Evagrios
K intelektuálnímu mnišskému proudu patřil mezi prvními Evagrios (345–399). Stal se výrazným představitelem intelektuálního mnišství. Jako první se pokusil o systematické zpracování spirituality pouště a ovlivnil celou spirituální i morální teologii.
K jeho významným dílům patří Praktický traktát či Monachos, (1) v němž ve 100 kapitolách, tzv. centuriích, vysvětluje jádro své asketické zkušenosti, cestu mnicha (praktiké) k vnitřní svobodě (apatheia), rozvinutí lásky (agapé) a k hlubokému poznání (gnósis). Na praktický traktát navazuje Gnostikos, (2) pojednávající o tom, kdo již částečně apatheia dosáhl a má učit jiné.
Zásluhou Evagriovou byla zkušenost otců pouště nejen zachycena a uchována, ale také originálně zpracována a syntetizována s duchovními aspiracemi řecké helénistické filosofie i židovské spirituality (eséni, therapeuti, Filón Alexandrijský). Podle Evagria „křesťanství je naukou našeho Spasitele Krista a sestává z praktiké, fysiké a theologia“. (3)
Praktiké je duchovním zápasem s vnitřními temnými silami, daimony či myšlenkami (logismoi), které se snaží anachoretu zotročit a narušit integritu jeho osobnosti: „S lidmi žijícími ve světě démoni bojují tak, že užívají především hmatatelné skutečnosti (tapragmata). Ale s mnichy nejčastěji bojují pomocí logismoi; mniši totiž pragmata nemají, neboť žijí v samotě.“ (4) Daimoni byli tehdy obecně přijímanou, vědecky nezpochybňovanou realitou. Dnes bychom řekli, že naši předchůdci tak označovali temné reality naší psyché vystupující z hlubin podvědomí a rozleptávající naši rovnováhu. Podle Vita Antonii se skutečně projevovaly jako „hlasy“ nebo „fantasiai“ způsobující obsesi a vnitřní nesvobodu. V každém případě narušují harmonii ve vztahu člověka k sobě samému, bližním a Bohu, a jsou tak zdrojem hříchu a zla v individuální i sociální rovině. Tuto skutečnost Evagrios nejčastěji nazývá logismoi, ve smyslu zvrácených myšlenek a tužeb srdce.
Evagrios utřídil logismoi do osmi základních, ohniskových, z nichž ostatní negativní jevy vyrůstají. „Je osm zdrojových (genikótatoi) logismoi, jež všechny ostatní zahrnují: první je obžerství (gastrimargia), pak následuje smilstvo (porneia), třetí je lakomství (filargyria), čtvrtý smutek (lýpé), pátá hněvivost (orgé), šestá akédia, sedmá marná sláva (kenodoxia), osmá pýcha (hyperéfania).“ (5) Praktiké je úsilím o jejich likvidaci, terapií lidského srdce od těchto ohniskových nemocí. (6) Mnišství v Evagriově pojetí souvisí s touto terapií a osvobozovacím procesem lidské přirozenosti. Jeho teorie je dodnes stěžejní naukou křesťanské etiky. Přes Jana Kasiána se dostala k Řehoři Velikému, který ji přesadil z čistě mnišského prostoru do celocírkevního, přeskupil pořadí a vytvořil základ pro tzv. sedm hlavních hříchů, (7) jež dodnes uvádí Katechismus katolické církve (8) jako součást nauky, jež ovlivňuje etiku církví na Západě. (9) Na Východě zůstalo Evagriovo schéma beze změn a prostřednictvím Jana Damašského je součástí pravoslavné teologie.
Akédia
Jistě by bylo zajímavé zastavit se podrobně u všech osmi logismoi a nalézat jejich aktuálnost. Pokusili se o to již jiní. Pro českou literaturu nemusíme chodit daleko. Nedávno vyšel překlad zajímavé publikace Anne Maguirové Stíny duše. (10)
Zastavíme se jen u jedné zdrojové nemoci – akédie. Možná proto, že souvisí s aktuálními duchovními, psychickými i somatickými problémy velmi výrazně.
Akédia je pojem, jenž byl rozpracován právě mnišskou teologií. V klasické řečtině se objevuje jako běžný pojem pro nedbalost či nezájem nebo zbabělost se rozhodnout, angažovat. Etymologie (11) akédia: nestarání se, nepečování, ale také smutek. Výklad Maguirové (12) přes latinu – acedia od acidum, kyselý, kyselost – je až příliš umělý. V Septuagintě, řeckém překladu Starého zákona, je to žal, skleslost, malomyslnost, sklíčenost. Užívá se o srdci, jež se stalo kořistí smutku a beznaděje. Zajímavé jsou také překladové ekvivalenty: v koptštině pehlopep – únava, omrzelost; v syrštině ještě více vyvstává aktuální význam – quta reyana znamená rozštěpení, roztržení srdce; další syrský ekvivalent mainuta – nuda. Latina se svým taedium či anxietas cordis jde ve stejné logice.