěstování (Myšlenky o lásce k Bohu 5,2; 6,7). Svatá matka dvakrát obdržela mystickou zkušenost při prvních slovech chvalozpěvu „Magnificat“ (Duchovní relace 29,1; 61), který podle svědectví sestry Marie od sv. Josefa světice často opakovala „tiše v kastilštině“ (srov. BMC 18, str. 491).
Zcela uchvácena kontempluje tajemství Vtělení a přítomnost Pána v nás podle vzoru Panny Marie, která v sobě nosí Spasitele: „Pán chtěl vstoupit do lůna své nejsvětější Matky. Protože je Pánem, užívá své svobody, a jelikož nás miluje, přizpůsobuje se nám“ (Cesta dokonalosti, Escorial 48,3). Kontempluje přítomnost Ježíše v chrámě a odhalí smysl Simeonových slov (Duchovní relace 35,1): „Když vidíš mou Matku, jak mě drží v náručí, nemysli si, že zakoušela takovou slast bez tíživé trýzně, neboť můj Otec jí dal do podrobností pochopit, kolik budu trpět, když uslyšela Simeonovo proroctví“ (srov. také o Ježíšově narození, Báseň 14 a o Uvedení do chrámu, Cesta dokonalosti 31,2). Terezie také zakouší útěk do Egypta a skrytý život Svaté Rodiny (dopis Luise de Cerda, 27. května 1563; Kniha života 6,8).
Terezie také zvláštním způsobem vytušila účast Panny Marie na velikonočním tajemství jejího Syna, na jeho utrpení a na radosti z jeho vzkříšení. Velmi ráda kontempluje Mariinu sílu a její přilnutí ke Kristovu tajemství na kříži (Cesta dokonalosti 26, 8). V Myšlenkách o lásce k Bohu (3,11) říká o svaté Panně: „Když stála u paty kříže, nebyla ospalá, ale ve své nejsvětější duši trpěla a zmírala hořkou smrtí.“ Mysticky se účastní bolestí svaté Panny, kdy jí byl Pán položen do náruče „tak, jak se maluje pátá bolest“ (Duchovní relace 58). V Salamance o Velikonocích roku 1571, kdy Terezie prožívá temnou noc ducha, zakouší navíc utrpení a opuštěnost svaté Panny pod křížem (Duchovní relace 15,1.6) a slyší Pána, který jí říká: „Ihned po vzkříšení jsem se zjevil naší Paní, protože to velmi potřebovala … a zůstal jsem s ní dlouhou dobu – neboť to bylo nutné, abych ji potěšil“ (tamtéž).
Terezie mohla při různých příležitostech kontemplovat tajemství oslavení Panny Marie o svátku slavného Nanebevzetí (Kniha života 33,15 a 39,26). Vnímá, že Panna Maria doprovází komunitu v době modlitby svou neustálou přímluvou, jak se to stalo v klášteře sv. Josefa v Avile (Kniha života 36,24) a ve Vtělení (Duchovní relace 25).
V nejvyšší mystické duchovní zkušenosti se jí dostalo milosti poznat tajemství Trojice a vytušila, že Panna Maria je s tímto tajemstvím vnitřně spjata a pochopila také skutečnost, že Maria spolu s Kristem a Duchem svatým jsou nevýslovným darem Otce: „Dal jsem ti svého Syna, Ducha svatého a tuto Pannu. A ty, co mi můžeš dát na oplátku?“ (tamtéž).
Můžeme říci, že svatá matka učinila hlubokou mystickou zkušenost s Pannou Marií, že se těšila z její přítomnosti a že směla prožívat její tajemství. Proto je možné tvrdit, že Tereziino učení o tajemství Kristova lidství a o životě Panny Marie jsou součástí mystických zkušeností dokonalých (srov. Vnitřní hrad VI,7,13 a název kapitoly; 8,6).

