Terapie
Z diagnostických popisů se zdá, že akédia je nemoc neléčitelná. Mniši však jsou s celým starým křesťanstvím „nezlomnými optimisty, pokud jde o možnosti zvítězit nad zlem. (…) A akédia, tento konglomerát všech možných vášní, je pro Evagria nemocí dobře léčitelnou a léky, které předepisuje, až překvapivě jednoduché.“ (25)
V nejobecnější rovině – protože akédia ochromuje rozum, vášnivost a žádostivost – je třeba dát všem ohroženým rovinám adekvátní farmakon: „Poznání léčí rozum, láska vášnivost a zdrženlivost žádostivost.“ (26)
Terapie má svůj harmonogram a začíná od nejelementárnějšího. Žádostivost, zastiňující rozum, byla u počáteční lidské tragédie vyhnání z ráje, a návrat k plnému životu začíná tedy zdrženlivostí. Žádostivost je odcizením, dezorientací touhy, a nutně vede k neuspokojení; z toho se pak rodí smutek a akédia. „Zajatec je poután barbarskými železy, zajatec vášní smutkem. (…) Smutek se skutečně rodí z frustrace tělesné žádosti a tato žádost provází každou vášeň. Kdo zvládl žádost, zvládl také vášeň, a kdo zvládá vášně, nebude již kořistí smutku. Zdrženlivý člověk není smutný z nedostatku jídla, čistý z toho, že nemá nečistý vztah, cholerik, že se zase nemůže pomstít, pokorný člověk proto, že ho zbavují lidské pocty, a ten, kdo není vázán k penězům, z toho, že utrpěl ztrátu, neboť všichni se energicky odvrátili od žádosti takových věcí (…) kdo je bez vášní, není zraňován smutkem.“ (27)
A protože je akédia spjatá se slabostí, leností, ochablostí, je třeba přidat protilátku – mužnou ctnost odvahy (andreia), která formuje rovinu vášnivosti.
Prvním specifickým lékem na akédii samotnou je prostá snaha o vytrvalost a odolnost vůči všem tlakům unikat. „Jestli na tě padne duch akédie, neopouštěj svůj dům, nevyhýbej se v daný čas užitečnému boji. Jako stříbro, které je vypulírované, tak zářivým se stane tvé srdce.“ (28) Pro mnichy to bylo konkretizováno v radě: „Jdi a zůstaň sedět ve své cele, a cela tě všemu naučí.“ (29) Prvořadost této vytrvalosti podtrhuje ještě jiný výrok: „Klidně jez, pij, spi, nepracuj, jen neopouštěj celu.“ (30) „Vytrvat v samotě cely koresponduje s limitní situací, symbolický význam je jistě nezanedbatelný. Většina lidí jistě nežije v ´cele´, ale v rodině, práci…, kde se mohou cítit stísněni. Vytrvat v tichosti, bez hořkosti a zloby, to dělá z každého člověka ´mnicha´ v pravém slova smyslu, totiž toho, kdo žije ve vnitřní jednotě a integritě.“ (31) Jistě dobrá inspirace pro terapii mnohých aktuálních duchovně psychosomatických potíží. Zatnout zuby, určit si zvládnutelný okruh činností a vydržet. To ostatně radí i Evagrios: „Vytrvalost léčí akédii, vede k tomu, že člověk dělá věci pořádně a s bázní Boží. Urči si míru své práce a neustupuj od ní, dokud ji neuděláš. Rozumně a srdnatě se modli, a duch akédie od tebe uteče.“ (32)
K dobré terapeutické praxi mnichů patřila i otevřenost vůči zkušenému duchovnímu člověku, jemuž mnich vyjevoval i nejskrytější záhyby svého myšlení a pocitů, své vnitřní boje a pochybnosti. Takto exteriorizovaný obsah vědomí a často i nevědomí umožňoval přesně cílenou terapii.
