Simulace
Z toho plyne, že zkaženost může být spíše uzdravena než odpuštěna. (7) Je jako jedna z oněch nemocí, za které se člověk stydí a snaží se je skrývat. Daří se mu to do doby, kdy už její příznaky skrývat nelze… Potom nastává možnost uzdravení. Netřeba směšovat zkaženost s neřestmi (byť důvěrnost s nimi vede k tomu, že se stávají pokladem). Zkažený člověk jedná vždycky tak, aby zachoval zdání. Ježíš nazývá obílenými hroby ty, kteří patří k jednomu z nejzkaženějších sektorů té doby (srov. Mt 23,25-28). Zkažený člověk tříbí dobré způsoby až k dokonalosti… aby tak mohl skrývat své špatné návyky. (8)
V jednání zkaženého člověka se nezdravý postoj projevuje jako určitý styl a bude mít nanejvýš zdání slabosti či slabůstky relativně společností přijatelné a ospravedlnitelné. Například: zkažený člověk, který touží po moci, prezentuje nanejvýš jakýsi rozmar či ledabylost, které mu umožňují měnit názor a zaujímat postoj podle situace. Řekne se o něm, že je slaboch nebo oportunista či zainteresovaný… Avšak rána jeho zkaženosti (touha po moci) zůstává ve skrytu. Jiný případ: člověk zkažený chlípností nebo chamtivostí oděje svoji duchovní zkorumpovanost do společensky přijatelných forem a prezentuje se jako rozpustilý. A rozpustilost je mnohem závažnější než hřích chlípnosti či chamtivosti, protože horizont transcendence jednoduše vykrystalizoval více směrem sem, téměř nevratně. Ten, kdo se považuje za hříšníka, nějakým způsobem připouští falešnost pokladu, ke kterému přilnul či lne… Zkažený člověk podrobil svoji neřest rychlokurzu dobrých způsobů a svůj pravý poklad ukrývá ne tak, aby jej druzí neviděli, ale spíše jej zpracovává tak, aby se jevil jako společensky přijatelný. (9) A soběstačnost roste… začíná se rozmarem, rozpustilostí a končí se v naprosto pevném přesvědčení, že jsme lepší než ti druzí:
„Některým lidem, kteří si na sobě zakládali, že jsou spravedliví, a ostatními pohrdali, řekl toto podobenství: »Dva lidé šli do chrámu, aby se modlili; jeden byl farizeus a druhý celník. Farizeus se postavil a modlil se v duchu takto ‚Bože děkuji ti, že nejsem jako ostatní lidé: lupiči, podvodníci, cizoložníci nebo i jako tamhleten celník. Postím se dvakrát za týden, odvádím desátky ze všech svých příjmů‘. Celník však zůstal stát vzadu a neodvažoval se ani pozdvihnout oči k nebi, ale bil se v prsa a říkal ‚Bože buď milostiv mně hříšnému!‘ Říkám vám: Celník se vrátil domů ospravedlněn, ne však farizeus. Neboť každý, kdo se povyšuje, bude ponížen, a kdo se ponižuje, bude povýšen«“ (Lk 18,9-14).
Porovnávání
„…nebo i jako tamhleten“: zkažený člověk vždycky cítí potřebu porovnávat se s druhými, jejichž život se jeví koherentně (byť by šlo o koherenci celníka při vyznání hříšnosti), aby tak zakryl vlastní nekoherentnost a ospravedlnil vlastní postoj. Např. ten, kdo jasně zná své mravní meze a neslevuje, je pro žádostivého člověka fundamentalistou, staromilcem, uzavřeným člověkem, který není na úrovni doby. Tady se ukazuje další typický rys zkaženého člověka: způsob, jakým se ospravedlňuje.
Zkažený má totiž zapotřebí se ospravedlňovat, i když si to neuvědomuje. Způsob sebeospravedlňování zkaženého člověka (porovnáváním s druhými) má dva rysy. Za prvé se vztahuje ke krajním, přemrštěným situacím nebo k takovým, které jsou samy o sobě negativní: loupež, nespravedlnost, cizoložství, nedodržování půstu, neplacení desátků… (jako ve výše uvedeném podobenství). Je to poukaz na něco přemrštěného nebo na nepopiratelný hřích, a zkažený člověk zavádí porovnání dobrých zvyků svých nedostatků a ošklivosti hříchu, na který poukazuje. Je to zfalšovaná konfrontace, protože termíny nejsou téhož rodu: porovnává se zdání s realitou. Zároveň se však bližnímu přisuzuje realita, která není až taková. Tady se ukazuje druhý rys: při tomto porovnávání je termín, na který se poukazuje, (většinou) karikován. Buď je karikován jako takový (a to je citovaný případ poukazu na celníka), anebo je karikován ve vztazích k vnějším či souvisejícím situacím. Používají se přitom interpretace faktů na základě jiných, podobných, zdánlivě reálných či neadekvátně uplatněných faktů. (Takový je případ rouhání farizeů proti Ježíšovi: „My jsme se nenarodili ze smilstva“ (10) anebo snahy redukovat Ježíšovy skutky na pouhou carapintadu (11) té doby: „Když ho propustíš, nejsi přítel císařův. Každý, kdo se dělá králem, staví se proti císaři!“. (12) Tady se do podobenství promítá politická danost.) Setkáme-li se s ospravedlňováním tohoto typu, můžeme většinou předpokládat, že jde o případ duchovní zkorumpovanosti.