Maria, Vzor a Matka duchovního života

Svatá Terezie nám zanechala svou nauku o tajemstvích Panny Marie. Ve svém komentáři k „Ave Maria“, který měla v úmyslu napsat, by zajisté podala jejich souhrn, jak to učinila s „Otčenášem“ v první redakci Cesty dokonalosti.
Můžeme říci, že z charakteristických ctností Panny Marie světice předkládá k následování tu, jež zahrnuje všechny ostatní. Maria je první křesťanka, Pánova učednice, následuje Krista až k patě kříže (Cesta dokonalosti 26,8). Je vzorem naprostého přilnutí ke Kristovu lidství a života ve společenství s Ním v Jeho tajemství: Maria je proto vzorem kontemplace, která je zaměřena na Nejsvětější lidství (srov. Kniha života 22,1; Vnitřní hrad VI,7,14).
Ze ctností, které jsou typické i pro karmelský řeholní život, můžeme jmenovat: chudobu – Maria je chudá s Kristem (srov. Cesta dokonalosti 31,2) a pokoru, která stáhla Boha z nebe „do lůna Panny“ (Cesta dokonalosti 16,2), a která je proto jednou z nejdůležitějších ctností, jež je třeba napodobovat: „Připodobněme se, mé dcery, alespoň v něčem velké pokoře nejsvětější Panny“ (Cesta dokonalosti 13,3); dále postoj pokorné kontemplace a údivu při pohledu na podivuhodné skutky Boží (Myšlenky o lásce k Bohu 6,7) a úplného se zřeknutí vlastní vůle (tamtéž).
Maria nás doprovází na celé naší duchovní cestě. Každá milost a každý těžký okamžik zrání v křesťanském a řeholním životě jsou spojeny s aktivní přítomností Matky, která doprovází své dcery na jejich pouti. Světice popisuje v duchovním itineráři Vnitřního hradu aktivní přítomnost Matky Boží. Je to Panna Maria, kdo se přimlouvá za hříšníky, kteří se k ní utíkají (Vnitřní hrad I, 2,12). Maria je příklad a vzor všech ctností: myšlenka na její zásluhy a dobrotu může sloužit jako povzbuzení v okamžiku definitivního obrácení (Vnitřní hrad III,1,3). Maria je nevěsta z Písně písní (Myšlenky o lásce k Bohu 6,7), vzor dokonalých duší. Je Matkou, v níž se všechny ctnosti spojují ve společenství s Kristem, protože velmi trpěla: „Viděli jsme, že ti, kteří byli našemu Pánu Ježíši Kristu nejblíže, také nesli větší utrpení: podívejme se na utrpení jeho nejsvětější Matky a jeho slavných apoštolů (Vnitřní hrad VII,4,5). Proto v liturgickém slavení památek tajemství Páně a Panny Marie nacházíme oporu a posilu (srov. Vnitřní hrad VI,7,11.13).

