Smyslové pozorování
Nejen naslouchání, ale každé čisté přijímání smyslových dojmů zvětšuje náš kontemplativní postoj. Chtěl bych upozornit na výbornou knihu maďarského jezuity Franze Jalicse (nar. 1927), Kontemplative Exerzitien. Kniha má být konkrétním průvodcem na desetidenní rekolekce (anebo pokud chceme spojit rekolekce s obvyklou prací, může to být deset „lekcí“), během nichž „praktikujeme“ kontemplativní modlitbu. Nejedná se o ignaciánské rekolekce, ve kterých rozjímáme úryvky z Písma svatého a děláme si určitá předsevzetí. U Jalicse nejde o přemýšlení, ale o vcítění.
Podle něho není třeba být velký duchovní mistr, aby člověk věděl, že cesta k Bohu nevede skrze diskurzivní myšlení. Bůh je zde, ale my ho nevidíme. V náboženském vývoji hraje reflexe věcí velkou roli, především na počátku. Naproti tomu když staneme na cestě kontemplace, je nezbytné zanechat diskurzivní myšlení ve prospěch smyslového pozorování.
Téma je tedy: znovu se naučit vnímat smysly. První den rekolekcí se dělá málo kroků v oblasti klasické meditace. Jalics rozesílá účastníky do lůna přírody a doporučuje jim, aby co nejméně o procházce přemýšleli. Samozřejmě se jejich myšlenky budou stále objevovat, ale je třeba se nezlomně vracet k pozorování. Dovol očím spočinout na stromech, oblacích a trávě; zaposlouchej se do větru a hlasu ptáků; vdechni vůni přírody. Dovol věcem, aby byly, jakými jsou, nepokoušej se je třídit podle sebe. Všechno je dobré takové, jaké je.
Naše vidění může být velmi rozmanité. Normálně se díváme vědecky (beobachten – pozorujeme), přičemž nerespektujeme věci, bereme je do služby, abychom s nimi něco udělali či abychom rozšířili svou znalost o nich; anebo je podceňujeme, aniž bychom se pozastavili a vnitřně angažovali. Pravý způsob pohlížení (schauen – sledování), jenž nás připravuje ke kontemplaci a jenž samotný je určitým způsobem kontemplací, předpokládá velkou úctu k věcem, vnitřní přítomnost a otevřenost vůči nim. Nic s nimi neděláme, dovolujeme, aby byly sebou, aby mluvily samy za sebe. Všechno nám má co říci, nebesa hlásají Boží slávu.
Když se během procházky v přírodě často klidně zastavíme a dovolíme svým očích spočinout na nějakém květu, stéblu trávy či kapce rosy, všimneme si, jak se kapka nebo květ pomalu otevírají a jak jimi probleskuje cosi věčného. Vše je ve všem. Kapka rosy není pouze kapkou rosy, ale je to místo, v němž je přítomen Bůh. To není jen nějaký fakt, ale mystérium, tajemství. Přemýšlet o tom nás nezmění, musíme to postřehnout smyslově.
Bůh není v našich myšlenkách, je ve skutečnosti. Tam ho můžeme objevit. První krok je opustit myšlenky pro vnímání. Další krok je opustit agresivní způsob vnímání, zaměřený na prospěch, pro kontemplativní nazírání, kde věci ani lidé neposkytují zisk, nepřinášejí prospěch. Bůh stvořil věci tak, že jsou dobré. Při nezištném pozorování se objevuje dobro věcí, vidíme, že nesou znamení Boha. Časem do akce vstupují naše vnitřní, duchovní smysly. Vidíme víc, než je oko schopno zaregistrovat. Získáváme duchovní oči a uši, které dokážou vidět a slyšet hlouběji než na povrchu. Stáváme se dioratikos: pod slupkou vidíme hlubší skutečnost, velkou jednotu.
Jalics říká: „Toto pozorování vposledku vede k Bohu. Kontemplace je nazírání. Latinské slovo contemplari znamená právě nazírat. Ve věčném životě o Bohu nebudeme přemýšlet, ale budeme Boha nazírat. (…) To, co bude naším jediným úkolem ve věčném životě, začíná už zde, ale zpočátku Boha nechápeme, poněvadž jsme rozdráždění svým nepokojným rozumem a neujařměnou aktivitou. Musíme se naučit smyslově vnímat, abychom se připravili ke kontemplaci“ (s.36-37).
Na takové procházce jsme „nepřemýšleli“ pouze o Bohu a takový nebyl ani její cíl. Cítili jsme, že Bůh vlastně nikdy nebyl někde daleko, ano – byl s námi celou dobu. Bůh se stal „skutečným“. Zároveň jsme si odpočinuli. Rozjímání, během něhož „přemýšlíme“ o Bohu, je unavující. Čas, jenž vyhražujeme takové „rozjímavé“ modlitbě, musí být nutně omezen, pokud se nechceme příliš unavit. Smyslové vnímání nespotřebovává energii, ale vytváří ji. Když se vracíme z procházky domů, cítíme se lehce a svěže. Spolu se světem jsme se stali průzračnějšími.
Čisté smyslové vnímání způsobuje, že se stáváme více glassen. Vše má právo být, být takové, jaké to je; „dovolujeme“ lidem i věcem trvat v klidu, nechceme všechno měnit, nechceme zasahovat. Toto je podstatou kontemplace: dovolit Bohu být Bohem, nemanipulovat ho, nic od něho nechtít, nechtít ho „zlepšovat“. „Milostný pohled“, říká sv. Jan od Kříže. Učíme se mu smyslovým vnímáním.