Shrnutí
Zkaženost není skutkem, nýbrž stavem, osobním i sociálním stavem, ve kterém si dotyčný zvykl žít. Hodnoty (či antihodnoty) zkaženosti se spojují v jakési pravé kultuře doktrinální zběhlostí, vlastním slovníkem a osobitými způsoby jednání. Je to kultura zakrslosti, neboť vyhledává proselyty, aby je snížila na úroveň přijaté komplicity. Tato kultura má svůj vlastní dynamismus zdání i reality, imanence i transcendence. Zdání není realita rodící se autenticky, nýbrž zpracováním reality. A toto zpracovávání má za cíl zjednávat co nejširší možnou společenskou akceptaci. Je to kultura odcizování; realita je odcizována ve prospěch zdání. Transcendence se blíží stále více sem, takže se dělá téměř imanencí… anebo nanejvýš transcendencí rozmaru. Bytí už není opatrováno, ale spíše týráno jakousi počestnou nestoudností. Kultura duchovní korupce obsahuje mnoho nestoudnosti, i když to, co zkažené prostředí zdánlivě přijímá, je fixováno v přísných normách viktoriánského ražení. Jak jsem řekl, jde o kult dobrých způsobů, které zakrývají špatné návyky. A tato kultura se prosazuje liknavostí každodenního triumfalismu.
Ne vždycky nastupuje zkaženost nárazově. Ba, naopak. Je to dlouhá cesta, po které se podkluzuje vpřed. Je to cesta, která se nevyznačuje nějakou sérií hříchů. Někdo může být velký hříšník a přesto do stavu zkaženosti neupadne. To je pravděpodobně případ Zachea, Matouše, samaritánky, Nikodéma a dobrého lotra, kteří si ve svém hříšném srdci uchovávali něco, co je chránilo před pádem do zkaženosti. Přilnutí k imanenci – tedy samo zvrácené přimknutí do sebe samých – v nich nevykrystalizovalo: byli otevřeni odpuštění. Jejich skutky se rodily v srdci hříšníka, mnohé byly špatné, ale srdce, které je produkovalo, zároveň cítilo svoji slabost. Odtud mohla vstoupit Boží síla. „Neboť »pošetilá« Boží věc je moudřejší než lidé a »slabá« Boží věc je silnější než lidé“ (1 Kor 1,25).
Formuluji rozlišení (které by mohlo být nebezpečné) mezi hříchem a zkažeností; je však přesto pravdivé. Nicméně je třeba říci, že také cesta do zkaženosti je hřích. Jak k němu dochází? Jde o subtilní formu pokroku či jinými slovy o kvalitativní skok z hříchu do zkaženosti. Autor listu Židům nám říká: „Dávejte pozor, aby se nikdo (svou liknavostí) nepřipravil o Boží milost a nevybujel žádný jedovatý kořen a nerozšířil nákazu u mnoha (lidí)“ (Žid 12,15). Je zřejmé, že mluví o něčem víc než je hřích, poukazuje na stav zkaženosti. Ananiáš a Safira zhřešili a nebyl to hřích zrozený ze slabosti srdce, nýbrž ze zkaženosti. Dopustí se podvodu, oklamou Boha (srov. Sk 5,4) a jsou potrestáni právě za zkaženost, kterou v nich představuje postoj podlosti. Musíme si klást otázku rozlišování hříchu od zkaženosti? Myslím, že by nám to mohlo hodně pomoci.
Je to tak: někdo může být hříšník-recidivista a přesto nebýt zkažený, avšak opakování hříchu může zároveň do zkaženosti vést. Svatý Ignác to chápe a proto se nezastavuje u poznání vlastního hříchu, ale jde dál, až k poznání a odmítnutí světských a marnivých věcí a nepořádku ve vlastním jednání. (27) Zná nebezpečí „jedovatého kořenu“, který působí „nákazu“. Exercitant (ten, kdo koná exercicie čili duchovní cvičení) má ve svém přilnutí k Pánu hledat stavy duše otevřené vůči transcendenci, aniž by si pro sebe ponechával jakýkoli imanentní prostor.
