Diagnóza
A jak je to v Evagriově mnišské interpretaci? V souladu s rabínskými výklady (13) mluví o „poledním démonu“, který působí na duchovní i fyzický život, vede ke ztrátě sil, životní energie a k rozkladu osobnosti.
Podle Evagria je akédia především iracionálním fenoménem. Projevuje se to v tom, že člověk spoutaný akédií nežije tím, čím žít může, ale touží po tom, co je zcela mimo jeho dosah a možnosti. „Frustrace a agresivita se stále nečekaně proplétají“, (14) člověk upadá do dlouhodobé deprese. Nechuť, touha po nenaplnitelném paralyzuje duševní funkce, duše je ve stavu totální otupělosti. Evagriovo vysvětlení vychází z jeho platónské antropologie: racionální stránka (logistikon) ztratila svou vůdčí a koordinační funkci nad stránkami thymikon a epithymétikon (vášnivost a žádostivost). K uzdravení dochází tehdy, když se vše vrátí k přirozenému stavu: „(Člověk) jedná podle přirozeného stavu, když jeho žádostivá stránka tenduje k ctnosti a vášnivá za to bojuje a stránka rozumová je vnímavá ke kontemplaci bytí.“ (15) Tento terapeutický proces směřuje k svobodě od vášní (apatheia) a získání ctností: „Když je ctnost v stránce rozumové, nazývá se obezřetnost, rozumnost a moudrost, když je v části žádostivé, nazývá se zdrženlivost a abstinence, a v části vášnivé odvaha a láska.“ (16)
Akédie „napadá celou duši a dusí rozum“ (17) a dezintegruje tak celý život. Přesto Evagrios ze zkušenosti ví, že člověk zůstává i přesto svobodný.
Podívejme se nyní na symptomy akédie. Projevuje se především jako vnitřní nestabilita: mnich hledá stále něco jiného, má stále výhrady k prostoru svého žití, chce jinou celu, jiné prostředí, jiné spolubratry, jiné zaměstnání. (18) Stále chce něco měnit. „Ten, kdo miluje tělesné potěšení, tomu jedna žena nestačí, a mnich, který je kořistí akédie – tomu nestačí jedna cela.“ (19) Vnější stálý pohyb je jen projevem vnitřní roztěkanosti myšlenek. Poddá-li se člověk tomuto neklidu, změnám, rozptýlení, akédii jen na čas zakryje, problém však zůstává a ve svůj čas propukne znovu.
S nestabilitou souvisí neúnavný aktivismus, který pod záminkou nezastupitelnosti a důležitosti zaplňuje vnitřní prázdnotu sebestřednou prací pro druhé.
Evagrios s něžným humorem popisuje stav mnicha v akédii takto: „Démon akédie, který se také nazývá poledním démonem, je nejobtížnější ze všech; začíná útočit na mnicha kolem čtvrté hodiny a zůstává až do hodiny osmé (od 10 do 14 hod.). Nejprve vzbuzuje dojem, že slunce se pohybuje pomalu, že snad stojí a že den má víc než padesát hodin. Pak ho nutí, aby oči stále upíral k oknu, aby chodil kolem cely, aby stále sledoval slunce, zda už nebude devátá hodina (v 15 hodin mniši jedli) a aby nahlédal tu i tam, zda nejde nějaký bratr (…) Pak mu (démon akédie) vnuká nechuť k místu, kde žije, k způsobu života, k manuální práci, a co víc, že se mezi bratry vytrácí láska, že není, kdo by je potěšil. (…) Vede ho k tomu, že touží po jiných místech, kde by snáze nalezl to, co potřebuje, mohl tam pracovat s menší námahou a více vydělat (…) připojuje vzpomínky na blízké, na jeho předchozí existenci, představuje mu strašnou délku života, obtíže asketického života a všechnu svou energii soustřeďuje na to, aby mnich celu opustil a utekl z boje.“ (20)
Podobným tónem se nese i další popis: „Zrak toho, kdo je v akédii, hledí nepohnutě k oknu, v duchu touží, aby někdo přišel. Zavržou-li dveře, vyskočí. Zaslechne nějaký hlas a běží k oknu, a neodejde od něj, dokud téměř neztuhne, a pak si sedne. Když čte, často zívá a snadno usíná. Mne si stále oči, protahuje se, a pak svůj zrak od knihy odvrací a zírá do zdi. Pak si zas třeba něco přečte, listuje v knize, aby zjistil, kdy už to skončí, a tak ubíjí čas. Počítá stránky, listy, kritizuje písmo a ornamentaci. Nakonec knihu zavře, dá si ji pod hlavu a usne, spánek ovšem není hluboký, protože ho probudí hlad a je nucen starat se o sebe.“ (21)
Popisy jistě mají své aktuální paralely, určitě známe podobné stavy ze svého života. Maguirová uvádí případ své pacientky, studentky: „Dostala se ke mně do terapie, poněvadž se jí na univerzitě, kde se připravovala na doktorát, všechno zprotivilo. Nenáviděla své studium, raději telefonovala přátelům, chodila do kavárny nebo po nákupech. Dělala všechno, aby nemusela pracovat na své disertaci. Diagnostikovala jsem u ní depresi, ale ani po létech se její stav nezlepšil. Byla znechucena kolegy a kolegyněmi, jsou prý nudní a neříkají nic zajímavého. (…) Tento stav jí vzal všechnu sílu, a proto se nemohla vzchopit k žádné práci. (…) To, co napsal mnich Kasián asi před patnácti sty lety, platilo také o této studentce.“ (22)
K charakteristice akédie patří také nedbalost a jistý minimalismus – pro mnicha v modlitbě, četbě, práci, v nestarání se o hygienu a domácí povinnosti; cítí se na konci sil.
Konečným stavem akédie bývá pocit, že se člověk nemůže dostat ze své tíživé situace, a často upadá do hluboké deprese. Evagriova diagnóza je aktuální, mluví o „duši, jež se kvůli nezvládaným myšlenkám a akédii, které v ní přetrvávají, stala slabou a unavenou, jako by se topila ve své hořkosti a její síla byla vyčerpána skleslostí. Je blízko zoufalství, protože démon ji znásilňuje, je plná agrese a chová se jako dítě, pláče a naříká a nenachází žádnou úlevu.“ (23) Často se připojují myšlenky na sebevraždu. (24)