Panna Maria a Karmel

Terezie od Ježíše přijala ve svém povolání na Karmel také celou velkou duchovní tradici řádu. V klášteře Vtělení v Avile měla možnost osvojit si bohatou mariánskou spiritualitu: tradici, která v 16. století zahrnovala duchovní legendy, liturgii, lidovou zbožnost. V jejích spisech se název řádu objevuje vždy v souvislosti s Pannou Marií, kterou nazývá Paní, Patronkou, Matkou. Podle Terezie je v řádu vše mariánské: hábit, řehole, domy.
Když byla roku 1571 jmenována převorkou kláštera Vtělení, umístila v chóru do čela sochu Panny Marie, protože věděla, že Marii budou všechny sestry projevovat úctu, lásku a oddanost. Toto gesto mělo ještě sympatickou dohru ve zjevení Panny Marie Terezii (Duchovní relace 25). V jednom dopise Marii de Mendoza ze 7. března 1572 láskyplně říká: „Je to moje převorka (Panna Maria), kdo činí tyto divy.“ S radostí přijímá P. Graciána, velkého ctitele Panny Marie, jak se o tom často zmiňuje ve svých dopisech, a s nadšením se z dobových dokumentů dovídá o počátcích řádu (srov. Kniha o zakládáních 23). Má jasno ve věci privilegií škapulíře, a v souvislosti se smrtí jednoho karmelitána podotýká: „Protože byl bratrem, který věrně zachovával své sliby, pochopila jsem, že se vyhnul očistci díky řádovým bulám“ (Kniha života 38,31).
Ve stejném mariánském duchu zakládá Karmel sv. Josefa za účelem obnovy řádu Panny Marie. Již v prvních příslibech, které jí Kristus učinil, nalezneme narážku na přítomnost Panny Marie na Karmelu (Kniha života 32,11).
Později je to sama Panna Maria, kdo stejnými slovy a přísliby pobízí k založení sv. Josefa. A Terezie jako zakladatelka také obdrží zvláštní milost vnitřní čistoty: mariánské investitury (Kniha života 33,14). Po úspěšném založení sv. Josefa vyjevuje Terezie své pocity: „Bylo to pro mne jako přebývat ve slávě, když jsem viděla, jak byla uložena Nejsvětější Svátost … a když jsem viděla, jak bylo dokončeno dílo, které – jak mi bylo dáno pochopit – bylo ke službě Pánu a ke cti šatu jeho slavné Matky“ (Kniha života 36,6). A dodává: „Zachováváme řeholi Panny Marie Karmelské … Kéž se našemu Pánu líbí, aby všechno bylo k jeho slávě a ke chvále slavné Panny Marie, jejíž šat nosíme“ (Kniha života 36,26.28). Jako odpověď na tuto službu Panně Marii vidí Terezie Krista, jak jí děkuje „za to, co udělala pro jeho Matku“ a vidí Pannu Marii „ve velikánské slávě v bílém plášti, pod kterým, jak se zdá, nás všechny chránila“ (Kniha života 36,24).
Ve svém vyprávění o novém zakládání Terezie vždy klade důraz na kontinuitu služby řádu naší Paní a na zvláštní ochranu, kterou Panna Maria poskytuje. Tak například při setkání s P. Rossim, když obdrží povolení založit další kláštery, říká: „Napsala jsem dopis našemu otci generálovi … a připomněla jsem mu, jak velkou službu by prokázal naší Paní, kterou velmi ctil. Musela to být ona, kdo to zařídil“ (Kniha o zakládáních 2,5). Zdá se, že celá Kniha o zakládáních je napsána v mariánském duchu, neboť Terezie se v ní neustále odvolává na Pannu Marii a na službu jí prokazovanou: „Když se tyto holubníčky Panny, naší Paní začaly zaplňovat …“ (Kniha o zakládáních 4,5); nebo když v souvislosti se založením domu v Duruelo zdůrazňuje: „Toto jsou počátky obnovení řehole Panny, jeho Matky a naší Paní a Patronky“ (Kniha o zakládáních 14,5). Když se Terezie na konci Knihy o zakládáních dívá nazpět, vidí všechno jako jedinou službu Panně Marii a jako dílo, na kterém spolupracovala samotná Královna Karmelu: „Máme radost z toho, že můžeme alespoň v něčem sloužit naší Matce, Paní a Patronce … Krok za krokem se to děje ke cti a slávě této slavné Panny a jejího Syna…“ (Kniha o zakládáních 29,23.28). Terezie vidí oddělení obou větví řádu v roce 1581 na kapitule v Alcalá jako zásah Matky, jímž má být nastolen mír v řádu: „Tak náš Pán dokončil toto důležité dílo … ke cti a slávě jeho slavné Matky, neboť se jedná o její řád, vždyť ona je naše Paní a Patronka“ (Kniha o zakládáních 29,31).
Myšlenka na Pannu Marii vzbuzuje v Terezii při různých příležitostech smysl pro karmelitánské povolání, jenž je inspirováno Marií a výslovně říká: „Tak i my všechny, které nosíme tento posvátný šat Karmelu, jsme povolané k modlitbě a ke kontemplaci, protože v tom spočívá náš počátek a jsme potomky oněch svatých otců z hory Karmel, kteří ve velké samotě a v naprostém pohrdání světem hledali tento poklad, tuto vzácnou perlu, o níž mluvíme“ (Vnitřní hrad V,1,2). V tomto kontextu se Maria pro svůj vnitřní život a své naprosté odevzdání se Bohu jeví jako Matka tohoto „kontemplativního společenství“.
Na jiném místě Terezie povzbuzuje k napodobování Panny Marie, abychom se mohli nazývat jejími syny a dcerami: „Sestry, kéž se zalíbí našemu Pánu, abychom žily svůj život jako opravdové dcery Panny a zachovávaly své sliby, aby nám Pán udělil milost, kterou nám slíbil“ (Kniha o zakládáních 16,7). Láska k Panně Marii a příslušnost k její rodině jsou základem vzájemné lásky a společenství dober, jak o nich mluví v tomto textu: „Protože jsme, mé dcery, všechny dcerami Panny a jsme sestrami, velmi usilujme o vzájemnou lásku“ (Dopis sestrám ze Sevily, 13. ledna 1580); „Proto nosíme všechny tento šat: abychom pomáhaly jedny druhým (jeden klášter druhému), protože co je jedněch, patří všem“ (Dopis převorce a sestrám z Valladolidu, 31. března 1579).
Tato slova ukazují, že Terezie plně žila mariánskou tradici Karmelu a že ji obohatila svou mystickou zkušeností, svou úctou a naukou. Panna Maria je pro bosou karmelitku vzorem přilnutí ke Kristu, vzorem kontemplativního zakoušení jeho tajemství a vzorem služby církvi. Pro každý klášter je Panna Maria Matkou, která svou přítomností posiluje vztah důvěry a přátelství, pomáhá na duchovní cestě a jako neúnavná přímluvkyně u svého Syna předsedá modlitbě.

B. Svatý Jan od Kříže a další významné postavy Karmelu

Osobnosti tereziánského Karmelu jsou, pokud jde o jejich pohled na Pannu Marii, silně ovlivněny naukou sv. Terezie od Ježíše a sv. Jana od Kříže. Stačí jen pár ukázek.