Zkaženost řeholníka
Corruptio optimi, pessima – nejhorší je, zkazí-li se nejlepší. Toto rčení lze aplikovat na zkaženost řeholníků. A existují takoví, jak by ne. Lze se o tom dozvědět studiem dějin. V různých řádech, které potřebovaly reformu nebo jí prošly, se ve větším či menším stupni zkaženost vyskytovala. Nechci se ovšem věnovat zřejmým případům zkaženosti, nýbrž spíše stavům všední zkaženosti, jež bych označil za lehké, které však vedou k tomu, že řeholní život uvízne na mělčině. Jak se to děje?
Blahoslavený Faber měl pro zjištění stavu nějaké duše, která žila klidně a v pokoji, jedno zlaté pravidlo: nabídnul jí něco víc (magis). (28) Pokud byla duše uzavřena velkorysosti, bylo to špatné znamení. Duše byla zvyklá na zápach zkaženosti. A jak už tomu bývá v uzavřeném prostředí, všimne si špatného ovzduší někdo, kdo přichází zvenku. A chce-li takové osobě pomoci, naráží na množství nahromaděného odporu. Izraelité byli otroky v Egyptě, ale zvykli si na ztrátu svobody, přizpůsobili duši těmto podmínkám a nepředstavovali si jiný způsob života. Jejich svědomí spalo a v tomto smyslu můžeme hovořit o určitém druhu zkaženosti. Když jim Mojžíš oznamuje Boží plán, Izraelité „ho pro malomyslnost ducha a těžké otroctví neposlouchali“ (Ex 6,9). Když později na poušti nastávají těžkosti exodu, předhazují mu, že je do všeho zatáhnul: „Ať na vás Hospodin pohlédne a soudí: Zošklivili jste nás v očích faraónových i v očích jeho služebníků. Podali jste jim meč, aby nás pobili“ (Ex 5,21).
Pod hrozbou asyrské moci chtěli znavení a zastrašení starší Izraele vyjednávat s nepřítelem. Musela tedy vystoupit Judit a znovu vyložit jejich dějiny, aby nepřijímali jako ovce situace, které si Bůh nepřeje (srov. Jdt 8,9).
Jonáš se chce vyhnout problémům, je poslán do Ninive, ale snaží se utéci do Španělska (srov. Jon 1,1-3). Bůh musí zasáhnout dlouhým očišťováním (celou noc v útrobách velryby, typos oné noci, která začíná devátou hodinou v pátek Přesnic a trvá do jitra prvního dne v týdnu).
Eliáš se domníval, že masakrem Bálových kněží zašel daleko, má strach z jedné ženy (přichází mi na mysl dvanácté pravidlo rozlišování duchů z prvního týdne Duchovních cvičení) a utíká pryč s přáním zemřít (srov. 1 Král 19,4). Není schopen snést samotu vítězství v Bohu.
Natanaelovi připadá snadnější ocitovat skeptické úsloví, že z Nazareta nemůže vzejít nic dobrého (srov. Jan 1,46), než aby uvěřil Filipovu nadšení.
A ani dva učedníci podobně jako Jonáš nechtěli mít problémy. Měli schůzku v Galileji a jdou do Emauz…(srov. Lk 24,13).
Apoštolové také raději věřili tomu, co viděli jejich oči ono ráno ve večeřadle, a jak říká evangelium, „pro samou radost tomu pořád ještě nemohli věřit“ (Lk 24,41). Tady je jádro problému. Cesta bolesti vždycky demoralizuje. Prožije-li lidské srdce porážky, chtělo by si na ně zvyknout, aby se nemuselo divit nebo znovu trpět, kdyby přišly další. Anebo se člověk jednoduše spokojí se stávajícím stavem a nechce další problémy.
Ve všech těchto biblických citacích narážíme na zdráhání. Srdce nechce problémy. Existuje obava, že nás Bůh vyšle na cesty, které nebudeme mít pod kontrolou. Existuje bázeň před Božím navštívením, bázeň před útěchou. Takto dozrává postoj rezignace; horizonty se drolí na míru vlastní bezútěšnosti či kvietismu. Panuje obava z iluze a preferuje se realismus menšího před příslibem většího… a zapomíná se na to, že nejreálnější Boží realismus je vyjádřen příslibem: „Vyjdi ze své země, ze svého příbuzenstva a ze svého otcovského domu do země, kterou ti ukážu. Udělám z tebe velký národ a požehnám ti, oslavím tvé jméno a budeš pramenem požehnání“ (Gen 12,1). Preferování menšího, jež vypadá realističtěji, však už přináší jemnou duchovní korupci, nastává průměrnost a vlažnost (formy zkaženosti) a nastupuje vyjednávání s Bohem podle vzoru první či druhé dvojice lidí. Ve vyznání lítosti při svátosti smíření se prosí o odpuštění hříchů…, ale Pánu se tato sklíčenost duše neodevzdává. Je to pomalá, ale definitivní skleróza srdce.