Od porovnávání k posuzování
Porovnáváním zaujímá zkažený člověk postavení soudce a stává se mírou mravního jednání. (13) „Nejsem jako tamhleten“ znamená „tamhleten není jako já a proto ti děkuji“. (14) Je to jakoby říkal: já jsem měřítko plnosti (plním a lžu), platím desátky atd. Toto poměřování však obsahuje něco ještě subtilnějšího: žádný člověk nemůže překrucovat realitu, aniž by riskoval, že se obrátí proti němu samému.
A od posuzování k nestoudnosti
Obracet se proti sobě. Bytí je transcendentně pravé (verum). Mohu jej překroutit a zahalit popřením jeho pravdy. Avšak toto bytí nadále zůstává verum, i když bude někým – v jeho situační imanenci – prezentováno jinak. Bytí bojuje o to, aby se projevilo takové, jakým je. (15) Samotné jádro soudu proneseného duchovně zkorumpovaný člověkem tedy obsahuje lež, lež proti životu, metafyzickou lež proti bytí, a časem se obrátí proti tomu, kdo se jí dopouští. Na rovině mravní se tomu zkažení lidé vyhýbají tím, že promítají svoji špatnost na druhé. Jde však o provizorní a dočasné řešení, jež naopak pouze posiluje pnutí, kterým chce bytí získat zpět svoji autenticitu (poněvadž pravda se nikdy neztratila). Také Ježíš nám říká, že špatný není ten druhý, ale „tvé oko je nemocné“. (16)
Zkaženost vede ke ztrátě ostychu, který opatruje pravdu a umožňuje autenticitu pravdy. Ostych opatruje kromě pravdy také dobrotu, krásu a jednotu bytí. Zkaženost se rozvíjí na jiné rovině než ostych, situuje se před transcendenci a ve svém nároku a ve své povolnosti se nevyhnutelně posouvá dál. Prochází cestou, která vede od ostychu k počestné nestoudnosti. (17)
Triumfalismus
Být mírou posuzování má ještě jeden rys. Každá zkaženost se šíří a současně vyjadřuje v atmosféře triumfalismu. Ten je ideální polévkou, z níž se vaří duchovně zkorumpované postoje, poněvadž zkušenost říká, že tyto postoje přinášejí dobré výsledky, zkorumpovaný člověk se cítí vítězem, triumfuje. Utvrzuje se a zároveň v tomto triumfálním prostředí dělá pokroky. Všechno jde dobře. A z tohoto dobrého vzduchu, s tímto větrem v plachtách, se reorganizují a reformují situace podle mylných kritérií.
Žádný triumf, nýbrž triumfalismus. Například žádostivost a rozpustilost jsou formy zkaženosti, které pohodlně hnízdí v neblahém ovzduší toho, co de Lubac nazývá „duchovní mondénnost“, (18) což není nic jiného než triumf důvěřující triumfalismu lidských schopností, tedy pohanský humanismus adaptovaný na křesťanský zdravý rozum.
Duchovně zkorumpovaný člověk tím, že do své osobnosti integroval stabilní situace existenciální degenerace, podněcuje optimismus až k opojení svou vlastní existencí v jakési eschatologické anticipaci, kterou je triumfalismus.
Zkažený člověk nemá naději. Hříšník očekává odpuštění… Zkažený člověk nikoli, protože svůj hřích nevnímá, triumfoval. Křesťanská naděje se stala imanentní ve virtuální budoucnosti dosažených triumfů, jejich imanentních anticipací. (19)
A právě tento triumfalismus rodící se z pocitu, že jsem mírou jakéhokoli posuzování, mi dovoluje snižovat druhé na vlastní triumfální míru. Jinými slovy: zkažené prostředí, zkažený člověk, neumožňuje svobodě, aby se rozvinula. Zkorumpovaný člověk nezná bratrství nebo přátelství, nýbrž pouze komplicitu. Pro něho neplatí příkaz lásky k nepřátelům nebo ona distinkce, jež je základem starozákonního přikázání: přítel nebo nepřítel. Když například zkorumpovaný člověk uplatňuje moc, vždycky do své zkaženosti vtahuje druhé, snižuje je na svoji míru a činí z nich komplice volby svého stylu. (20) Toto všechno nastává v prostředí, jež se samo sebou vnucuje svým triumfálním stylem. Je to triumfalistické prostředí typu panem et circenses (chléb a hry), kde zdánlivě funguje zdravý rozum při posuzování věcí a smysl pro průchodnost, nabízejí-li se různé možnosti. Protože zkaženost implikuje tuto existenci míry, je proselytní. Hřích a pokušení jsou nakažlivé, zkaženost je proselytní. (21)
Proselytní dimenze zkaženosti se projevuje aktivismem a sklonem přemlouvat. Mohla by být součásti válečného plánu Lucifera jakožto vůdce, kterého svatý Ignác prezentuje v Duchovních cvičeních. (22) Nejedná se o povolání za účelem páchání hříchů, nýbrž o verbování do stavu hříchu, do stavu zkaženosti: „…sítěmi a řetězy… nejdříve svádět touhou po bohatství, aby snadněji došli k marnivé světské cti (rozuměj triumfalismus) a potom k vyzrálé pýše…“ Jde o plán vytvoření dostatečně silného stavu, aby mohl odolat nynějšímu (první dvojice) (23) a každému (druhá dvojice) (24) pozvání milosti. (25)