Asociace a federace
27. Asociace a federace jsou nástroji pro výpomoc a koordinaci mezi kláštery, aby mohly přiměřeně uskutečňovat své povolání v církvi. Jejich hlavním účelem je tedy střežit a podporovat hodnoty kontemplativního života klášterů, které k nim patří. (86)
Takové organizace mají napomáhat hlavně tam, kde nejsou jiné účelné způsoby pro koordinaci a pro výpomoc a komunity by se mohly stát neschopnými odpovídat na základní potřeby různého druhu.
Normy, které se v tomto dokumentu vztahují na federace, jsou platné i pro asociace, s ohledem na jejich právní uspořádání a jejich statuta.
Vytváření jakéhokoli způsobu asociace, federace nebo konfederace klášterů mnišek, je vyhrazeno Apoštolskému stolci, kterému náleží také schvalovat jejich statuta, dohlížet na ně a mít nad nimi nutnou autoritu, (87) připojovat k nim nebo od nich oddělovat kláštery.
Rozhodnutí, zda se k nim kdo přidá nebo ne, závisí na jednotlivé komunitě; její svoboda musí být respektována.
28. Federace, nakolik je ve službě klášteru, má respektovat jeho právní autonomii. Nemá nad ním autoritu při řízení, proto nemůže rozhodovat o tom, co se týká kláštera, a nezastupuje řád.
Federované kláštery žijí v sesterském společenství mezi sebou způsobem odpovídajícím jejich klauzurnímu povolání, nerozmnožují zbytečně setkávání a společné zážitky, ale jsou si navzájem oporou a jsou připravené vyhovět žádostem o pomoc, s ohledem na vlastní možnosti a při plném respektování autonomie.
Federace se v duchu evangelijní služby snaží odpovídat na konkrétní a skutečné potřeby komunit, podporují oddanost při hledání jediného Boha, řeholní observanci a dynamičnost vnitřní jednoty.
Výpomoci, které federace mohou poskytnout při řešení společných problémů, se týkají především: vhodné obnovy nebo také reorganizace klášterů, formace jak počáteční tak trvalé, a vzájemné ekonomické podpory. (88)
Způsoby spolupráce klášterů s federací nabízí a o nich rozhoduje shromáždění představených klášterů, které na základě schválených statutů zpřesňuje úkoly, jaké se mají vykonávat k dobru a k výpomoci klášterům.
Obvykle Svatý stolec jmenuje řeholního asistenta, kterému může delegovat, nakolik to bude považovat za nutné nebo ve zvláštních případech, některé fakulty a pověření. Je úkolem asistenta pečovat o to, aby byl ve federaci zachován a dále vzrůstal pravý duch zcela kontemplativního života vlastního řádu, pomáhat v duchu bratrské služby při vedení federace a v důležitějších ekonomických problémech, přispívat k solidní formaci novicek a profesek.
Formace
29. Formační služba, kterou federace může poskytnout, je výpomocná. (89) Federace vypracují ratio formationis, ve kterém jsou konkrétní pravidla (90) a které se stane součástí vlastního práva kláštera, když bylo dříve, po odhlasování klášterní kapitulou, předloženo Svatému Stolci.
Každý klášter má právo na svůj noviciát. Avšak federace, i když se vyhýbá centralismu, může zřídit noviciát a jiné vzdělávací služby pro kláštery, které pro nedostatek kandidátek, formátorek nebo z jiných důvodů, si nemohou stačit samy a přejí si svobodně použít je; takové formační služby, určené v Ratio formationis, mají být prokazovány obvykle v klášteře federace, (91) přičemž se respektují základní požadavky kontemplativního života v klauzuře.
Federace se snaží učinit postupně soběstačnými komunity hlavně v tom, co se týká trvalé formace, která vyžaduje duchovní snahu a studium ne příležitostné, ale soustavné, a podporují v klášterech vzrůst vzdělání a kontemplativního smýšlení.
Obnova a pomoc klášterům
30. Federace mohou účinně spolupracovat, aby dodávaly novou sílu klášterům tím, že u nich obnovují inspiraci jejich povolání vzhedem k podstatným prvkům vlastní spirituality ve zcela kontemplativním způsobu života a v povzbuzování k horlivé observanci řehole a stanov.
Kláštery federace jsou vázány navzájem si pomáhat, kdyby to bylo opravdu nutné, také výměnou mnišek, ale přitom se vyhýbají nestálosti. (92)
Avšak náleží jednotlivým komunitám, aby rozhodovaly o žádosti a o odpovědi na ni v míře vlastních možností.
Kláštery, které už nejsou schopny zaručit řeholní život nebo se ocitly v okolnostech zvláště těžkých, mohou se obrátit na předsedkyni a její radu, aby hledaly vhodné řešení.
Kdyby tu byla komunita, která už nemá podmínky, aby jednala způsobem svobodným, autonomním a odpovědným, předsedkyně upozorní diecézního biskupa a řeholního představeného, jestliže existuje, a předloží případ Svatému stolci. (93)