Vytrvalá věrnost
Formace
22. Formace klauzurovaných řeholnic směřuje k tomu, aby připravila osobu na totální zasvěcení se Bohu v následování Krista způsobem života zaměřeného jedině na kontemplaci, vlastním jejímu zvláštnímu poslání v církvi. (72)
Formace musí zasáhnout osobu v jejím nejhlubším nitru a směřovat k tomu, aby ji postupně sjednotila na cestě připodobnění se Ježíši Kristu a jeho naprosté oběti Otci. Její metoda musí proto přijmout a vyjadřovat jako rys úplnosti (73) a má vychovávat k moudrosti srdce. (74) Je jasné, že taková formace právě proto, že usiluje o proměnu celé osoby, nikdy nepřestává.
O zvláštních požadavcích na formaci těch, které jsou povolány k životu zcela kontemplativnímu, mluví instrukce Potissimum institutioni (Část IV., 72-85).
Formace kontemplativních sester je především formací k víře, která je „základem a prvním ovocem pravé kontemplace…“. (75) Víra nás naučí odhalovat stálou přítomnost Boha, abychom v lásce přilnuli k jeho tajemství společenství.
Obnova kontemplativního života spočívá z velké části ve výchově jednotlivých mnišek a celé komunity, aby mohly dospět k splnění Božího plánu tím, že si plně osvojí své charisma.
23. Zvláštní důležitost má proto formační program inspirovaný vlastním charismatem, který musí správným způsobem rozlišovat počáteční léta formace až k slavné nebo věčné profesi a léta další, která mají zajistit vytrvalou věrnost na celý život. Za tím cílem ať mají klauzurované komunity vhodné ratio formationis, (76) které se stane součástí vlastního práva, poté, co bude odhlasováno klášterní kapitulou a předloženo Svatému stolci.
Spojení s kulturami naší doby vyžaduje pro instituty kontemplativního života úroveň přípravy, přiměřenou hodnotě a požadavkům tohoto stavu zasvěceného života. Proto ať kláštery vyžadují od kandidátek před připuštěním do noviciátu ten stupeň osobní, afektivní, lidské i duchovní zralosti, který je uschopní k věrnosti a dá jim pochopit povahu života zcela zaměřeného na kontemplaci v klauzuře. Závazky vlastní životu v klauzuře mají být dobře známy a přijímány od jednotlivých kandidátek v prvním období formace, ne teprve po složení slavných nebo věčných slibů. (77)
Studium Božího slova, tradice Otců, dokumentů učitelského úřadu, liturgie, spirituality a teologie má tvořit naukový základ formace se snahou poskytnout základy poznání Božího tajemství, obsažené v křesťanském zjevení „tím, že se zkoumá ve světle víry celá pravda obsažená v Kristově tajemství“. (78)
Kontemplativní život má ustavičně čerpat z Božího tajemství. Proto je podstatné dát mniškám základy a metody pro formaci osobní i společnou, které by byly stálé a nebyly přenechány příležitostným zkušenostem.
24. Všeobecným pravidlem je, aby celá počáteční i trvalá formace probíhala uvnitř v klášteře. Nepřítomnost vnější činnosti a stabilita členů dovoluje sledovat postupně a s větší účastí různé etapy formace. Ve vlastním klášteře mniška roste a dozrává v duchovním životě a dosahuje milost kontemplace. Formace ve vlastním klášteře má také tu výhodu, že napomáhá souladu celé komunity. Klášter kromě toho se svým příznačným prostředím a se svým rytmem života je nejvhodnějším místem pro cestu formace, (79) protože každodenní čerpání z eucharistie, liturgie, lectio divina, úcta k Panně Marii, askeze a práce, cvičení v sesterské lásce a zkušenost samoty a mlčení tvoří podstatné chvíle a činitele formaci ke kontemplativnímu životu.
Ať se představená kláštera jako první zodpovědná za formaci (80) postará o vhodný počáteční postup při formaci kandidátek. Ať podporuje také trvalou formaci mnišek tím, že je učí živit se tajemstvím Boha, který se ustavičně dává v liturgii a v různých chvílích mnišského života, poskytuje přiměřené prostředky k duchovní a k naukové formaci a posléze povzbuzuje k ustavičnému růstu jako požadavku věrnosti stále novému daru Božího povolání.