Duše začíná být spokojena s produkty, které nabízí supermarket náboženského konzumismu. Více než kdy jindy je zasvěcený život jakousi imanentní realizací vlastní osobnosti. Pro mnohé tato realizace spočívá v profesním zadostiučinění, pro jiné ve výsledku díla, pro jiné v sebezalíbení vyvolané úctou, které se jim dostává. Jiní se zase snaží zdokonalováním moderních prostředků zaplnit prázdnotu, kterou zakouší jejich duše vzhledem k cíli, který kdysi hledali a kterým se nechali oslovovat. Jiní se věnují intenzivnímu společenskému životu: těší se z výletů, dovolených s „přáteli“, velkých hostin a slavností, snaží se, aby jim byla věnována pozornost při každé příležitosti, která zahrnuje jejich přítomnost. Mohl bych pokračovat v popisu dalších případů duchovní korupce, ale – jednoduše vzato – jde o něco mnohem hlubšího, co jsem už pojmenoval jako „duchovní mondénnost“. (29) Duchovní mondénnost jakožto pohanství v církevním hávu. Před tyto muže a ženy, jejichž zasvěcení je duchovně zkorumpované, klade církev velikost svých svatých… kteří dovedli transcendovat každé zdání a kontemplovat tvář Krista, což z nich učinilo „blázny pro Krista“. (30)
V této lehké zkaženosti tráví život mnozí muži a ženy, redukují tak své zasvěcení na politováníhodný stav, usazují se na břehu rybníka a pozorují – 38 let – jak se pohybuje voda a ostatní se uzdravují (srov. Jan 5,5)… Takové srdce je zkažené.
Někdo možná sní s otevřenýma očima a chtěl by tuto mrtvou část srdce oživit, povšimne si Pánova pozvání… Ale ne, tolik práce, tolik námahy! Naše bída se musí trochu snažit, aby otevřela prostor transcendenci, ale choroba duchovní korupce tomu brání: „Ad laborem indigentia cogebat, et laborem infirmitas recusabat“ (Potřeba nutila do námahy, kterou slabost těžce snášela) (31)… A Pán nás volá neúnavně: „Nebojte se…“ Čeho se nebát? Nebát se naděje…. naděje neklame (srov. Řím 5,5).
Z italského Guarire dalla corruzione, EMI, Bologna 2013
přeložil Milan Glaser
Z Radia Vatikán
S laskavým svolením
Poznámky pod čarou:
(1) Jedná se o článek P. Jorge Mario Bergoglia SI: Corrupción y peccado. Algunas reflexiones en torno al tema corrupción. Editorial Claretiana, Buenos Aires, 2005. Nepojednává o fenoménu podplácení, nýbrž o duchovním stavu srdce a kultury. Španělština užívá jeden výraz, který musel být v českém překladu nahrazen několika termíny, totiž duchovní korupce či zkorumpovanost, zkaženost, zvrácenost. (pozn. překl.).
(2) O. Frigerio, Corrupción, un problema político, in La Nación, anno 122, n.42.863, pondělí 4. března 1997, str.7.
(3) Autor odkazuje k případu vraždy studentky Marie Soledad Morales v argentinské provincii Catamarca roku 1990. Její pachatelé byli svázáni s místní politickou mocí. Samotné instituce se marně pokoušely vraždu zakamuflovat, což vyvolalo manifestace po celé zemi.
(4) Odkaz na stejnojmennou komedii Lope de Vegy, v níž lid povstane proti Fernánovi Gomezovi, místodržiteli provincie Cordova.
(5) Sv. Ignác z Loyoly, Duchovní cvičení, 57.
(6) Ein geladenes Wort, jak říkal teolog Gerhard von Rad.
(7) Slova odpuštění, uzdravení nejsou ani přesná, ani adekvátní, protože odpuštění je vždycky léčivé. V tomto případě je kladu vedle sebe jako prostředky lepšího porozumění.
