Vnitřní disciplína
Hovořili jsme o vnějším mlčení, které podmiňuje mlčení vnitřní. V posledku se vlastně jedná o vnitřní mlčení. Kdo zkouší do denního řádu zavést chvíle mlčení, často bolestně zakouší, že vnější hluk není nic ve srovnání s tím, jenž vládne v našem nitru. Ten, kdo dovoluje, aby ho řídily vnější impulsy, může mít dojem, že ho vnitřní vřava přímo ohlušuje. Tak v určitém smyslu prvním plodem meditace či vnitřní modlitby – a na první pohled špatným plodem – je to, že si začínáme uvědomovat, že náš „duchovní život“ je ustavičné fantazírování, programování, kontrolování a dirigování. Naše nepodařené hodiny modlitby – nepodařené proto, že jsme myšlenkami nebyli u Boha – nemusí kvůli tomu být nepodařené. Učí nás něco důležitého, a sice to, že jsme odešli od toho, co je podstatné.
Pokud chceme zachovat zrcadlo duše nenarušené tak, aby se v něm Bůh mohl shlížet, pak potřebujeme stálou vnitřní disciplínu. Jestliže dáme svým myšlenkám, představám, vzpomínkám a plánům svobodu, vytvářejí v duši chaos. Je obtížné dát menší význam našim myšlenkám – ony řídí svět; rovněž i náš vnitřní svět. Na co myslíme? Na malichernosti nebo na důležité věci? Je v našich myšlenkách místo pro Boha? Je v našem nitru pokoj nebo v něm vládne zmatek? K čemu nám slouží paměť? K oprašování bolestných událostí, které jsme ještě nestrávili? K lízání ran, jež nám zasadili druzí a které jsme jim ještě neodpustili? Nebo jednáme jako Maria, která využívala svou paměť, aby si připomínala velká Boží díla: „Veliké věci mi učinil ten, který je mocný, jeho jméno je svaté.“
Musíme se naučit vychovávat svou paměť tak, aby místo toho, že se neustále vrací k malichernostem nebo negativním prožitkům, nám pomáhala pamatovat na naši nejhlubší přirozenost, stvořenou podle Božího obrazu. Tímto způsobem se bude paměť zkušenosti rozpouštět v metafyzické paměti. V oné, kterou nazýváme memoria, kterou tak nadšeně vychvaluje sv. Augustin. Díky této vrozené, „v nás stvořené“ paměti máme alespoň mlhavé ponětí o svém původu a cíli. „Pamatujeme“ si, že pocházíme od Boha a jsme na cestě k němu (srv. J 13,3). Tato metafyzická paměť probouzí křesťanskou nostalgii (shodně se slovníkovou definicí je nostalgie bolestný, ale sladký stesk po domově anebo pokladu, jenž byl ztracen), která je rovněž cílem gregoriánského chorálu a především modlitby Salve Regina. Mnišská tradice nalezla velké zalíbení v této antifoně, a to z toho důvodu, že stimuluje a vyjadřuje onu křesťanskou nostalgickou paměť. Znovu probouzí naši nejhlubší vzpomínku na to, že jsme vyšli z Božích rukou a k Bohu se vracíme.
Čím méně zatěžujeme svou empirickou paměť, tím větší místo získává metafyzická. A čím hlubší paměť se vynořuje na povrch, tím snadnější je odhodit veškeré zbytečné vzpomínky stranou.
Jak vypadá naše zvědavost? Nemusíme nutně všechno vědět, všechno přečíst nebo vidět, nemusíme být obeznámeni se všemi novinkami ze všech možných oblastí. Tiskem a televizí lze ztrácet strašně moc času. Naplňujeme svoji ubohou hlavu všemi možnými dojmy, a potom překonáváme nebezpečné obtíže, jak se jich zbavit. Ten, kdo chce opravdu dojít ke kontemplativnímu vztahu k životu, prokáže si službu, bude-li mít rezervovaný přístup k hromadným sdělovacím prostředkům. Naše zvědavost nás rovněž popichuje k tomu, abychom věděli, co dělají a co si myslí ostatní, a to následně vede ke zlobě a kritice. Sv. Jan od Kříže se v jedné ze svých „výstrah“ zabývá špatným návykem ustavičně se rozhlížet kolem. Slova, jež řekl svému spolubratrovi, lze snadno vztáhnout na jakoukoli lidskou situaci: „Tato výstraha spočívá v tom, aby ses s veškerou pílí vyvaroval myslet a tím spíš mluvit o tom, co se děje ve společenství, nebo co dělá nějaký jednotlivý řeholník, anebo co se mu přihodilo, nemluv ani o jeho původu, jednání, záležitostech, i kdyby to byly vážné věci. (…) Nepohoršuj se tedy nad ničím, ani se nediv tomu, co vidíš, co zahlédneš.“
Kdyby někdo mohl zanést na magnetofonovou pásku naše myšlenky, třeba jen po několik hodin, a potom by nám tu nahrávku daroval, a kdybychom pak i měli odvahu si tu pásku přehrát, byli bychom určitě ohromeni množstvím kritických a posuzovačných myšlenek, plných předsudků, jež v nás v tak krátké době vznikly. Jsme nespokojeni kvůli počasí, kvůli lidem okolo nás, z jídla, práce a především kvůli sobě samým. Nakonec jsme nespokojeni kvůli Bohu. Nic nemá být takové, jaké to je. Všechno musí být jiné. Tyto rozhovory se sebou samými, plné zlosti, ruší mlčení a blokují cestu do našeho nitra. Místo abychom žili ustavičnou modlitbou, žijeme možná ustavičnou diskusí.
Jak může Bůh v tomto zmatku komunikovat? Jak můžeme dosáhnout svého nitra, jestliže se zoufale držíme „dřívějšího člověka“ a za každou cenu chceme chránit jeho přetrvání? Zde je bohaté pole k osobní askezi. Kdo chce preferovat vnitřní tichost, udělá dobře, když si znovu a znovu bude opakovat „slova světla a lásky“, (sv. Jan od Kříže napsal sbírku Slova světla a lásky ). Bible je plna „silných“ slov tohoto druhu. Zde je několik příkladů:
„Svou dlaň jsi položil na mě“ (Žl 139,5).
„Tobě patřím, buď má spása“ (Žl 119,94).
„Hospodin, tvůj Bůh (…) láskou umlká“ (Sof 3,17).
„Můj milý je můj a já jsem jeho“ (Pís 2,16).
„Přijď, Pane Ježíši“ (Zj 22,20).
Když se budeme vracet k těmto či podobným slovům, povrchní myšlenky, fantazie, plány a diskuse z nedostatku potravy ztratí svou moc. Nejpravděpodobněji nakonec umřou hlady. Vnitřní svět se bude stávat stále uspořádanější, vše se soustředí kolem jedné myšlenky a bude to trvat pospolu a z ní čerpat svůj kolorit. Vnitřní chaos se pomalu stane kosmem, harmonicky uspořádaným celkem – aspoň na chvíli. Je totiž potřeba hodně času, než člověk zakotví ve vnitřním mlčení.