Vědomá přítomnost
Obvykle říkáme, že pýcha je největší hřích a je také jmenována jako první z hlavních hříchů. Osobně si myslím, že nejnebezpečnější, stvoření nejvíce nepřátelský je poslední z nich – lenost, duchovní těžkopádnost. Člověk může být velmi aktivní ve svém zaměstnání, upracovat se téměř k smrti, a přesto může být líný v duchovní oblasti. Dovolit životu, aby ubíhal po své koleji, nevědět, proč žiji, nechápat, odkud jsem přišel a kam směřuji, to jsou velké nedostatky. Když nic z toho neděláme, když na sobě nepracujeme, žijeme nevědomky. Čas běží a vlastně se nic neděje. Nakonec umíráme dříve, než začneme opravdu žít.
Jedním z největších neštěstí naší doby je nedostatek vědomí. Nemohu nahradit kritické myšlenky za láskyplné, pokud si nejsem vědom, že moje hlava je plná kritiky. Mohu mluvit o plnohodnotném křesťanském životě, jestliže si vlastně neuvědomuji to, co dělám během dne, jak to dělám a proč? Totéž se týká mých myšlenek, citů, tužeb. Vědomí je privilegium člověka, ale zároveň na něho klade odpovědnost. My, lidé, můžeme ustoupit o krok a podívat se na sebe a na svůj život. Bez takového pohledu je nemožné život si uspořádat.
Tradiční zpytování svědomí je pokusem v tomto směru. Každý si má vytvořit takovou či onakou formu zpytování svědomí. Je to dobrý zvyk, než člověk ulehne – v případě nutnosti když už leží – umožnit si přehlédnout celý uplynulý den od rána do večera. Kdy jsem ráno vstával? Jak? Co jsem dělal, koho jsem potkal, jaké jsem dostal dopisy … a odpovědi? Jak jsem využil čas? Je třeba to dělat věcně, bez zvláštních emocí. Tato činnost nemá za cíl probouzet v nás zlost nebo vztek, ale jde o to, abychom měli jasný obraz dne. Jedná se o vědomí. Průzračný vhled samovolně vede ke změně. Pravda osvobozuje.
Jsem-li si stále více vědom toho, že žiji na povrchu, téměř nutně začínám toužit, abych vnikl hlouběji do života a skutečnosti. Ve chvíli, kdy si uvědomím, že existuje nějaká povrchnost, stává se pro mě jasným i to, že existuje něco hlubšího. To hlubší mě začíná přitahovat, píseň sirény z hloubi se mě téměř zmocňuje bez možnosti odporovat. Nechci pokračovat v povrchním, mrtvém životě. Hluboká existenciální frustrace se stává nesnesitelnou. Cítím, že je něco mnohem víc – víc lásky rozdat a víc příjmout.
Mnoho lidí si myslí, že takový uvědomělý život je nebezpečný, že unavuje. Doopravdy je však mnohem méně únavný život uvědomělý než nevědomý. Kdo žije nevědomě, nikdy není opravdu přítomen v tom, co dělá. Možná recituje množství krásných žalmů, ale zároveň myslí na to, co má během dne udělat. Taková recitace žalmů není odpočinkem, jímž má a může být. Roztržitost mysli je nepochybně hlavní příčinou únavy, kterou pociťujeme.
Proč je pro nás tak těžké usebrat svoji pozornost? Proto, že jsme skutečně pozorní tak zřídka? Dovolujeme, aby nám překáželo tisíce dojmů. Místo abychom dělali nejdřív to, a potom tamto, místo abychom věci jasně vymezili, dělíme svoji pozornost a snažíme se dělat všechno najednou. Důsledek toho je bezmocnost, nepokojný život, bez podstaty, bez šťávy a síly.
„V každé činnosti mohu chválit a velebit Boha, pokud to dělám pozorně a s láskou. Spasitelné dílo lze urychlit, neboť vše se navzájem spojuje“, píše Elie Wiesel. Cosi mystického se vždycky skrývá v plné pozornosti a uvědomělosti, každá jednotlivá práce se může stát zajímavá, přitažlivá a může být pramenem radosti. Jestliže vykonáváme nějakou část práce pozorně a vědomě, je to jako prodloužení modlitby, dokonce i tehdy, když přitom nemyslíme na Boha. Bůh je přítomen ve skutečnosti a nikoli v našich přáních. Jsem-li plně přítomen v této skutečnosti, kterou pro mě Bůh zamýšlí, pak jsem v Bohu. Naproti tomu žiji-li roztržitě, odporuji Bohu, poněvadž Bůh sám je prostý. Pro toho, kdo je plně přítomný, všechno hovoří o Bohu.