(8) „Mezi těmito (zaujatými) vládci nechybějí takoví, kteří jako dávné kurtizány obrácené na vestálky, chtějí se dnes zbavit podezření (z korupce) tím, že se stávají hlavními dozorčími v chrámech poctivosti“ (Frigero, ibid.).
(9) „Dejte si pozor, abyste nekonali dobré skutky okázale před lidmi… Když tedy dáváš almužnu, nevytrubuj před sebou, jak to dělají pokrytci… kteří se rádi stavějí k modlitbě v synagogách a na rozích ulic, aby je lidé viděli… nedělejte ztrápený obličej…“ (Mt 6,1-18).
(10) Jan 8,39-41. René Laurentin podává v souvislosti s tímto textem exegezi některých odborníků, kteří jej vztahují na Ježíšovu matku, vracející se do Nazareta z Ain Karim. Její mateřství už bylo patrné a právě to vedlo Josefa k rozhodnutí se s ní rozejít. Mnozí o ní smýšleli špatně, protože se domnívali, že porušila Zákon. Tato exegeze je z biblického hlediska pravděpodobná… Farizeové tady útočí na Ježíšovu matku. Nevidím žádnou těžkost v přijetí této exegeze z teologického hlediska, neboť by to byl další krok k ponížení Ježíše a jeho matky, která jej na cestách provázela.
(11) Carapintadas byly skupiny vojenských nacionalistických aktivistů, kteří v letech 1987-1990 organizovali vzpoury proti ústavní vládě Raúla Alfonsína a Carlose Menema. Třebaže autoři těchto vzpour byli uvězněni a odsouzeni, většina z nich si neodpykala žádný trest a Menem udělil všem vůdcům milost.
(12) Jan 19,12. Samozřejmě v případě tohoto přirovnání jde o redukcionismus.
(13) V roli soudce zkažený člověk předstírá vyváženost jako člověk středu, a když je okolnostmi nucen přijmout krajní rozhodnutí, které by ukazovalo jeho zkaženost a nevyváženost, dovede se tvářit, že je to nezbytné v zájmu ještě větší rovnováhy…. Nikdy, ani v taktické nevyváženosti se však nepřestává cítit soudcem situace. Srov. Frigerio, cit. místo: zkaženost obrací dvořana v panoše, když je mu to vhod.
(14) To znamená, „děkuji ti, protože je málo takových jako já“. Kdo je zkažený, snaží se separovat od jakéhokoli přivtělení, vždycky má za to, že druhého přesahuje.
(15) Celé tvorstvo toužebně očekává v porodních bolestech, jak říká svatý Pavel (Řím 8,22).
(16) Mt 6,22 a je-li nemocné, lépe jej vyloupnout.
(17) Několik příkladů snad pomůže lépe pochopit. Ukrást peněženku nějaké paní je hřích, kapsář bude zadržen policií, paní bude přítelkyním vyprávět, co se stalo, a všichni budou zajedno v tom, že svět je špatný a že by úřady měly přijmout nějaká opatření, protože už nelze ani vyjít na ulici… Avšak tato paní, oběť kapsáře, se nikterak nestará o skutečnost, že její manžel při podnikání podvádí stát, vyhýbá se placení daní, každé tři měsíce propouští zaměstnance, aby je nemusel přijmout na stálý úvazek atd. A její manžel a třeba i ona jsou hrdí na tyto chytrácké, podnikatelské a obchodní praktiky. Nazývám to počestnou nestoudností. Jiný příklad: prostituce je hřích, a prostitutkám se říká lehké ženy nebo nevěstky. Jejich jednání je označováno za hanebné, kazí kulturu a dobré vychování atd. A tatáž osoba, která takto mluví, jde na oslavu třetího manželství svého známého (po druhém rozvodu) anebo má naprosté pochopení pro tu či onu dámu, která má svoje dobrodružství (jen když je vytříbené) anebo pro zveřejňování milostných zklamání té či oné filmové herečky, která mění přítele jako boty. Chci říci, že existuje rozdíl mezi prostitutkou a paní bez předsudků. Ta první dosud neztratila ostych; druhá se ocitla za hranicí ostychu, v postoji nestoudnosti, který se stal počestným v důsledku společenských konvencí.