Formace je právem a povinností každého kláštera, který může použít také spolupráce osob mimo klášter, hlavně z institutu, s kterým je případně sdružen. V takovém případě představená bude moci dovolit účast na dálkových kurzech, které se týkají látky formačního programu kláštera.
Jestliže klášter sám na formaci nestačí, budou se moci uspořádat nějaké kurzy v jednom z klášterů téhož institutu, obvykle na stejném zeměpisném území. Kláštery, kterých se to týká, určí jejich způsob, četnost a délku trvání, tak aby byly respektovány základní charakteristiky kontemplativního života v klauzuře a pokyny vlastního ratio formationis. Pravidla o klauzuře platí také pro vycházení z důvodu formace. (81)
Navštěvování formačních kurzů však nemůže nahradit soustavnou a postupnou formaci ve vlastní komunitě.
Každý klášter skutečně musíbýt schopen být tvůrcem vlastní vitality a své budoucnosti; je proto třeba, aby se stal soběstačným hlavně v oboru formace, kterou nemohou řídit jen někteří z jejích členů, ale má se týkat celé komunity, aby se stala místem horlivého pokroku a duchovního růstu.
Autonomie kláštera
25. Církev přiznává každému klášteru sui iuris spravedlivou autonomii právní, života a řízení, aby v něm mohla být vlastní kázeň a byl schopen zachovat neporušené vlastní dědictví. (82)
Autonomie napomáhá stálosti života a vnitřní jednotě každé komunity a zaručuje lepší podmínky pro růst kontemplace.
Taková autonomie je právem kláštera, který je autonomní ze své podstaty; proto nemůže být omezována nebo zmenšována vnějšími zásahy. Autonomie se ale nerovná nezávislosti na církevní autoritě, avšak je oprávněná, odpovídající a příhodná se zřetelem na ochranu vlastního rázu a vlastní identity kláštera plně kontemplativního života.
Je úkolem místního ordináře zachovat a chránit takovou autonomii. (83)
Diecézní biskup v klášterech svěřených jeho péči (84) nebo řeholní představený, jestliže tu je, vykonávají svůj úřad podle církevních zákonů a stanov. Mají dávat pokyny v tom, co jim přísluší, zvláště pokud jde o předsedání při volbách, o kanonickou vizitaci a o správu majetku.
Poněvadž jsou kláštery autonomní a na sobě nezávislé, jakýkoli způsob spolupráce mezi nimi se zřetelem na společné dobro nutně vyžaduje svobodný souhlas klášterů samých a schválení Apoštolského stolce.
Vztahy s mužskými instituty
26. Během staletí Duch svatý vzbudil v církvi řeholní rodiny složené z různých větví, spojených životem v téže spiritualitě, avšak mezi sebou odlišných a často se lišících způsobem života.
Kláštery mnišek měly s odpovídajícími mužskými instituty různé svazky, které se zkonkrétňovaly různými způsoby.
Vztah mezi kláštery a odpovídajícím mužským institutem, při zachování klauzurní kázně, může napomáhat růstu ve společné spiritualitě. Z tohoto pohledu přidružení klášterů k mužskému institutu při respektování právní autonomie každého z nich směřuje k tomu, aby zachovalo v jednotlivých klášterech autetnického ducha vlastní řeholní rodiny a vtělovalo ho v kontemplativní dimenzi.
Klášter sdružený s mužským institutem si ponechává vlastní uspořádání a vlastní řízení. (85) Proto určování vzájemných práv a závazků, zaměřených k duchovnímu dobru, má zachovat skutečnou autonomii kláštera.
V novém pohledu a v perspektivách, v kterých se dnes církev dívá na úkol a na přítomnost ženy, je nutné překonat, pokud tu je, ten způsob právní ochrany ze strany mužských řádů a řeholních představených, který může de facto omezovat autonomii klášterů mnišek.
Mužští představení ať vykonávají svůj úkol v duchu spolupráce a pokorné služby, ať se vyhýbají se tomu, že by se jim měly mnišky nenáležitě podřizovat. Ať mohou mnišky ve svobodě a se smyslem pro odpovědnost rozhodovat o tom, co se týká jejich řeholního života.