Už jsme viděli, že k terapeutickým prostředkům patří práce. „Buď pozorný na manuální práci, je-li to možné v noci i ve dne, abys nikoho nezatěžoval, ale především, abys z jejích výtěžků dával druhým, jak nás k tomu vybízí apoštol Pavel, a také především proto, abys přemohl ducha akédie a odstranil všechny ostatní žádosti nepřítele. Duch akédie skutečně jde v patách lenosti a každý ´lenoch jen touží´, (33) jak je psáno.“ (34)
K práci a službě druhým připojuje Evagrios a s ním samozřejmě i jiní další terapeutické prostředky, které mají léčit žádostivou rovinu psyché. Byli si vědomi zvláštních souvislostí psychického života s potřebou jíst a pít. Zřejmě jim nebyly neznámé jevy jako bulimie, anorexie apod. Na komplex těchto nemocí měli lék: půst. „Kdo má vládu nad svým břichem, umenšuje vliv vášní“. (35) Gastrimargia, první z vášní, zrodila v ráji neposlušnost a „jemnost chuti vyhnala z ráje“; (36) „kdo ovládne ústa (…) snadno láme pouta na svých rukou“. (37) Limitovat potřeby a slasti, které nejsou funkční – takový půst má prvořadý úkol formovat vůli. „Zdržovat se jídla, to je záležitost naší svobodné vůle a práce duše.“ (38) Ostatně, jak jinak začíná léčba závislostí dnes? Staří mniši ovšem „detox“ rozšířili do větších hloubek.
Zvláštním terapeutickým prostředkem jsou slzy. „Obtížný je smutek a nesnesitelná akédie, ale slzy před Bohem jsou silnější než obě dohromady.“ (39) Slzy podle biblické tradice vyjadřují lítost člověka, opravdovost jeho vztahu, jsou „přiznáním naší touhy být spasen“. (40) Slzy mají „změkčit tvrdost duše a (…) dosáhnout odpuštění.“ Jistě známá realita našeho života: slzy odplavují smutek, jsou přiznáním naší tragické situace.
Specifickým lékem je antirhesis, kontradikce. Evagriovo obsáhlé dílo obsahuje citáty z Bible, odpovídající i na jednotlivé situace, v nichž je člověk strháván k vášním. Pokouší se tak vnést jasno do temných chvil. Jasné autoritativní slovo roztíná začarovaný kruh temných myšlenek a svodů. S antirhesis souvisí praxe tzv. modlitby srdce, neustálé modlitby, a důraz na modlitbu žalmů. V sekularizované podobě může být antirhesis snahou udělat si jasno v nemocných myšlenkách a pocitech, opakovat si protilátkovou sentenci, která odvádí od bludných myšlenek, asociací a pocitů.
Dá se ze starých textů vyčíst, kde staří nahlíželi příčiny, ontogenezi akédie? Jako každá vášeň má své hluboké kořeny v philautia „zamilovanosti do sebe“, (41) předimenzované připoutanosti k sobě, jež ubíjí schopnost milovat. „Čerpá své síly z iracionální žádostivosti, jejíž odcizená touha, samou svou podstatou, nemůže být nikdy naplněna“, (42) naopak stále roste. Tato touha je protipřirozená, neboť člověk byl stvořen podle Božího obrazu Trojice jako bytost ve vztahu a v lásce. Zamilovanost do sebe, protože je nenasytitelná, obrací se v nenávist ke všemu. Mluvíme o odcizené touze, touha sama o sobě, orientovaná přirozeným směrem, je naopak hnacím motorem lásky a života. Ostatně takováto koncepce nemá daleko od platónského erótu. „Existuje touha, která je dobrá a věčná, ta, která směřuje k pravému poznání a o níž se říká, že je neodlučitelně spjata s rozumem“ (43) a přináší do života hluboký pokoj.
Naopak odcizená touha, dezorientovaná v obrácenost člověka k sobě samému, nenacházející naplnění, stále frustrovaná probouzí smutek, zklamání a pocit prázdnoty, jež předcházejí akédii, s níž souvisí deprese a pocit ztráty smyslu života. (44)