Přímluvná modlitba a pokání
Dalším velmi významným prvkem fatimského poselství, společným s karmelitánskou spiritualitou, je jeho zaměření na život modlitby a zástupné pokání. Anděl, který se dětem představil jako „anděl míru“, je již rok před zjevením Panny Marie nabádal, aby se často modlily tuto krásnou modlitbu: „Můj Bože, věřím v tebe, klaním se ti, doufám v tebe a miluji tě. Prosím tě za odpuštění pro ty, kdo v tebe nevěří, kteří se ti neklanějí, v tebe nedoufají a nemilují tě.“ Později od Matky Boží pasáčci přijali mnoho výzev k modlitbě a pokání:
„Chcete se obětovat Bohu a snášet všechna utrpení, která na vás sešle, jako zadostiučinění za hříchy, jimiž je urážen, a jako prosbu za obrácení hříšníků?“
„Modlete se každý den růženec, abyste tak vyprosili světu mír a konec války.“
„Opakujte po každém desátku: »Ježíši, odpusť nám naše hříchy, uchraň nás pekelného ohně a přiveď do nebe všechny duše, zvláště ty, které tvého milosrdenství nejvíce potřebují«.“
„Obětujte se za hříšníky a říkejte často, zvláště když přinášíte nějakou oběť: »Ježíši, dělám to z lásky k tobě, za obrácení hříšníků a na odčinění hříchů proti Mariinu Neposkvrněnému Srdci«.“
Zde nám opět může vyvstat otázka po smyslu a dosahu našeho konání. Což není Bůh všemohoucí? Potřebuje k něčemu naše skutky, modlitby a oběti? Ačkoli to nepřestává být tajemství, které nejsme schopni plně pochopit a probádat, díky evangeliu můžeme pravdivě říci: ano, náš Bůh se svobodně rozhodl být závislý na našem jednání. Ve všem se podřídil principu vtělení: tak jako byl jako Dítě plně závislý na svých rodičích a později ho jako dospělého ovlivňovalo a na něj působilo jednání jednotlivců i celého izraelského národa, tak se i nyní činí spoluzávislý na našem rozhodování. Chce, abychom mu přinesli svých „pět chlebů a dvě ryby“ (Jan 6,9), abychom prosili Pána žně, aby poslal dělníky na svou žeň (Lk 10,2), abychom mu „dávali napít“ (srov. Jan 4,7). Náš Bůh je pokorný, nepřichází nezvaný jako zloděj, aby uchvacoval (srov. Jan 10,1.10), je pokorný, klepe na dveře našeho srdce a čeká, zda ho pustíme dovnitř (srov. Zj 3,20). Očekává náš skutek a naše rozhodnutí.
Svým jednáním však nedovolujeme pouze Bohu, aby jednal, ovlivňujeme se i navzájem. Jako církev a lidstvo jsme součástí jednoho mystického těla. Proto může sv. Pavel prohlásit, že „na svém těle doplňuje to, co zbývá vytrpět do plné míry Kristových útrap“ (Kol 1,24).
To je i tajemství plodnosti Karmelu. Součástí slibové formule, kterou se bosé karmelitky zasvěcují Bohu, je věta: „S milostí Ducha Svatého a s pomocí Matky Boží chci tak ustavičnou modlitbou a sebezáporem v duchu evangelia ve službě svaté matce církvi dosáhnout dokonalé lásky a oslavovat Nejsvětější Trojici navěky.“ Mnohé svaté karmelitky a karmelitáni toto povolání žili a svým životem naplnili. Tak svatá Terezka pochopila: „V srdci své matky církve budu láskou, tak budu vším“ (Rk B 3v), a svatý Jan od Kříže vyznal, že „jeden úkon čisté lásky je pro církev užitečnější, než všechna díla dohromady“ (DP 29,2). Proto Terezie z Avily založila svou reformu. Toužila, aby se její sestry modlily a obětovaly za církev a za obrácení druhých. Proto svatá Terezka v závěru svého života „seděla za stolem hříšníků“ a zakoušela nevíru ateistů.
Z tohoto důvodu se svatá Terezie Benedikta od Kříže nabídla v době druhé světové války jako oběť smíru. Zvláště tato žena je živým zosobněním toho, k čemu fatimské poselství vyzývalo pro odvrácení metly války. Jeden benediktin o ní prohlásil: „Když jsem se s ní poprvé setkal ve vstupní bráně beuronského opatství, zapůsobil na mě její zjev tak, že to mohu srovnat jen s dojmem, jaký vyvolává starokřesťanské umění v katakombách, když znázorňuje církev prosící (ecclesia orans). Neměla sice pozdvižené paže, ale všechno v jejím zjevu připomínalo tento raně křesťanský typ. Byla úzce spojena s Kristem, prožívala slova našeho Pána: »Pro ně se zasvěcuji, aby i oni byli skutečně posvěceni« (Jan 17,19).“ A ona sama vyznala při svém sebeobětování: „Důvěřuji ve skutečnost, že Pán si vzal můj život ve prospěch všech Židů. Musím stále více myslet na královnu Ester, jež byla odňata vlastnímu lidu, aby ho reprezentovala před králem.“ „Již od nynějška přijímám smrt, kterou mi Bůh určil, s radostí a úplnou podřízeností jeho vůli. Prosím Pána, abych mohla přijmout svou bolest, svou smrt a svou čest a slávu za všechny potřeby svaté církve.“
Tak jako je centrem života františkánů chudoba, benediktinů liturgická modlitba a dominikánů hlásání evangelia, tak na Karmelu je ústřední hodnotou modlitba a oběť života. Fatimské výzvy nás tak mohou znovu povzbudit k věrnosti charismatu Karmelu, které jsme přijali.