(18) H. de Lubac, Meditace o církvi, druhé španělské vydání, Pamplona, Desclée, str. 367-368
(19) Fenomén imanentní naděje čerpá svou sílu v nauce Jáchyma z Fiore o tzv. trojím období. Jeho pojetí církve je v tomto smyslu zkažené, protože buduje různé systémy imanentní naděje na její instituci. Tajemství církve tak reinterpretuje ve světle imanentních kulturních hnutí nebo politických událostí. Tímto způsobem nastává kuriózní situace: v zájmu pokroku a kvůli uskutečnění další etapy rozvoje lidstva se transcedence stává imanencí. Tato imanence je však důsledným fundamentalismem, který je mnohem nebezpečnější než mylné pochopení návratu k pramenům. Je to jakýsi fundamentalismus imanence, interpretující církevní mystéria za pomoci parametrů politického vykoupení nebo přímo politicko-kulturní reality národů, byť by byla dobrá.
(20) Není pouhou mírou vzhledem k hodnotovému soudu, nýbrž také mírou sdružování či vztažným bodem povolávání nových adeptů. Aby bylo možné stát se druhem zkaženého člověka, je nezbytné být jeho komplicem.
(21) Existují tři typické charakteristiky pokušení ke hříchu: pokušení roste, infikuje a ospravedlňuje se. Tyto tři charakteristiky se však ve stavu zkaženosti projevují jinak. Zkaženost se konsoliduje, přemlouvá a domáhá se práva. Růst pokušení už je procesem konsolidace; nákaza přijímá aktivní roli a stává se proselytismem; a samotné ospravedlňování se nakonec přetváří a stává se vztažným precedentem.
(22) DC, 142.
(23) DC, 153. Dvojice znamená jeden ze tří typů jednání, která si osvojují podobní lidé při přijímání volby před Bohem. O této skutkové podstatě se jedná v druhém týdnu exercicií (150-157) v meditaci o „třech dvojicích“ a deseti tisících dukátech nabytých „ne z ryzí nebo náležité lásky k Bohu“. Všechny tři dvojice se chtějí „spasit a nalézt v Bohu pokoj“, ale každá přijímá duchovně odlišné řešení.
(24) DC 154.
(25) Tady je odkaz poněkud přepjatý, protože v případě dvojic se patrně nejedná o zkaženost, ale jednoduše o nabytí nějaké věci „ne z ryzí nebo náležité lásky k Bohu“ (DC 150). Může však posloužit k ilustraci.
(26) Srov. K. Schubert, I partiti politici ebrei del tempo neotestamentario, Paideia, 2011. Uvádím zde jen velmi všeobecný a zjednodušený popis otázky ve snaze ilustrovat případ zkorumpovaných elit.
(27) DC 63.
(28) Memorial 151.
(29) Duchovní mondénnost (světskost, světáctví) představuje „největší nebezpečí, věrolomné pokušení, které se – záludně – vždycky obrozuje po přemožení všech ostatních a je dokonce těmito vítězstvími živeno“ (De Lubac, op.cit. ). Samotný de Lubac jej definuje jako: „to, co se prezentuje prakticky jako vydělení od jiné mondénnosti, ale jejím morálním a také duchovním ideálem je člověk a jeho dokonalost, namísto slávy Páně. Duchovní mondénnost není nic jiného než radikálně antropocentrický postoj. Tento postoj by byl neodpustitelný – ale možný – v případě člověka, který by byl obdařen duchovní dokonalostí, která by nevedla k Bohu. Kdyby tato duchovní mondénnost prostoupila Církev, duchovně ji zkorumpovala a napojila se na samotný její původ, byla by to nekonečně větší pohroma než jakákoli jiná, pouze morální mondénnost. Ještě horší než neblahé malomocenství, které v určitých historických obdobích tak krutě hyzdilo milovanou Nevěstu, když náboženství jakoby umísťovalo pohoršení do své svatyně a reprezentováno zpustlými papeži zatemňovalo Kristovu tvář drahými kameny, líčidly a šperky… Subtilní humanismus je nepřítelem živého Boha a potajmu i nemenším nepřítelem člověka. Může se v nás upevňovat tisícerými úskoky“ (ibidem.)
(30) P. H. Kolvenbach SJ, Locos por Cristo, in CIS, XX (anno 1990), 1-2 (63-64), str. 72-89.
(31) Sv. Augustin, Tract. 15 in Johannem 17, CCL, 36, 156.