Panna Maria u sv. Jana od Kříže – souhrn

Ve spisech sv. Jana od Kříže najdeme jen málo zmínek o Panně Marii, avšak všechny mají onen nádech geniality, která nás uvádí do nejhlubších tajemství Panny Marie.

– Ve spojení s Kristovým tajemstvím. V básních inspirovaných Janovým evangeliem (č. 8 – 9) nacházíme biblický klíč k celé nauce sv. Jana od Kříže z hlediska dějin spásy. Panna Maria zde vystupuje v záři svého společenství s Trojicí, ve svém poslání Matky Vtěleného Slova, jako ta, která souhlasí s vykoupením. Maria je svědkyní tajemství, je „Matkou milosti“, která na rukou nese Boha, Nevěstou – církví a lidstvím, v níž se Bůh spojil s člověkem: „V objetí se svou Snoubenkou, která ho nosila na svých rukou.“ Vrcholu tohoto společenství se dosáhne na kříži, kde se Panna Maria účastní vykupitelské bolesti Krista, a i když je bez hříchu, trpí ne proto, že musí být očištěna, ale protože je spojena s Kristem v jeho vykupitelském díle (Duchovní píseň B 20,10; A 29,7).

– Pod vlivem Ducha svatého. Když světec mluví o duších, které se ztotožnily s Boží vůlí do té míry, že všechny jejich skutky, modlitby a city jsou podněcovány Duchem svatým, píše: „Tak tomu bylo u přeslavné Panny, naší Paní, která byla od počátku povýšena do tohoto vznešeného stavu a nikdy neměla ve své duši vtisknut obraz žádného tvora ani se jím nenechala pohnout, nýbrž vždycky jednala z podnětu Ducha svatého“ (Výstup III, 2,10). V tomto tvrzení se nachází podstata trvalé a totální činnosti Ducha svatého v Marii, která byla již od počátku povznesena do tohoto nejvyššího stavu sjednocení s Bohem ve stále rostoucí věrnosti a spolupráci s podněty Ducha svatého.

– Vzor kontemplace a modlitby. Maria, která je na svatbě v Káně vzorem důvěry, diskrétnosti a pozornosti nám ukazuje, jak je mocná její přímluva u jejího Syna: „Ten, kdo miluje diskrétně, neprosí o to, co mu chybí a po čem touží, nýbrž jen předloží svou potřebu, aby Milovaný udělal to, co chce, jako když blahoslavená Panna řekla milovanému Synu na svatbě v Káně galilejské, aniž by jej přímo prosila o víno, pouze: Nemají víno“ (Duchovní píseň A a B 2,8). Přítomnost Panny Marie je v následující myšlence světce implicitní: „Otec vyslovil jediné slovo: a tím je jeho Syn; a toto Slovo vyslovuje stále ve věčném tichu a v tichu mu má duše naslouchat“ (Výroky 104, srov. Výstup II, 22,3-6). Maria představuje kontemplativní ticho, které přijalo Slovo. Proto sv. Jan od Kříže vždy spojuje Marii s Kristem a může říci: „Boží Matka je moje“ (Modlitba zamilované duše).

Další svědkové mariánské úcty na Karmelu

Je možné říci, že zakoušení Mariina tajemství je nerozlučně spjato s karmelskou spiritualitou a u některých autorů lze nalézt významné podněty podporující mariánskou zbožnost a kontemplaci. Jmenujme alespoň blahoslaveného Francisca Palau y Quer, který ve své knize Moje výpovědi kontempluje Pannu Marii jako dokonalý vzor církve. Nebo můžeme vzpomenout bohatou mariánskou nauku Terezie z Lisieux, která se vyznačuje objevením evangelijního postoje prostoty Panny Marie a její „cesty“ událostmi evangelia jako vzor putování každého křesťana. Můžeme připomenout úctu, kterou blahoslavená Alžběta od Trojice chovala k Panně Marii, když ponořena do tajemství vtělení ji nazývala „Chválou Slávy“, „Zrcadlem spravedlnosti“ a „Bránou nebes“ uvádějící do tajemství Krista a Ducha svatého. Také v dílech Edity Steinové nalezneme překrásné stránky věnované Panně Marii. Představuje ji jako ženu, která stojí pod křížem, jako dokonalý obraz církve a jako Matku všech lidí, která spolupracuje s Kristem a Duchem svatým. Další karmelitánští světci a světice, jako sv. Rafael Kalinowski a sv. Terezie z Los Andes nám zanechali překrásný odkaz své nauky o mariánské zkušenosti, který obohacuje a osvěcuje mariánské dědictví řádu.
Tyto příklady stačí, aby bylo zřejmé, že nejkrásnější mariánská tradice Karmelu přetrvává a obnovuje se prostřednictvím kontemplativní zkušenosti tereziánského Karmelu.

Pokračovat
Zpět na úvod